Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

Celý tento týden se na Vaše přání věnuji ve svých článcích tématům toxických vztahů, ať jde o domácí násilí, Godoty nebo sobce.

Při dvouhodinovém živém vysílání v uzavřené skupině jste se mnou zase diskutovali téma lhářů a manipulátorů (přímo na stránce je ke zhlédnutí záznam; nejste-li její členové, pro vstup do skupiny potřebujete registraci zde).

Často se Vašimi vzkazy nese zoufání, zklamání, povzdech: Ach jo, proč právě Já musím mít smůlu natrefit na takové vztahy… Jste si ale opravdu jisti, že je to smůla? Co když i taková zkušenost má do budoucna nedocenitelný smysl? Pochybujete?

Pochybovala i autorka tohoto vzkazu: „Petře, děkuji za podcast o sobectví. Je hrozné, když ve vztahu narazíte na protějšek, který říká pořád JENOM JÁ tam, kde Vy neustále říkáte JENOM MY. Kdy Vy dáváte, zatímco on jenom bere. Kdy Vy plánujete, vymýšlíte, podporujete a z druhé strany nepřichází nic, jen lhostejnost. Dlouho jsem si říkala, jak moc mě asi takový špatný vztah poznamená a že možná už nikdy nebudu chtít zkusit nějaký další. Ale dnes mám skvělého partnera a pomohla mi to pochopit kniha Spolu.“

K čemu nás špatný vztah donutí

Věřte mi. Vskutku platí, že všechno je jako mince a má to dvě strany – dobrou i špatnou.

I na špatném vztahu může být něco dobrého. Například to, že Vás takový vztah naučí už nikdy ho neopakovat, už nikdy nic podobného znovu nedopustit. A k tomu, abyste ho už nikdy neopakovali a nedopustili, pochopíte, že si musíte stanovit osobní mez.

Nastavená osobní mez = dobrý výsledek každého špatného vztahu. Být donuceni naučit se říkat DOST! TOTO JEŠTĚ MŮŽEŠ, ALE TAMTO UŽ NE. Bez špatného vztahu, který na vlastní kůži prožijeme, nemůžeme vědět, co už je pro nás za hranou, co nás už bolí, co nás ještě ničí, pokud jsme to nikdy nepoznali.

Uvedu jeden konkrétní příklad s alkoholismem, který jsem řešil v uzavřené skupině.

Začátek naivního čekání

Byl to případ ženy, která jako malá vyrůstala v rodině, kde tatínek byl těžký alkoholik. Svou ženu, maminku té holčičky, často bil.

To malé děvčátko se jednoho dne postavilo mezi mámu a útočícího tátu. Takže opilý táta nemohl mámu udeřit. Tato holčička si bohužel z této zkušenosti odnesla dojem, že může alkoholika změnit, že ho může zastavit.

S jejím prvním dospělým vztahem přišel závislý alkoholik. Vybrala si ho. Věřila si, že ho dokáže před závislostí zachránit. Byla přesvědčena, že mu domluví. Podobně jako věřila tehdy její maminka, že změní vlastního manžela. Proto s tím mužem zůstávala. Proto se nechala bít. Věřila, že ho změní. A potom došlo k takzvané duplikované chybě.

V tom okamžiku, který jsem zmínil, kdy si malé děvčátko stouplo před útočícího tátu, si jednak to děvčátko myslelo, že tatínka zastavilo, a jednak i maminka si myslela, že teď se muž konečně změnil. Že když je tu malé dítě, kvůli němu bude konečně ohleduplný.

Ale to všechno byl naivní omyl. Každý alkoholik si totiž řídí svůj život sám. On sám se rozhodne, jestli teď uhodí – když chce, uhodí klidně ženu před dítětem, nebo dítě před ženou, nebo vezme oba jednou ranou. Jenom pro to, že jednou stáhl ruku a neudeřil, vzbudilo v mamince i její dceři falešný pocit, že se alkoholik mění, případně změní.

Důsledky naivního čekání

Ta někdejší holčička, jež si do dospělého vztahu přibrala alkoholika, skončila těžce bitá, bez sebevědomí, bez šance ukázat partnerovi, kde jsou její hranice. A to vše jen proto, že od začátku podceňovala všechny destruktivní náznaky. Přehlížela, kam se vztah ubírá, promíjela jeho agresivní výbuchy, načež si s nimi už neuměla poradit a jen je tolerovala, jen uhýbala před tlučením a chránila se tak, aby ta zranění jejího těla byla co nejmenší.

A tehdy mi napsala.

Společně jsme zvládli to, co potřebovala. Ale nebylo to snadné. V nastavení jejich vztahu totiž ustoupila tak hluboko, že stačilo, aby jenom nesouhlasila s něčím, co on řekl, a už ji tloukl. V jejich vztahu vlastně vůbec nebyla komunikace. Zatímco jinde, když se dva lidé neshodnou, mluví, v tomto vztahu jeho argumentem bylo nejprve slovo, pak pěst.

Většina lidí by v její situaci už dávno řekla, že to nebudou snášet, že odejdou, zkrátka nastavili by si osobní mez. Ale tahle žena, hnaná chimérou, že protějšek se určitě změní, zůstávala, tudíž mu dávala najevo, že její osobní mez je ještě daleko, že ji může bít ještě víc, pokud chce. A on chtěl. A tak tento tyran hranice ubližování dál posouval. Hledal, co jeho partnerka ještě vydrží. A protože držela dál, pak bil i jejich dítě, před ní.

To všechno způsobuje nedostatek sebeúcty, sebelásky, sebehodnoty, osobní meze.

Konec naivního čekání

Kdo vlastní mé knihy o vyrovnání se s nedospělými nebo přímo toxickými vztahy (knihy Dvanáct srdcí a Protože), dokáže si představit můj postup v tomto případu.

Všechno, co jsme s touto ženou udělali, bylo – třemi slovy – akorát to, že ona otevřela oči. Že si uvědomila, že žádný tyran se nezmění, pokud mu nenastavíme hranici. A pokud se změní, pak jen k horšímu. Protože on přirozeně bude jenom zkoušet, kam ho ještě pustíme. Z toho plyne: Buď se necháme ovládat, anebo se mu jednou vzepřeme, a v tu chvíli poznáme většinou ještě jinou formu ubližování (snaha hledat osobní mez ještě jiným směrem) – ne fyzické, ale psychické ubližování. Vydírání. I žena to slyšela: Zbiju to dítě, které jsi tady nechala, když jsi vyběhla na ulici. Nebo, když utekla i s dítětem: Pošlu na Tebe policii. Zbavím Tě svéprávnosti. Až Tě policie doveze, budu Tě týrat natolik, že z Tebe udělám pološílené zvíře.

Na toto všechno jsem ženu dopředu upozornil, ale nedokázal jsem ji na to připravit. Jak bych ji mohl připravit na něco, co v takové míře nikdy nezažila, co teprve potřebovala prožít, aby to mohla pochopit? Proto jsem neztrácel víru ani tehdy, kdy se tato žena v důsledku stále zvyšovanému vydírání k tomu muži mnohokrát vrátila. Nemohl jsem jí to vyčítat. On umně hrál na strunu „neúplné rodiny, kterou ona vytváří“, nebo že ji „pošpiní před známými“, nebo že si „sám něco udělá, a potom rozešle dopis, že se zabil kvůli ní“.

Teprve časem pochopila, že každý z jejích návratů není krokem vpřed, ale krokem zpět, zpátky do toho pekla, které bylo pokaždé už jen horší.

Trvalo dlouho, než tato žena konečně našla sílu a odvahu odejít natrvalo. Všechno se tím okamžikem změnilo. Ostatně, to není žádný zázrak. Je to logické. Čím dál jste od zdroje negativních emocí, tím lepší může být Váš život.

Happy end, který nevznikl náhodou ani zázrakem, ale nastavením osobní meze

Výsledek celého případu?

Ta žena se naučila důsledně stavět svou osobní mez.

I když se do vztahu s ní snažil poté proniknout potenciální alkoholik, slyšel: Jestli piješ, končím. Jestli na mě vztáhneš ruku, končím. Jestli ublížíš mému dítěti, končím.

Tomu se říká osobní mez. Nejen promyšlená, nejen vyslovená, ale hlavně vyžadovaná.

Dnes má tato žena skvělého chlapa, šťastnou rodinu a v zásuvce nočního stolku fotografii svého bývalého muže-alkoholika, již mrtvého. Upil se poté, co od něj definitivně odešla.

Vedl jsem tuto ženu k tomu, aby na něj nevzpomínala ve zlém, ale naopak s vděčností, protože jí něčemu naučil. Vážit si sebe, stát za svým dítětem, už nikdy nedovolit opakování takového pekla.

Ona na ty okamžiky nikdy nezapomene. A to je moc dobře. Alespoň bude mít dál v živé paměti to, jak tihle toxičtí partneři systematicky pracují se strachem a lží. Ta žena si už navždy pamatuje jeho taktická slova a ví, že není pravda, že bez agresivního protějšku zahyne, naopak, bez něj začala konečně žít. A stejně poznala, že není pravda, že kvůli dětem musí vztah za každou cenu držet, ale naopak, kvůli dětem, pro jejich bezpečí, pro jejich psychickou pohodu je nutné z takového vztahu co nejdříve zmizet.

Právě to je takzvaná osobní mez, vnitřní hranice, kterou tato žena potřebovala. Hranice lásky, kterou si nastavila nejenom vůči sobě, ale i vůči vlastnímu dítěti.

Její maminka to bohužel nedokázala.

Pamatujte si, prosím, z tohoto Řešidla:

  • Pokud se ve vztahu snažíte chovat dobře, musíte mít svou hranici, protože lidé, kteří jsou ve vztahu zlí, žádné hranice nemají. A čekají jenom na ty Vaše.

Potřebujete pomoci s konkrétními vztahovými problémy? Využijte mé knihy a magazíny.

O Řešidle: Jde o pořad podcastů, které můžete poslouchat na Spotify, Google Podcasts, Apple Podcasts. Každý všední den v nich odpovídám na Vaše nejčastější dotazy. Archiv všech dílů najdete také zde.

© Petr Casanova