Mrazí mě v zádech, kdykoli mi napíšou děti.

Vzpomenu si na vlastní dětství a cítím, jakou hráz asi musely překonat, aby se svěřily dospělému člověku, navíc cizímu.

Jak by mi chtěly věřit, ale současně se bojí mého výsměchu.

Podobný přístup má i mnoho dospělých lidí, kteří si říkají: „Na mě určitě nebude mít čas.“ „Mou malicherností se nebude zabývat.“ Právě proto jsem vytvořil uzavřenou skupinu, potažmo vyšší program FC Premium s možností vkládat osobní těžkosti do poradny, pro ty, kteří chtějí i pouze se mnou sdílet to, co se jinak zdráhají sdělit dokonce svým kamarádům nebo rodičům.

Jistěže se problémy odpuštění, porozumění, sebevědomí, pochybností o sobě, druhých i životě samém zabývám ve svých pravidelných 100stránkových magazínech (automaticky a zdarma zasílány právě členům programu FC Premium) nebo ve svých 300stránkových knihách (hlavně Dvanáct srdcí nebo Čtyři prány štěstí), ale ne každý o nich ví.

Jako tento -náctiletý kluk, který mi dal svolení, abych jeho příběh, který mohl skončit tragicky, ukázal nejen dalším dětem (kluci a holky, vážně v tom, co prožíváte, nejste samy), ale hlavně jejich rodičům, kteří nemusejí mít ponětí, jaké bitvy se v hlavách jejich dětí mohou odehrávat.

Co se děje uvnitř

Kdo četl můj výroční Speciál DESET, o deseti nejtěžších kapitolách mého života, vzpomene si možná na jednoho z důležitých dospělých, který mi na klíčové křižovatce řekl: „Když přijdeš o rodiče, jako bys ztratil minulost. Ale když přijdeš o dítě, jako bys ztratil budoucnost.“ Stál jsem tehdy na mostě a chtěl ukončit život. Ve dvaceti letech. Kvůli malichernosti, viděno z dnešního pohledu. Ale tehdy to byl pro mě fatální problém, minulost nešla vrátit, změnit, opravit. A moc bolela.

Tu bolest jsem si oživil, když jsem jedno ráno ve své kanceláři jako vždy roztáhl závěsy, abych se nadechl výhledu na Národní muzeum v Praze, a první sluneční paprsky dopadly na můj stůl, kde k mému údivu byla dopisní obálka a v ní proti světlu se rýsující ručně psaný dopis. Kdo se dnes může psát s dopisem, když existují maily? napadlo mě nad kostrbatým dětským písmem.

Otevřel jsem a četl. S každou další řádkou se mi „mračivka“, vráska, kterou mám mezi očima, jen prohlubovala. Uvedu jen 7 pasáží:

  1. „Každý den mi připadá jako past. Moje tělo se mění, ale všechno kolem něj se opakuje zas a znovu. Můj život je složen z toho, co MUSÍM dělat, ne z toho, co CHCI dělat. Den za dnem mařím s lidmi, s nimiž MUSÍM být, paradoxně nejčastěji s teenagery, kteří se cítí stejně mizerně jako já.“
  2. „Výsledkem je, že můj nejčastější pocit je: NECHCI. Už roky nechci vstávat z postele. Už roky nechci jít do školy. Už roky nechci, nechci, nechci nic. Nevybavuji si vlastně skoro nic, o čem by šlo říct, že to chci. Snad kromě spánku. To je jediné období, kdy necítím žádný stres, zklamání, očekávání. Jedině, když spím, ničeho se nemusím bát.“
  3. „Utíkám před tímhle životem do jiného světa. Sleduji YouTube, Instagram, nesmyslná videa, a to zas a znovu, snažím se zapomenout na své myšlenky. Rodiče na mě kvůli tomu řvou, řvou i kvůli mému pokoji. Ano, mám v něm nepořádek, ale přesně tak to mám i v sobě. A neptejte se mě proč. Já nevím. Já nevím, odkud ty pocity vycházejí.“
  4. „Občas poškozuji věci, ničím je. Protože mi pak jsou blízké, cítím se stejně poškozeně a zničeně. Nedivím se kamarádům, kteří poškozují sebe.“
  5. „Nejhorší je, pane Casanovo, že takhle to vždycky nebylo. Když si prohlížím své staré fotky z raného dětství, vidím malé dítě, které je v každém okamžiku šťastné. Malé dítě, které tak rádo tančí, zpívá, nevadí mu být hloupé, kašle na to, co si o něm druzí myslí. Jenže teď cítím, že to malé dítě ve mně je mrtvé…“
  6. „Bojím se, že Vám moje psaní nedá smysl. Že ho vyhodíte a mě odsoudíte. Nebudete první. Já Vás ale přesto prosím, naslouchejte mi, nelámejte nade mnou hůl, nepohrdejte mnou, protože tohle všechno už dávno dělám já se sebou. A mně moc chybí někdo, kdo je silnější než já.“
  7. „Čtu Vaše internetové články tiše, nikdy nic jsem nekomentoval. Potřeboval bych, abyste byl mým rodičem, protože já mám pocit, že žádné rodiče nemám. Nemají se mnou trpělivost, nesnaží se mi porozumět, nedokážou mě přijmout. Jenom na mě řvou a nepochopí, že když já křiknu, že je nenávidím, na oplátku potřebuji slyšet, že oni mě milují.“

Prohlédl jsem ještě jednou písmo, zvláštní, listovní psaní dostávám jen vzácně. Pohlédl jsem na obálku, ani neměla poštovní známku.

„Kdo to přinesl?“ zeptal jsem se Klárky.

Moje asistentka rozhodila ruce: „Takový… kluk. Přinesl to osobně.“

Osobně? V obálce? Proč nepoužil e-mail? Nedůvěřuje z nějakého důvodu elektronické poště? Už se přesvědčil, že to nemusí být bezpečný způsob svěřování, má-li někdo například u něj doma přístup do jeho počítače? Ale proč dokonce šetřil na známce?

Vycházelo mi z toho jediné: Co když odešel z domova?

Každý si zaslouží šanci

Ale jak mu mohu odpovědět, když žádný kontakt nezanechal?

Hodil jsem na sebe znovu kabát a vyběhl ven před budovu. Tady někde musejí být – jeho oči. Opravdu, stranou, krytý keři, někdo seděl. Za chvíli už ne sám. Seděli jsme tam oba. Dlouho.

Nemluvil jsem. Naslouchal jsem nejen tomu, co říká, ale hlavně jsem chtěl pochopit to, co tyto dospívající děti NEříkají. Sám si to ze svého dospívání pamatuji. To, co by každé stále ještě dítě tak rádo vykřiklo, o co by tak rádo požádalo, ale neví, jak to dospělému říct, „jak se to má“.

Prosím všechny rodiče, aby nepodceňovali tento věk. Právě pro ně, tak jako pro chlapcovy, jež jsem potom oslovil, jsem zkusil chlapcovými slovy zformulovat sedm hlavních vnitřních proseb, které takto vyřčené patrně nikdy neuslyšíme. Přemýšlejme však o jejich obsahu a poselství:

1. „Prosím, dopřejte mi prostor“

„Prosím, nevtrhávejte do mého pokoje, nezatlačujte mě do kouta, nečiňte si neustálé nároky na mě, mou poslušnost, mé splněné povinnosti. Nejsem stroj. Také dělám chyby. Když na mě tlačíte, když mi berete i ten kousek svobody, cítím se přesně tak, jak byste se cítili Vy – cítím se hůř. Pochopte, prosím, že někdy potřebuji samotu. Mít svůj alespoň malý prostor, jediný v celém světě, kde se pořád nemusím o něco bát.

2. „Prosím, nekřičte na mě“

„Věřte mi, že v mé hlavě je už dost velký hluk. Donekonečna, někdy pořád víc, tam rezonuje ozvěna učitelů, rodičů, příbuzných, že jsem k ničemu, že takhle ničím nebudu, že mám dělat to, a ne ono. Sotva slyším své vlastní myšlenky. Prosím, uvědomte si, že kdykoli tohle děláte, cítím se hůř a hůř. Cítím se prašivě, nadbytečně, jako Vaše největší zklamání, které se nemělo nikdy narodit.“

3. „Prosím, zbavte mě občas elektroniky“

„Tuhle větu nepochopíte: Já někdy nedokážu odložit svůj telefon. Snažím se o to, ale nemůžu. Vím, co na mě křičíte – že to požírá můj čas i mozek, ale nemohu si pomoct. Nedokážu přestat kontrolovat sociální sítě, nesledovat nové příspěvky, videa, odpustit si ty tupé hry. Pomozte mi. Nastavte tam nějaké filtry, limity, omezení. A hlavně nedejte na to, co říkám a dělám. Budu se s Vámi hádat, bojovat, ale neustupujte mi, prostě to udělejte. Vysvoboďte mě.“

4. „Prosím, vezměte mě na nějaké klidné místo“

„Já vím, že Vám to nedává smysl. Hodně toho, co říkám nebo dělám, je opačně. Říkám Vám třeba, že s Vámi nechci nic dělat společně. Ale věřte mi, že když mě vezmete někam, kde se nebudeme hádat, kde budu moci jen cítit slunce a naslouchat větru ve větvích, kde budu moci konečně volně dýchat a nemyslet na všechno, co mě trápí, tak budu moc rád. I když Vám tam dlouho neřeknu ani slovo, budu vážně v pohodě.“

5. „Prosím, nekazte mě“

„Přestaňte mi dávat úplně všechno, co chci. Čím víc věcí mi dáváte, tím víc mi škodíte. Chci si na ně umět sám vydělat. Pomůže mi, když se budu cítit jako dospělý, samostatný, soběstačný. Chci se naučit šetřit, utrácet i sdílet peníze. A nic z toho se nenaučím, pokud budu neustále dostávat věci jen tak. Nesnáším potom, když jsem na někom závislý. Pomozte mi, prosím, stávat se zdravě nezávislým.“

6. „Prosím, najděte mi někoho, s kým mohu otevřeně mluvit“

„Potřebuji někoho dospělého, koho budu obdivovat, komu se budu chtít přiblížit, kdo ve mne bude věřit, kdo mě bude posouvat a kdo mi porozumí. Kéž byste to dokázali Vy. Buďte můj mentor, poradce, terapeut, kouč, vzor, kdokoli, kdo mi dokáže dávat naději ve chvílích, kdy se budu cítit jako ten nejmenší na světě. Kdo mě bude mít rád ve chvílích, kdy si to podle sebe vůbec nezasloužím.“

7. „Prosím, řekněte mi, že mě milujete“

„Dělám, že mě to nezajímá. Že mi na tom nezáleží. Ale ve skutečnosti tolik potřebuji slyšet ta dvě slova: Milujeme Tě. Potřebuji to proto, že zrovna teď možná sám sebe nemiluji. Věřte mi, prosím, že i když Vám dělám ze života peklo, pořád potřebuji cítit lásku. Zvláště od Vás.“

A hlavně:

„Nepodceňujte mě. Neurážejte mě. Neponižujte mě. Já vím, že být rodičem je těžké. Já vím, že si občas vyčítáte kvůli mně, že jste se těmi rodiči vůbec stali. Ale věřte, že Vám to vynahradím. Zlepším se, slibuju. Až nám všem roky přibydou, jednou se tomu zasmějeme. Ale do té doby si pamatujte, že si Vás za všechno moc vážím. Možná to nikdy neřeknu, ale přesto Vás miluju.“

Tento příběh skončil dobře, ale všechny tak nedopadnou.

Kromě výše uvedených knih jsem proto sepsal i SPOLU, nezvyklou knihu, která má pomoci všem, kdo se ocitnou v zablokovaných vztazích.

Hlavně, lidi, mluvte. Všímejte si dětí. Nedejte se zmást tím, že Vám žádný problém výslovně nesvěřují. Nemusí to znamenat, že žádný nemají, jen že kolem sebe nevidí nikoho, kdo by si na ně chtěl udělat čas, koho by ty problémy zajímaly, kdo by si přál porozumět tomu, co prožívají a na co se cítí úplně samy, zkrátka – v jejich očích – komu by nebyly lhostejné.

Mě to potkalo taky. A ve dvaceti jsem stál na mostě. Kvůli „prkotině“, jak tomu říkám dnes.

Jste ve slepé uličce? Využívejte mé knihy a magazíny.

© Petr Casanova