5 důvodů, proč člověka nevnímat jenom očima

Můj francouzský přítel Melchior je slepý.

Se svou dívkou má nádherný vztah.

Přesněji: Ten vztah MUSÍ být nádherný, protože Melchior svou partnerku nemůže vnímat očima.

Vnímá ji pouze srdcem.

Jeho milovaná Jeanette má zrak v naprostém pořádku. Když se poznali, paradoxně ji to handicapovalo. Viděla totiž mnohé, ale nepodstatné. Soudila Melchiora podle přivřených očí, ale sama byla slepá k jeho duši. Vybírala si známosti pouze podle schránky, ne obsahu.

O Melchiorovi víte už z mého nedávného článku 7 okamžiků, které mě naučily vidět život jinak. Ano, nevidomý kluk mě naučil skutečně vidět. Nehodnotit žádnou knihu, jak se říká, podle obalu, ale počkat si na obsah. Také Jeanette už dnes ví, o kolik důležitější je vnímat člověka srdcem. Jak pěstěný vzhled může klamat a z pohledově překrásného člověka se může vyklubat charakterově prázdný hajzlík nebo mrcha. Jak v kritických situacích života nezáleží na zevnějšku toho, kdo při nás stojí, ale na jeho srdci a duši.

Ale o tom také pojednává moje nová kniha JáMy spřízněných duší, která ukazuje, jak najít a neztratit osudového člověka. A když už ho ztratíme, jak ho získat zpět.

Když oči zrazují

Právě Melchior a Jeanette prokazují, o kolik pevnější je spojení srdcem než jenom očima. Jak se oči rychle nasytí toho, co pro srdce zůstává nekonečné a v čase stále zajímavější. Ostatně není náhoda, že zamilovaní při líbání zavírají oči. Aby se mohli sblížit, propojit a vzájemně procítit nejen fyzicky.

Když jsem oběma předčítal úvod mé nové knihy, řekli: To není kniha pro každého. Musí se číst srdcem, ne zrakem. A měli pravdu. Oči mají svůj smysl, pomáhají nám orientovat se v hmotném světě. Ale to není jediný svět, ve kterém žijeme. Zlou energii oči nepoznají. Přetvářku také ne. Rodící se zradě podlehnou. I lži vyřčené do očí spolknou. Přitom zlo, přetvářka, zrada i lež se dají srdcem vycítit, tak jako dobro nebo láska.

Moje nová kniha vznikla pro lidi, kteří už oči často zavírají. Kteří mají chuť rezignovat na vztahy. Kteří zažili příliš mnoho bolesti na to, aby věřili ještě v nějaký další vztah. Oči zavírají proto, že z nich často tečou slzy, což jsou výkřiky srdce, které se nedají slovně vyjádřit. Když totiž bolí srdce, není slov. Jsou pouze domněnky: Jak to druhý mohl udělat? Nebo: Jak jsem to mohl dopustit? Nebo: Proč si neumím pomoci? Nebo: Kde je mé štěstí?

JáMy spřízněných duší učí vidět zkušenosti jinak. Melchior říká: „Pokud běžíš v ústrety člověku, který má líbivé oblečení, obličej nebo tělo, a on Tě při první příležitosti zraní, neříkej, že Tě zradil on, zradily Tě ve skutečnosti Tvé oči. Musíš více cítit než vidět. Když Tě zrak a sluch oklamou, přirozeně se zavíráš do samoty, temna a ticha, protože tehdy konečně vnímáš svého nejlepšího rádce. A zjišťuješ, že jeho hlas vždy zněl, cítil jsi ho, ale byl moc slabý na to, aby překřičel vjemy Tvých očí a uší. Přitom srdce pokaždé ví, co Ti chybí i co přebývá.

Když srdce hlásí pravdu

Zůstat, nebo odejít? Hledat, nebo rezignovat? Čekat na změnu člověka, nebo už nemarnit další čas? To jsou dilemata Vašich křižovatek, na kterých často chcete pomoci. Každý den dostanu okolo tří set dotazů. Věřím, že nová kniha Vám pomůže nejen s odpovědí, ale hlavně přestat se poškozovat, srážet své sebevědomí, obírat se o sílu, lásku a dobrou energii.

Vzhled – vizuální blízkost – je samozřejmě důležitý předpoklad vzplanutí zamilovanosti. Ale není zárukou lásky. Negarantuje, že Vás člověk nehodí přes palubu při první příležitosti. A srdce dokáže paradoxně cítit to, co rozum teprve pochopí. Ano, srdce je před rozumem a jeho hlavním zprostředkovatelem vjemů – zrakem. Proto se vyplatí vnímat své srdce.

A to hlavně pět znamení, která rozbolí srdce, ale oči pořád hledají naději. Prosím, nepohrdejte svým srdcem. Jeho bolest nikdy nepřichází náhodou. Často tehdy, když srdce cítí to, co očím fatálně uniká. Například:

1. bolest srdce: Ten, koho miluješ, slibuje bez činů

Měl tu být včas, ale není. Přísahal, ale nesplnil. Říká: „Miluji Tě“, ale jeho skutky říkají opak.

Tak čemu máme věřit?

Život mě naučil, že když s námi někdo zachází tak, jako když mu na nás záleží, je to nejspíš pravda – skutečně mu na nás nezáleží. Slova totiž mohou lhát, ale činy jsou vždycky pravda. Respektive vnitřní energie, kterou člověk při své lži vydává. Na světě totiž neexistuje člověk, který by byl schopen vyzařovat energii, která je v rozporu s jeho vůlí. Energie nikdy nelže.

Kdyby srdce mohlo, vypne sluch i zrak. Vymizely by sliby i přetvářky. Zůstal by jen fakt. A to, že nás srdce někdy bolí, mu nevyčítejme. Ono totiž ví, že skutečná láska není jenom o tom, co říkáme, ale hlavně o tom, jak svá slova naplňujeme. Nikdo nám nemusí říkat „Miluji Tě“, neboť to, jestli nás miluje, je naprosto patrné ze způsobu, jakým s námi zachází. A který cítíme, když zavřeme oči.

2. bolest srdce: Ten, koho miluješ, Tě nepřijímá nebo se Tě snaží změnit k obrazu svému

Každý člověk je jako obraz. Má hodnotu jako originál. Naopak jako kopie se stává laciným.

Proto se mnozí lidé snaží srazit naši hodnotu. Učinit z nás svou rohožku, po níž se dobře dupe. Po našem sebepřijetí, sebeúctě, sebehodnotě, sebejistotě, sebedůvěře, sebevědomí i sebeuvědomění. A také po sebelásce.

Život mě naučil, že nejlepší vnější vztah je s člověkem, který nám pomáhá vyvíjet se v nejlepší verzi sebe sama, aniž by nás nutil stávat se někým jiným. Pak veškerá naše „změna“ sestává z pouhého naplňování našeho potenciálu, ne z předělávání se, přetvařování se, ponižování se.

Snažit se měnit člověka k obrazu svému znamená brát mu jeho Já. Nevážit si jeho Já. Snižovat význam jeho Já. V součtu to znamená ukazovat neschopnost chápat hodnotu daného člověka.

Trápí mě, že mnoho lidí dnes vinou toxických vztahů ztrácí samo sebe, ztrácí svou cestu, ztrácí představu o svých nejdůležitějších hodnotách, o způsobu dosažení svého štěstí. Ti lidé, tak ztracení, mají pocit, že žádná cesta ke šťastnému dlouhodobému vztahu nevede. Přitom jen plýtvají energii nesprávným směrem. Zapomínají, že je mnohem snazší vyplnit prázdné místo po svém boku, kde předtím byl někdo jiný, než prázdné místo v sobě, kde předtím bylo naše Já.

3. bolest srdce: Ten, koho miluješ, Tě vědomě trápí a současně nutí cítit se provinile

Život mě naučil, že když miluješ až moc, může to potom bolet až moc. Je to kruté, ale právě ti, kdo milují bezpodmínečně, tedy kteří si nekladou podmínky své lásky a dávají, i když jim druhý ještě žádnou lásku nevrací, na ni nejvíc doplácejí. Často totiž procházejí vnitřním trápením, kdy se sami sebe ptají: Co je na mně tak špatného, že mi žádnou lásku nedává, že mě trápí, že mě odmítá nebo dokonce opouští? Tito krásní lidé se srdcem na dlani paradoxně nejvíce slábnou.

A to je třetí důvod, proč jsem psal JáMy spřízněných duší. Nechci přihlížet tomu, aby právě lidé se srdcem na dlani zažívali emocionální deficit, aby rezignovali na lásku nebo na sebe, svou schopnost milovat a být oceněni. Na těchto lidech mi záleží. Nesmějí zapomínat, že láska nezklame, zklame vždy jen člověk. Jen konkrétní člověk. Ale pro jednoho konkrétního člověka není třeba lámat hůl nad láskou. Bolestné konce totiž, jak píšu v knize, bývají nezřídka jen převlekem lepších začátků.

4. bolest srdce: Ten, koho miluješ, se snaží zpochybňovat Tebe nebo Tvé sny

Část mé knihy je i pro lidi, kteří jsou momentálně dole, ale mají velké sny. A jen proto, že jsou dole, v sebe nevěří, respektive v ně nevěří nikdo blízký.

Tito lidé se mohou cítit osamělí ne proto, že by byli společensky sami, ale proto, že se cítí sami na své touhy, které je přitom mají naplnit.

Tato kniha jim ukáže, že zdaleka sami nejsou. Že jejich příběh je běžný. A že má svůj smysl a své místo i v jejich životě. Dokáže je totiž navést právě ke spřízněné duši. Jen je třeba odstranit ty hlavní překážky. Ne v druhých, ale v sobě.

5. bolest srdce: Ten, koho miluješ, Tě nutí se pro dobré pocity vracet do minulosti

Pátý důvod, proč vznikly JáMy spřízněných duší. Pro dobré lidi, kteří ale vinou okolností, svých chyb nebo cizích křivd ztrácejí své dobré pocity. Nečerpají je z přítomnosti, která se často zdá nesnesitelná, ani z pozitivních představ o budoucnosti, když v lepší časy nevěří, sají je pouze z minulosti. A tak poznávají, že nic nebolí člověka víc než vzpomínky na časy štěstí v časech neštěstí. Pohled na bývalého partnera, který je spokojený s někým jiným, který pro někoho jiného dělá věci, jež pro nás nechtěl, který se posunul a my stojíme na místě. V louži plné žalu, hořkosti, bezcennosti.

Tito lidé dělají tu chybu, že podle minulosti předvídají budoucnost. Myslí si, že pokud štěstí neměli doteď, nebudou ho mít nikdy. Ale to je omyl.

Tito lidé říkají: Vím, že se sebou musím něco udělat, žiju jenom jednou.

Ne. Umřeme jenom jednou. Znovu začít žít můžeme každý nový den. Dokonce každý okamžik přináší šanci změnit způsob, jak se cítíme. I když se ocitneme, jak já říkám, v jámách osudu. Ty jámy ovšem nepřicházejí proto, abychom padli na dno a zůstali tam ležet. Ty jámy vznikají proto, abychom poznali, z čeho všeho se dokážeme vyhrabat. A hlavně kdo po našem boku byl, když jsme potřebovali nahoru. Spřízněnou duší opravdu není ten, kdo odchází, když nás potká neštěstí. Spřízněnou duší je naopak ten, komu nevadí, že už nic nebude jako dřív. Dovede si totiž představit, že všechno alespoň může být takové, jako ještě nikdy předtím.

Změnit osud. Obrátit kurz dosavadního života. Co je, odevzdat minulosti. Chcete? Knihu JáMy spřízněných duší neseženete v žádném knihkupectví. Nemusíte pro ni ani nikam chodit. Přijde Vám rovnou domů. Více zde.

© Petr Casanova

Top
Shopping Cart