Jsou příběhy, které nikdo nechce slyšet.

Všichni se raději tváří, že neexistují.

Já se právě těmito příběhy zabývám. Věnuji jim své knihy a magazíny.

Brodit se jimi mi dělá špatně, ale ne zase tolik, abych o nich nechtěl slyšet.

Protože dobře vím, že je to cesta, jak porazit zlo. To zlo, které v nich působí.

Když dobro mlčí

Jean-Paul Sartre jednou napsal: „Zlo je silné tam, kde dobro mlčí.“

A já potřebuji, aby lidé mluvili o tom, co je tíží a ničí. Proto jsem založil uzavřenou skupinu, prostředí, kde je lidem umožněno se i diskrétně svěřit, aniž by o tom věděl kdokoli „blízký“, a postupně svůj problém vyřešit.

Ani následující řádky by nemohly být napsány, kdyby jedna žena nepromluvila. Učinila to ve svém zájmu. Byť dlouho váhala. Nakonec pochopila, že kdyby mlčela, její trápení by nemuselo skončit. Už skončilo. Je ochráněná.

I ve svých knihách, kde se zabývám těžkými případy, připomínám, jak je důležité mluvit o tom, co toxického se nám děje. Zvenčí to vypadá snadně, horší je to uvnitř situace, v jaké se ocitají oběti domácího násilí. V dnešní době především. Nemají úniku.

Myslíte, že domácí násilí je okrajová rarita? Ne. Ženě, která se mi zdráhala svěřit, jsem řekl data: Průměrně dvě z pěti žen v Česku mají zkušenost s domácím násilím – ať psychickým, či fyzickým, nebo s kombinací. Bohužel, většinou ty ženy mlčí. V tichu svého domova trpí. Raději skloní hlavu a ve vztahu zůstávají. Když se okolí dozví o jejich problému, nejprve se diví („Ta dvojice na to ani nevypadala…“), a pak se posmívá: „No a? To je přece chyba té ženy! Proč zůstávají s někým, kdo je k ní zlý? Vždycky může odejít!“

Opatrně, prosím, s těmito odsudky.

Kdo porozumí, nesoudí. A kdo soudí, neporozumí

Když Vás ve svých soukromých živých vysíláních v rámci uzavřené skupiny seznamuji s některými konkrétními případy, opakuji, jak je zásadní nesoudit bez znalosti všech faktů. Proto také na přání již více než pěti tisíc členů této skupiny (přístup do ní získáte přes registraci zde) dvakrát týdně píšu speciální články. Jako dnes, kdy Vás nechám nahlédnout do hlavy nejen oběti, ale i agresora. Lépe porozumíte tomu, proč obě strany něco dělají, i proč něco nedělají.

A opatrně, prosím, s odsudkem, že oběť domácího násilí musí být „hloupá submisivní chudinka“. Tak jako u mužských obětí domácího násilí byste se nejspíš divili. Žena z následujícího příběhu vystudovala vysokou školu, zmohla se na vlastní byt i úspěšnou zaměstnaneckou kariéru. Její jedinou „chybou“ bylo, že jednoho muže začala milovat víc než kohokoli jiného na Zemi. Včetně sebe.

Muž, o kterém si myslela, že je její životní partner, jí posléze držel nůž na krku. Muž, kterého všichni lidé okolo obdivovali, jí hrozil, že ji zabije. Nikdy však tak nečinil na veřejnosti, vždy jen v soukromí. To je jedna ze strategií.

Jak vůbec vzniká ta psychologická past, zpočátku přestrojená za „dokonalou lásku“?

Jaké jsou její stupně, kvůli nimž člověk ani nepozná, že se stává obětí domácího násilí?

To si nyní objasníme. A podotýkám: Toto může být příběh i někoho ve Vašem blízkém okolí. Prosím, otevírejte více oči i srdce…

Pokračování článku je k dispozici pouze členům Klubu FC

Předplatit od 0.55 Kč za den

Máte již zakoupeno členství v Klubu FC?
Přihlaste se zde