Proč život není složitý, to jen my si ho komplikujeme aneb 7 zjednodušujících změn

Opravdu – život je jednoduchý. Není složitý. To jen my si ho komplikujeme.

Ale copak chceme?

Tak proč to děláme?

Jak přestat se zbytečným komplikováním života?

A kde vlastně to zamotávání klubíčka začíná?

Když jsem psal svou novou knihu JáMy spřízněných duší, slýchal jsem: Ta je zbytečná! Ano, je. Protože všechno, co v ní je, už vlastně víme. Ale neděláme to. Trápíme se pro ty, kteří se netrápí pro nás. Milujeme ty, kteří nám ubližují. Obětujeme se pro ty, kteří nás poté obětují. Nebo naopak nevážíme si těch, kteří nám důvěřují. Zjišťujeme, co jsme v člověku měli, až poté, co ho ztratíme. Přehlížíme to, co pro nás dlouhodobě dělá.

Ženeme se za dokonalostí, ať už u sebe, nebo u druhých lidí, i když víme, že dokonalost neexistuje. Neumíme se radovat z maličkostí, i když víme, že detaily tvoří celek. Sami sebe připravujeme o sílu, víru, lásku, i když víme, že to všechno nejvíce potřebujeme právě tehdy, když to z okolí nepřichází.

Knihu JáMy spřízněných duší jsem psal právě do těchto těžkých chvil. Ještě se tiskne. Než přijde k Vám domů, popřemýšlejte, prosím, nad sedmi změnami, které můžete uvést do praxe hned teď. Zpočátku Vám možná budou připadat náročné, nezvyklé, ale zjednodušují život.

Vyzkoušejte, prosím:

1. Sjednotit svůj projev

Proč se někdy zasekne počítač? Ani tak dokonalý stroj nemůže plnohodnotně fungovat, má-li schroustat spoustu protichůdných příkazů. V našem případě tím, co nás často posouvá, nebo naopak brzdí, bývá rozpor mezi tím, co cítíme, co říkáme, co děláme. Jak to vše dostat do lajny?

Vstupujeme-li do dne s myšlenkou, kterou v průběhu dne svými činy nenaplňujeme, popíráme cestu, kterou současně chceme jít, a sami sebe tak vystavujeme zklamání, úzkosti a neklidu.

Proč sabotujeme svá vlastní přání? Co je to v nás, co nám brání uskutečnit to, po čem toužíme? Více v článku 9 stupňů tmy aneb Jak jednat s depresí v partnerově těle.

2. Vyžadovat přímku u druhých

Jestliže druzí dělají něco jiného, než říkají, respektive říkají něco jiného, než si myslí, vytvářejí nejen zbytečné pnutí v sobě, ale i v nás. Nejsou pro nás čitelní. Způsobují nám nejen zklamání, ale i bolesti dané lhaním, falší, neupřímností, přetvářkou, zradou. Opravdu jim na nás záleží?

Existují dva možné životy: V pravdě a ve lži. Pokud se naučíme být upřímní k sobě, obvykle se život v pravdě stane naším standardem a normou, kterou od té chvíle vyžadujeme i od jiných. A nemarníme čas s těmi, kterým za pravdu nestojíme. Více v článku Mluv na rovinu. Proč bereš mně i sobě čas? aneb 5 důvodů, proč být ve vztahu upřímný.

3. Naučit se říkat NE sobě

NEbrat si věci osobně. NEpřetvářet bolest, kterou nám někdo úmyslně způsobí, v utrpení, které si způsobujeme už vlastně sami. NEzabývat se malichernostmi, blbci, NEzacyklovat se v negacích. To všechno víme, že nemáme dělat. Ale jak toho docílit? Jaroslav Dušek jednu z metod popsal na pozoruhodném příkladu:

4. Naučit se říkat NE okolí

Nastavení osobní meze, tedy slovu NE, věnuji v knize JáMy spřízněných duší samostatnou pasáž. Vysvětluji, proč je pro nás tak těžko vyslovitelné i jak setřást ten naučený strach, že o někoho přijdeme, někoho zklameme, že se tohle prostě říkat „nesmí“. Jedna ze členek uzavřené skupiny, se kterou jsem pracoval na odstranění syndromu příliš hodného člověka, dnes říká: „Vůbec jsem neměla hranice, neuměla jsem odmítat, chtěla jsem se všem zavděčit, aby mě měli rádi. Ale oni mě rádi neměli. Čím méně jsem si sama sebe vážila, tím více mnou druzí pohrdali. Pak jsem pochopila, že neříkat na nic NE znamená na všechno říkat ANO, vpouštět do vztahů i to, co nás bolí, a že naučit se říkat NE může člověku zachránit mnoho bolavých let, život či zdraví.“

5. Přijmout „nedokonalosti“ druhých

Lidé jsou různí. Mají i proměnlivé emoce. Nedokážou se vypořádat se svými slabostmi, proto mohou plivnout jedovatou slinu na druhé. Třeba na nás. Důležité je nenechat se otrávit. Ve své knize JáMy spřízněných duší popisuji metodu kamene, kterou uplatňuji, kdykoli mi někdo něco špatného provede. Ale stojí za to inspirovat se i dalajlamou, který učí odosobnění takto: „Když nás soused nenávidí a ustavičně se snaží způsobovat nám problémy, pak pokud ztratíme nad situací sebekontrolu a rozvineme v sobě nenávist, pak to budeme my, kdo začne trpět špatným trávením, čí spánek už nebude tak dobrý a kdo bude nucen užívat uklidňující prášky. NÁM se zhorší nálada, k NÁM přestanou chodit přátelé, NÁM zbělají vlasy a na tváři se objeví vrásky. A náš soused bude mít důvod být šťastný. Když ale navzdory sousedovým křivdám zůstaneme klidní, tak nám zdraví bude sloužit dál, neztratíme optimismus, radost ani přátele. Náš život bude úspěšný, naopak do mysli souseda zaneseme skutečné chmury. A to je moudrá cesta, jak oplatit svému sousedovi.“

6. Krotit se v počtu komentářů

V běžném životě, tak jako na sociálních sítích, se nemusíme vyjadřovat úplně ke všemu, „komentovat“ každou toxickou osobu. Uvědomme si hodnotu času a jak nám takové „komentování“ užírá čas: Jak dlouho trvá, než názor zformulujeme a odprezentujeme, a pak jak ho na reakce musíme znovu obhajovat. Někdy zjednodušit si den znamená prostě na negativní lidi ve zlém nereagovat. Jan Werich řekl: „Hádáš-li se s blbcem víc než půl minuty, hádají se už dva blbci.“

A ještě zmíním jednu věc, která lidem bere energii, a zbytečně:

7. Používat x-letý test

Z mých knih znáte rozdíl mezi bolestí, která logicky následuje, když nás někdo „klepne kladívkem do prstu“, a mezi utrpením, kterým si již sami zbytečně a dlouhodobě tu bolest oživujeme ve vzpomínkách, a rána se tudíž nemůže zahojit.

V knihách se proto věnuji metodám, jak mnohé bolesti a křivdy z minulosti v sobě umenšit nebo zcela vypnout, zapojit víc rozum a utišit tak nekonečné emoce. Jednou z doporučených metod je zapojení rozumu pomocí otázky: Myslím si, že na tom, co mě teď bolí, bude záležet za rok, pět let, deset let?

Ohlédneme-li se na bolesti, které jsme kdysi v dávné minulosti cítili, třeba i jako děti, když nás například kamarádi odmítli, budeme mít možná potíž si na ně vůbec vzpomenout. Přitom tehdy jsme tyto bolesti vnímali málem jako konec světa. Co když i (třeba rozchod s váhavým partnerem) za rok vyústí ve vděčnost, protože už budeme po boku někoho mnohem lepšího, koho bychom jinak nemohli poznat?

O zklidnění myšlenek a emocí je právě kniha JáMy spřízněných duší. Co když jsme právě teď nešťastní vlastně úplně zbytečně? Co když právě dneškem začal ne mrzutý, ale smysluplný život? Co když právě ten, kdo prošel hlubokou tmou, od té chvíle o to víc rozpozná a ocení všechno, co jen trochu svítí? Co když může být oporou jinému člověku, který nedovede být oporou sám sobě? Více o mé nové knize čtěte zde.

Potřebujete pomoci s konkrétním problémem ve svém životě? Využijte mé knihy. Každá je vytvořena pro jinou životní svízel.

© Petr Casanova

Zvolte měnu
CZK Česká koruna
EUR Euro
Top
Shopping Cart