Jak v sobě přepsat vzorce chování a myšlení svých rodičů

Psychologové jim říkají praskací případy.

Když je totiž někomu vyprávíte, záhy uslyšíte „prasknutí“ – to jak nezainteresovaný posluchač nad hlavní postavou příběhu zlomí hůl.

Jako nad Markétou. Má před padesátkou. Třicet let s jedním mužem. Třicet let snažení o to, aby pro něj byla důležitá. Podstrojování, obstarávání, zájem, to všechno probíhá z její strany. Z jeho strany nic. On už nestojí ani o komunikaci. Když se Markéta postaví před televizi, zda by si jí alespoň dnes všiml, slyší: „Uhni!“; když se k němu snaží přivinout v posteli, slyší „Odpal!“; když chce cokoli probrat, s čímkoli se svěřit, o cokoli požádat, slyší „Nezájem“.

Nevztah. Jako by byla průsvitná a neexistovala.

Když se Markéty zeptáte, jak dlouho to trvá, řekne: „Nejméně dvacet let. Ale není to stejné. Spíše je to pořád horší.“ Markéta se cítí zbytečná, bezcenná, a protože s takovým pocitem se nikomu nežije dobře, snaží se něco změnit. Dělat pro manžela ještě víc (aby si ji všiml). Odejít? O tom neuvažuje. Nemá na to sebevědomí. Jak by člověk „bez hodnoty“ mohl věřit, že v jiném vztahu by to bylo lepší? Jak by mohl věřit, že by si vůbec někoho ještě našel – „v tak vysokém věku“?

Názor, že je „stará na to, aby odešla“, má Markéta od třiceti let. A hned Vám odpoví, proč se cítí stará: „Protože mám vrásky, celulitidu…“ Zeptáte-li se: „A kdo Vám to řekl?“, skloní hlavu. Celý vztah jí to říkal její manžel. Dokud s ní ještě mluvil. V každém věku jí dával najevo, že je Markéta nejstarší, jaká kdy byla. (Už jí zamlčel, že v každém věku je nejmladší, jaká kdy bude.)

A tak se ozve prasknutí. Kdekdo řekne: „Za to si může sama. Nemá zůstávat.“ Kdekdo ji odsoudí. Aniž se kdo pokusí jí porozumět a pochopit samotnou příčinu. Když se totiž vnoříte do Markétiny minulosti, najdete příčinu. Chování své maminky, které Markéta jako malá dennodenně nasávala jako vzor. Maminky, která „by nikdy neodešla“, protože by to „Markétce nemohla udělat“. Ano, Markétina maminka zůstala v nestravitelném vztahu s notorickým alkoholikem a tyranem jen kvůli Markétce. Zřejmě aby jí ukázala, že „všechno se má snést“. Že „není nutné mít žádnou osobní mez“. Že „žena nesmí říct NE“. Že to je „její úděl“.

Každý den od vás dostávám okolo tří set otázek podobného ražení. Trápíte se tím, co ve vás ve skutečnosti stvořila vaše minulost. Nevyhovuje vám to, ale myslíte si, že to není možné změnit. Jistěže to lze změnit. Myšlenka, že „s tím nejde nic dělat“, je myšlenka těch vašich rodičů, kteří vás naučili tuto větu papouškovat tak dlouho, až jste ji vzali za svou a uvěřili jí. Toto falešné přesvědčení způsobilo nejen to, že žijete v sebetrýznění, ale hlavně s pocitem, že by vlastně bylo „nepatřičné odejít“, že by se na vás ti, kteří si vás neváží, nejspíš „zlobili“, nebo že byste si tím „uškodili“. Ve skutečnosti je to jen strach. Ten strach, který není ani váš, ale vašich rodičů, kteří jej mohli převzít také od svých předků. Říká se tomu rodičovský vzorec myšlení nebo chování.

V uzavřené skupině, kterou jsem založil pro řešení vašich konkrétních problémů (pro vstup musíte mít registraci zde), každý týden na podobné otázky odpovídám prostřednictvím živých vysílání, dvakrát týdně pak píšu speciální články na vaše přání. Jako dnes.

Praskací případy mají totiž jednu komplikaci. Jejich hlavní postavy jsou totiž osamělé. Nejen v partnerském vztahu, ale v mnoha typech vztahů. I jejich přátelé a příbuzní už nad nimi zlomili hůl. Nechtějí poslouchat obehranou písničku Jak mám nešťastný život, jestliže současně vidí, že ten, kdo naříká, nic pro pozitivní změnu nedělá. I proto se tomu chci věnovat.

Jak se sebou začít pracovat?

Jak přepsat negativní vzorce, převzaté od svých rodičů?

Jak konečně utnout „neštěstí“, o kterém si myslíme, že „nejde změnit“?

Pojďme si to objasnit krok za krokem:

Pokračování článku je k dispozici pouze členům Klubu FC

Předplatit od 0.55 Kč za den

Máte již zakoupeno členství v Klubu FC?
Přihlaste se zde

Top
Shopping Cart