Proč píšeš jiné, když mě to bolí aneb Co už je nevěra, a co ještě není?

„Krásné ránko,“ popřál jí, sotva se probudil.

„Jaký máš den? Myslím na Tebe,“ připomínal svůj zájem o ni v průběhu dne.

„Sladké sny. Pusu na dobrou noc,“ nezapomněl dodat, ještě než usnul.

Ideální partner, řekli byste.

Spřízněná duše, dodali byste.

Problém byl v tom, že uvedené věty nesměřovaly ke své partnerce. Ta žádnou z uvedených vět od něj celé roky neslyšela ani nečetla, i když žila přímo vedle něj.

Příjemcem těch zpráv, opatřených srdíčky, totiž byla – „jenom kamarádka“, tak jí říkal. A pak zaútočil: „Copak nemohu mít kamarádky? To jsem ve vztahu jako ve vězení?

Typický případ, jaký jsem už mnohokrát řešil v uzavřené skupině (registraci pro vstup získáte zde). Nikdy jsem nebyl první, za kým obě strany šly. Nejprve věřily, že jejich spor rozseknou přátelé. Kupodivu neměli jednotný názor. Je to nevěra, nebo není? Má se s ním ona rozejít, nebo nemá? Má on cuknout o krok zpátky, nebo nemá? Jak to, že není jasné, co už nevěra je, a co není?

A tak došlo na mě: Pane Casanovo, rozsuďte nás.

Kdo má mou knihu Spolu, ví, jak v těchto i podobných situacích přemýšlet a postupovat. Ukážu jeden z nejjednodušších způsobů, který ovšem spočívá v opaku toho, co někdy partneři předvádějí. Spočívá totiž ve snaze porozumět druhému. Hledat cestu k sobě, ne od sebe. Ukážu jak.

Co je nenormální normálno

Když mě naposledy Jakub s Veronikou požádali o pomoc, shodli se na jediném. Na otázce: „Kdo z nás dvou má pravdu? Je psaní jiné ženě nevěra, nebo není?

Neshodli se ani na tom, zda spolu vůbec chtějí být. Nakvašený byl on i ona.

Předně jsem tedy vyjasnil jejich společnou otázku. „Nevím.“ Ano, já opravdu nevím, „co je nevěra pro něj“, nebo „co je nevěra pro ni“. Vím pouze to, „co je nevěra pro mě“, ale na mém názoru v jejich případě nezáleží, protože se mnou ve vztahu nežijí ani on, ani ona. A tím naznačuji první vodítko: Co je nevěra, to je pro každého z nás individuální definice, pro každého z nás něco jiného. Zcela společné máme pouze to, že nevěra je pro každého z nás něco, co bolí. Ale co to konkrétně je, to je pro každého z nás odlišné.

Každý totiž máme jiný práh bolesti. Jinak řečeno: Co ve vztahu bolí konkrétně mě, to Vás bolet nemusí. A naopak co bolí Vás, to nemusí bolet mě.

Emocionální bolest je individuální záležitost. A pásmo naší emocionální bolesti vymezuje minulost – osvojené rodičovské vzorce z dětství, vztahová historie, prožité zkušenosti a další fenomény, které popisuji v knize 250 zákonů lásky. Protože každý máme osobitou trnitou cestu, bolí každého z nás něco jiného.

Konkrétně u tohoto páru: Veroniku bolelo už Jakubovo psaní jiné ženě. Právě v tomto bodě necítila emocionální bolest náhodou. Právě tajným korespondováním jiné ženě totiž začala nevěra jejího předchozího partnera. Jakmile tedy Jakub, její současný přítel, začal s psaním jiné ženě, došlo k takzvané asociační vazbě nebo také k oživení emocionálního zápisu (podrobně rozebírám ve své poslední knize JáMy spřízněných duší, která ukazuje rozdíl mezi spřízněnou duší a karmickým partnerem, tedy kdy zůstat a kdy odejít). Ve Veronice se tímto negativním prožitkem a bolestným připomenutím minulosti propojilo nynější chování Jakuba s dávným jednáním jejího předchozího partnera. Minulost se v tom momentu jako by stala přítomností a naopak přítomnost minulostí. Reakce Veroniky byla stejná, jako by šlo o jednoho muže. Jakub a předchozí partner „splynuli v jednoho mizeru“. V jejím hodnocení šlo totiž o stejný čin. Bolestnými emocemi ovládaná logika v té chvíli Veroniku varovala: Bacha na Jakuba! Stejný čin přece musí přinést stejný výsledek – nevěru!

Jakub přitom žádnou nevěru neplánoval. Byl jenom žoviální – ze svého pohledu nevinný a vtipný. Psát jiné ženě pro něj bylo normální. Ano, měl jinak nastavené normálno a pásmo bolesti (vlivem odlišné minulosti). Zato „vyvádět“ kvůli jedné srdíčkové esemesce (což podle něj dělala Veronika) mu připadalo nenormální. Veronika to měla obráceně. Proto stanuli proti sobě jako soupeři. Psát jiné ženě jí přišlo nenormální. A vyvádět kvůli srdíčkové esemesce jí připadalo normální.

Kdyby četli mou knihu Spolu, která je bedekrem, jak postupovat v podobných situacích, pochopili by, že celý problém byl v rozdílném prahu bolesti. Jakub ani nemohl vědět, jakou emocionální bolest způsobuje své dívce. Nikdy Vaší bolesti neporozumí člověk, který ji sám stejným způsobem nezažil.

Moje první otázka tedy směřovala k Jakubovi:

„Byla Ti někdy nějaká dívka nevěrná?

Přikývl.

„A jak jsi na tu nevěru přišel?

„Měl jsem klíče od jejího bytu. Vrátil jsem se dříve ze sportovního zápasu, protože se vinou okolností nekonal. Odemknul jsem, bylo to v neděli kolem páté odpoledne, a vtom jsem slyšel, jak se milují.“

„A máš, Jakube, nějakou speciální vzpomínku z toho okamžiku?

Jakubův obličej viditelně zvážněl. „Nezapomenu ten jeho parfém. Fahrenheit – tak se jmenoval. Od té doby ho nemohu ani cítit.

Poděkoval jsem za informaci a dodal jsem: „Myslím, že Vám oběma mohu velmi rychle pomoci. Mohli bychom se společně potkat tuto neděli kolem páté hodiny odpoledne ve Veroničině bytě?

Pointa? Nemám Fahrenheita rád, ale navoněl jsem se jím. Pro Jakuba, který zachrastil klíčem v zámku chvíli před pátou, to nadechnutí se v chodbě byl šok. Stresová reakce. Ta přichází s pocitem ohrožení. To bylo dobré znamení. Na Veronice mu pořád záleželo a nechtěl o ni přijít.

Jakub vtrhl do obývacího pokoje, ve kterém hrála decentní hudba a cinkaly skleničky. Měli jsme co slavit. Jakub si prošel svým pásmem emocionální bolesti. Takovým, které jiní mohou směle označit za nenormální, hysterické a „vypsychlé“. A to jen proto, že oni mají své pásmo emocionální bolesti posazené jinde.

Každý však své pásmo bolesti má. Problém je, že nikdo z vnějších lidí neví kde. Dokud ho neřekne nebo jinak nedá najevo.

1. důležitá pomůcka: Pravdu má vždycky ten, kdo cítí bolest

Každý den mi napíšete tři sta podobných příběhů. Pokaždé odpovídám stejně: Nemohu rozsoudit, co konkrétně už je, nebo ještě není nevěra pro Vás. Mohu Vám říct, co konkrétně už je, nebo ještě není nevěra pro mě – to já vím, to cítím. Ale to Vás nemusí zajímat. Stejně jako mě nezajímá, co si Vy myslíte o mém pásmu bolesti. A to proto, že Vás nebolí to, co bolí mě, a naopak.

Z toho důvodu: Moje pásmo bolesti vymezuje to, co nesmí dělat moje partnerka. Jinak mě to bude bolet. A partnerčino pásmo bolesti vymezuje to, co nesmím dělat já. Jinak ji to bude bolet. To, že její pásmo bolesti je jinde než moje, je nepodstatné. Pokud jí nechci ublížit a ona mně, musíme respektovat jeden druhého.

Všichni kolem nás si mohou myslet, že jsme blázni, když ctíme jeden druhého v takových „bizarnostech“, jako třeba že dávám vědět, s kým momentálně jsem, nebo moje partnerka, proč jede na chatu ke svému bývalému partnerovi. Pokud Vás teď píchlo u srdce, možná máte práh či pásmo bolesti v místě jako jeden z nás. Možná se Vám stalo něco podobného, co nám v minulosti. Anebo si naopak říkáte: No a co? Co je na tom, že holka jede na chatu k jinému klukovi?

Každý máme práh bolesti (okraje pásma bolesti) jinde. Ale všichni máme společné to, že nějakou oblast emocionální bolesti máme. A tam, kde začíná, musí skončit čin našeho partnera, protože tam, kde začíná naše bolest, začíná ubližování naší osobě. Kdo tvrdí, že nás miluje, by nám neměl ubližovat.

2. důležitá pomůcka: Ten, kdo cítí bolest, musí mluvit

Proto platí, že pravdu o tom, co UŽ/JEŠTĚ JE nevěra, má VŽDYCKY ten, kdo vinou jednání druhého UŽ/JEŠTĚ cítí bolest.

Jenže tady začíná problém, který je ale už o něčem jiném, ale i tak se tím zabývám v knize Spolu. Je totiž důležité, aby ten, kdo UŽ/JEŠTĚ cítí bolest, TO řekl. Aby to v sobě nedusil, nepotlačoval, nemyslel si, že bude za hysterika a že se mu kdekdo vysměje. Prostě aby se ozval: „Prosím, nedělej to už. Mě to bolí. Možná si o mé bolesti myslíš, že je hysterická, ale ona, ta bolest, prostě je. Jestli mi nechceš působit bolest, prosím, přestaň. Nebo si najdi někoho, komu Tvé jednání nevadí, protože má práh bolesti posunutý.

Důvody, proč se lidé bojí ozvat, jsou rovněž historické, ale to už je předmět jiného mého článku. Alespoň v kostce pro ty, kdo vůbec neznají mé knihy:

Obecně je snadné odsoudit člověka a těžké mu porozumět. Je snadné se vysmát partnerovi, že „dělá scénu“ už proto, že „se ohlédnu po jiném člověku“, „zaregistruji se na seznamce“, „sednu si na kafe s někým, kdo je přece tak nevinný“, „uletím na firemním teambuildingu v horách“ a podobně. Jenže pro druhého toto všechno může být neskutečná emocionální bolest. A to bez ohledu na to, jak my se tomu smějeme. Možná dokonce tím víc, když se tomu smějeme.

Do hlavy a do melounu nevidíme. I když jsme s někým v dlouhodobém vztahu, nemusíme ho úplně znát a chápat, co v minulosti zažil. Většinou si jen myslíme, že druhého známe. Často neznáme totiž ani sami sebe. A je tu ještě jeden problém: Lidé nám, ačkoli je o to žádáme, bohužel nesvěřují všechny své rány z minulosti. Třeba proto, že se o nich nemluví dobře. Nebo proto, že nás jimi nechtějí zatěžovat. Nebo proto, že správně vědí, že je stejně nedokážeme nikdy pochopit. Nebo prostě mají strach svěřit se nám, abychom jejich důvěřivost později nezneužili. Abychom neobrátili jejich slabosti v budoucnosti proti nim.

Proč mají takový strach? Protože to třeba už v minulosti zažili. Možná potkali typ manipulátora, který nejprve vyzvěděl, kde jsou jejich slabá místa, a poté je přes ta místa vydíral. Nebo citově ničil. Věděl (díky jejich svěření se), kam má rýpnout.

V zásadě je ale jedno, proč lidé cítí bolest v konkrétním místě. Důležité je, abychom to věděli my. Abychom pochopili, že když se ozvou, něco je bolí. Tedy: Když se tady ozvou, znamená to, že už jim tady ubližujeme. V tu chvíli musíme přestat, pokud je opravdu milujeme.

A dám Vám pro to tři dobré důvody:

1. Dvěma lidem nikdy nedáš současně 100 procent své energie

Jakub říkal: „Je to jen kamarádka.“ Ve skutečnosti jí věnoval své myšlenky, čas, energii. Scházeli se.

Jestliže věnoval svou pozornost jí, nemohl současně věnovat stejnou pozornost Veronice. Často se tak stalo, že ona seděla sama doma a on byl venku s kamarádkou. Pro něj to bylo normální, pro ni nenormální. I matematika pomohla Jakubovi osvětlit, proč by měl svůj postoj přehodnotit:

Každý z nás má jen 100 procent energie – času, pozornosti, lásky. Budeme-li těchto 100 procent energie dělit mezi větší množství osob (například dvě), pak logicky není možné, aby obě osoby dostaly od nás po 100 procentech naší energie. My totiž nemáme v součtu 200 procent času, pozornosti, lásky. Jen 100.

Proto se stávalo, že když na Jakubovu kamarádku vycházelo v některých dnech až 90 procent večerního soustředění (když si psali celý večer, zatímco Veronika vedle jen zklamaně koukala na televizi), Veronice zbylo jen 10 procent Jakuba. Jinak řečeno: On byl víc s kamarádkou než s ní. Přitom člověk, kterému věnujeme většinu své energie, představuje naší prioritu.

Nemusíme to myslet špatně. Může nám opravdu záležet na dvou nebo dokonce více lidech. Ale pokud již někomu říkáme partner, natož životní partner, nebo dokonce spřízněná duše (více o tomto nejdůležitějším partnerovi života v knize JáMy spřízněných duší), měli bychom ho „prioritizovat“.

Život totiž není dokonalý. Nemůžeme mít všechno, co si zamaneme, můžeme mít pouze něco. Život je výsledkem našich rozhodnutí. A jak příznačně napsal Ernest Hemingway: „Každé rozhodnutí je odmítnutím něčeho jiného.“ Nebo také někoho jiného. To je život.

2. Nejde současně ubližovat i milovat

Protože Jakub je muž a muži bývají spíše racionální než emocionální, od matematiky jsme přešli k fyzice.

Vysvětlil jsem Jakubovi, že nelze dávat zároveň záporný i kladný elektrický náboj. Tyto náboje je možné pouze střídat. Kdybychom se snažili o souběžný záporný i kladný náboj, mohl by vzniknout zkrat. Právě jako ve vztahu, kdy si musíme rozhodnout, zda hodláme člověku ubližovat, nebo ho milovat. Obojí současně nejde. Ale je možné jednoho člověka milovat, a druhému tím ubližovat. Stejně tak je možné jednomu člověku tvrdit, jak ho milujeme, a ve skutečnosti mu ubližovat.

Milování a ubližování vysvětluji ve svých knihách jako přepínač. Buď jedno, nebo druhé. Buď světlo, nebo tma. Nejde obojí. Buď dělám to, co partnera bolí, a vím, že mu ubližuji, a potom ho zjevně nemiluji, anebo okamžitě přestanu dělat to, co ho bolí, a pak dokazuji, že ho miluji.

Je jediná výjimka: Může se stát, že děláme to, co partnera zraňuje, a přitom ho milujeme. A to tehdy, když NEVÍME o tom, že UŽ překračujeme práh jeho bolesti a rejdíme v pásmu jeho bolesti. Děláme něco bez zlého úmyslu, jeho to bolí, a on ksakru MLČÍ.

Proto apeluji na všechny ty, kteří cítí emocionální bolest, aby proboha MLUVILI. Tím, že se ozvou, neztratí. Naopak poznají, jestli mají vedle sebe milujícího, nebo ubližujícího partnera. Milující, překvapený faktem, že už dávno ubližuje, okamžitě ustane. Ubližující naopak v ubližování pokračuje. Je dokonce vnitřně vděčný, že jsme mu sdělili, co nás bolí a čím nám tedy má ubližovat, aby to bylo efektivní.

Jinak řečeno: Teprve poté, co lidé promluví a požádají o lásku (o jednání s citem), vidí, co je jejich partner vlastně zač.

3. Když narušíš důvěru, už nemůžeš očekávat vztah

Jestliže partner slyší: „Tohle nedělej, tohle mě bolí“, a přesto ve svém ubližování dál pokračuje, nemůžeme mluvit o chybě, omylu, přešlapu, ale chladnokrevném rozhodnutí. Chce ubližovat.

Ubližovat nechce přítel, ale nepřítel. K nepříteli nechováme důvěru. S nepřítelem není vztah.

Tak jednoduché to je. Proto je nutné o svých krocích přemýšlet. Nesoudit druhé podle sebe, protože opravdu platí, že co nebolí mě, to neznamená, že nebude bolet nikoho jiného. Právě naopak, co nebolí mě, to může dost pravděpodobně druhého bolet. Protože on je jiný člověk.

Potřebujete pomoci?

Všechny uvedené knihy, ve kterých se pokaždé na přibližně tři sta stranách věnuji řešení konkrétní problematiky, můžete získat pouze zde. V knihkupectvích je nedostanete.

Jedině kniha JáMy spřízněných duší teprve vyjde. Zajistit si ji můžete v předprodeji zde. V knihkupectvích nebude.

Uzavřená skupina je pouze po registrované. Registraci si jednoduše zařídíte zde. Součástí registrace je přístup k mým článkům, určeným pouze členům uzavřené skupiny, a mým uzavřeným živým vysíláním v rámci této skupiny.

© Petr Casanova

Top
Shopping Cart