7 důvodů k vděčnosti, když nám život nedává to, co chceme

Kdo zná mé knihy, ví, jakou změnu v mém životě přineslo setkání s dalajlamou. Protože dnes je komplikovanější cestovat po Evropě, natož po světě, a není možné navštěvovat jeho přednášky, tím víc mi znějí v hlavě jeho myšlenky, které mě při takových příležitostech obohatily v minulosti.

Na jedné z nich se dalajlamy ptali, jestli má jen duchovní knihy. Vyprávěl, že už v dětství ho zaujala jedna kniha o historii lodí. A v ní věta, že až do středověku se stavěly lodě vesměs ze dřeva. Nápad využít ke stavbě lodí železo byl tehdy zapuzen v zárodku. Doboví stavitelé namítali, že i železný hřebík se přece potopí, co teprve loď? Zatímco dřevo plave.

Z čeho jiného by tak měla být loď než ze dřeva, když potřebuje plavat?“ tlumočil dalajlama logickou otázku. Přitom pozdější lodě začaly být i ocelové.

Malého zvídavého dalajlamu prý zajímalo jedno: „Jak se mohl najít člověk, který letitou pravdu o výhradně dřevěných lodích zpochybnil?“

A v knize našel výpověď tohoto úspěšného konstruktéra, kterou jsem si zapamatoval i pro vlastní život. Dalajlama řekl: „Protože ten člověk nepřemýšlel, PROČ by se nějaký materiál měl POTOPIT, ale JAK by mohl PLAVAT.

Jak to udělat, abys to zvládl

Tu přednášku jsem navštívil – jaká náhoda! – zrovna v době, kdy jsem procházel nejtěžším obdobím v životě (viz FC Speciál DESET). A tehdy mi ohromně pomohla ta souvislost s loděmi. Pochopil jsem, že Archimédův zákon může fungovat i v životě: I člověk ponořený do těžkostí může být nadlehčován silou, spočívající právě v tíze, respektive objemu těžkostí. Jinak řečeno: Když si uvědomíte, co náročného zvládáte, ba co nemožného překonáváte, neoslabuje Vás to, ale naopak posiluje. Už vědomí, čemu čelíte, a stále se držíte, zvyšuje odolnost a sebevědomí člověka. Dalajlama říkal: „Připomínejte si, že objektivně nezáleží na tíži události nebo okolnosti, kterou momentálně nesete na zádech, ale na tom, kolik subjektivně dokážete ustát a překonat. Tak jako u překážkového běžce není důležité, jak vysoká je překážka, ale jak vysoko sám vyskočí. Úspěch člověka, tak jako lodi, nespočívá v otázce, co ho potopí, ale co ho udrží na hladině.“

Vzpomněl jsem si na to ve spojitosti při včerejším živém vysílání o sebeztrácení, kdy jsem nejprve dvě hodiny odpovídal na Vaše živé otázky a další čtyři hodiny se členy uzavřené skupiny konzultoval jejich problémy. Nikdy není důležité, jak velké těžkosti čelíte, pokud Vy dokážete být silnější než ta těžkost.

Udržet naději, neztrácet víru a nepodléhat skepsi, to byly hlavní důvody, proč jsem v nejtěžší chvíli života neskončil pod koly vlaku (viz FC Speciál DESET). A k tomu všemu mi pomohla tři jednoduchá dalajlamova pravidla:

  1. Pamatuj, že život Ti nedává to, co chceš, ale co potřebuješ.
  2. Když (například ve vztahu) děláš maximum a pořád nedostáváš to, o čem si myslíš, že si to zasloužíš, nemusí to znamenat, že si to nezasloužíš, ale že si zasloužíš mnohem víc.
  3. Život Tě upozorňuje na to, kam se máš dívat, ale už Ti neříká, co máš vidět. To musíš poznat sám.

Dalajlama mi pomohl začít využívat tři velké pomocníky a přátele. Jmenují se Čas, Odstup a Nadhled. Zpětně totiž člověku umožňují chápat prožité náročné lekce a děkovat za ně, ačkoli je zpočátku můžeme vyhodnocovat jako negativní.

Když mi v uzavřené skupině svěřujete své bolestné příběhy, praktikuji (podobně jako ve svém magazínu FC) sedm posilujících rovin vděčnosti, které člověku pomáhají obnovit důvěru v život, v sebe, v budoucnost, ve vlastní kroky, ve změnu, zkrátka i ve tmě najít zárodek světla a potlačit skeptické myšlenky.

Je to sedm děkuji, na která v těžkých chvílích zapomínáme, a přitom je to škoda. Protože i v těžkých chvílích je kupodivu za co poděkovat. Například:

1. Děkuji za přesměrování…

Jdeme nějakým směrem. Naprosto věříme, že je správný. Vtom bum!

Jako když máme šátek na očích a vrazíme čelem do stromu v lese. A musíme udělat změnu.

Prohra! – napadne nás. Přitom když momentálně nedostáváme to, co očekáváme, neznamená to ještě, že se k tomu neposouváme. Někdy jsme prostě jen jako účastník telefonního hovoru, který potřebuje být přesměrován na jiné číslo. Na lepší.

Proto buďme trpěliví a pozitivní. A nechme se s důvěrou posunout dál.

2. Děkuji za odvahu, kterou v sobě teď mohu nalézt…

Proklínáme dno, tak jsme hloupí. Zapomínáme, že nikdy sebe ani druhé nepoznáme tak dobře jako v těžkých časech. Právě tehdy v sobě nalézáme přednosti, které jsme do té doby nikdy nepotřebovali. Všichni je máme, díky nim těžké časy zvládáme, učíme se je ustát, překonat. Minutu za minutou, den za dnem.

V první řadě odvahu. Odvaha neznamená sílu jít dál. Odvaha znamená jít dál, i když na to – jak si myslíme – nemáme dost síly. Máme. Vždycky ano.

Toto je video jako ze života (ukázka z filmu Vzepřít se obrům):

Odvaha říká, že vůbec nezáleží na tom, jak pomalu jdeme. Hlavní je, že nezůstaneme stát na místě. A na místě nezůstáváme proto, že stát je nesnesitelné. Když totiž procházíme peklem, dobře víme, že nejdůležitější je nepřestat jít.

3. Děkuji za pravdu…

Mnoho lidí upřednostňuje milosrdnou lež před tvrdou pravdou. Jako by se v tom lese, se zavázanýma očima, nechali zatočit dokola a dali si poradit (lživě): „Běž tam!“ Opravdu je lepší milosrdná lež? Pro mě ne.

V mém světě je vždycky lepší být zraněn pravdou než balamutěn lží. Raději přijmu jeden bolestný konec než bolest bez konce.

Mou nejvzácnější komoditou je totiž čas. Jediná hodnota, která se nedá na reklamačním oddělení života vyměnit za jinou, přikoupit ani vrátit.

Proto se učme otevírat oči, když chceme vidět, jak se skutečnost potkává s našimi domněnkami, nebo jak se to, co nám druzí slibují, potkává s tím, co opravdu dělají.

Slova mohou lhát. Ale činy jsou vždycky pravdivé.

4. Děkuji za důležité lekce…

Největší zkušenosti nelze získat jinak než vlastním negativním prožitkem, šokem a zklamáním. Jsou jako ty nejkrásnější dárky v nejšerednějším balicím papíře.

Někdy jediný způsob, jak poznat, komu se nedá důvěřovat, je dát mu příležitost, aby nás zradil. Lidé, kteří nepatří do naší budoucnosti, se sami rozhodnou skončit v naší minulosti.

Tyhle těžké zkušenosti jsou jako olbřímí balvany. Nemusíme je tahat s sebou celý život. Stačí je odložit na zem, vylézt na ně a ocenit, že díky nim máme lepší výhled na další cestu.

5. Děkuji za to, co mi zbývá…

Když něco ztratíme, v první reakci prožíváme lítost – řešíme, o co jsme přišli. A to je dobře. Říká nám to, co je pro nás opravdu cenné a hodnotné a na co si musíme dávat pozor.

Na druhou stranu, k emocím potřebujeme přidat i rozum. Co bylo, už je pryč. Minulost nejde změnit. Ani to nepotřebujeme, protože čas neběží pozpátku, běží vpřed. Nás by tedy – a i to se pomalu učíme – nemělo tolik zajímat, co bylo, ale hlavně co je a bude.

Věřte mi, že i když prožíváme sebevětší mizérii, pořád zůstává něco pozitivního, na čem můžeme stavět. Jen to najít. I kdyby to byla schopnost přiznat vlastní chybu.

6. Děkuji za důvod k rozpálení větší touhy…

Když spolu budeme sedět u táboráčku a oheň začne hasnout, jaké máme možnosti? Buď můžeme začít litovat zkracujících se plamenů a zvyšujícího se chladu. Nebo chlad můžeme vnímat jako námět k přihození dalšího polínka a opětovnému rozdmýchání ohně. Rozhodnutí je pouze na nás.

Život nám přináší neúspěchy ne proto, abychom rezignovali, ale abychom přidali. Výborně je to vyjádřeno v tomto krátkém videu:

Zápalnou šňůrou každého úspěchu je touha. Slabá touha přináší slabé výsledky. Žádná touha žádné výsledky. Malý plamen vytváří malé teplo. Pokud nám to nestačí, přidejme na vnitřním ohni. Vnímejme neúspěchy jako důvod ještě více zatnout zuby, ponaučit se a zkusit to znovu, jen chytřeji. Chyby nám jen říkají, kde máme hledat své rezervy, toť vše.

7. Děkuji za poznání každého člověka…

Každý, kdo nám vejde do života, v něm svým způsobem zůstane. Ten, kdo nás zranil, nám zaplaťpánbůh ukázal, kde potřebujeme vyztužit. Ten, kdo nám pomohl, nám umožnil být víc sami sebou, nebát se projevit své přednosti a jít za intuicí. Nesoudit se za to, jací jsme, a oceňovat se, kdykoli se snažíme být tím, kým jsme se rozhodl být.

Nakonec právě díky pádům pochopíme, že v životě nezáleží na tom, kolik máme přátel, ale jak opravdoví ti přátelé jsou. A to ukážou sami v našich těžkých časech.

To jsou jen některé z důvodů k vděčnosti podle dalajlamy, muže, který už přes půlstoletí žije v exilu, ale tvrdí, že je vděčný. Říká, že by mohl být frustrovaný, ale tím by jen ničil sám sebe. Na všem si tedy našel něco dobrého. Třeba kolik odlišných lidí měl alespoň možnost po celém světě potkat. Tvrdí, že kdyby žil pouze ve Lhase, takovou příležitost rozšířit si obzory by neměl. (Více jeho myšlenek, které napomáhají pozitivní změně myšlení, uvádím v knize Čtyři prány štěstí.)

„Mohl bych být frustrovaný, ale já jsem raději vděčný,“ říká. Jeho slova odpovídají staré, ale dobré anekdotě, kdy se baví dva pánové:

„Pane, jak se můžete usmívat, když prší?“

„Já jsem rád, pane.“

„Jste rád, že prší?“

„Ano. Víte, ono by pršelo, i kdybych rád nebyl. Tak jsem raději rád. A nemám špatný den.“

  • Knihu Čtyři prány štěstí, tak jako další mé knihy, najdete pouze zde.
  • Magazín FC, spojený s přístup do uzavřené skupiny nebo třeba k poradně, je zde. (Přehled všech výhod člena FC Premium je zde.)
  • FC Speciál DESET najdete zde.

© Petr Casanova

Top
Shopping Cart