5 nejdůležitějších vět pro sebevědomí dětí

Někdy mám v noci zvláštní sen. Jsem malý a někdo na mě křičí: „Nic neumíš, nic nedokážeš, nic neznamenáš.“

Dnes se z něj mohu probudit. Jako kluk jsem ho ale zažíval skutečně a roky. Volali na mě: „Hlavně poslouchej druhé! Neprotiv se. Stoupni si do řady a zapadni. V lavici ruce za záda! Hlavně nevybočuj!“ Nebo: „Nesmíš udělat chybu. Raději se o nic nesnaž, abys nepřinesl špatnou známku. Hodně se hlas. Na všechno kývej, ať Tě pan učitel má rád. Všechno po něm opakuj. Jen tak budeš mít dobré známky. Jen tak se dostaneš na školu! Jen tak budeš mít dobrou práci! Jen tak budeš v životě šťastný!“

Když jsem chyboval, bál jsem se jít domů. Dostal jsem tam řemenem nebo vařečkou. Přitom jsem tolik potřeboval slyšet: „Nevadí, že jsi neuspěl! Alespoň máš zkušenost! Zkus to znovu a lépe! Zvládneš to, jsme při Tobě a vždycky budeme! I když Ti něco v životě nevyjde, pořád Tě budeme mít stejně rádi!“

Poznal jsem, jak se vychovává hodný kluk nebo poslušná holčička. Jak druzí lidé určují, co mám dělat, jak žít, co si o sobě mám myslet. Jsem rád, že dnes už je to jenom sen. A jsem za něj s odstupem času vděčný. Vím totiž, co nikdy nedělat dětem (více v FC Speciálu DESET).

Jak dostat dítě na dno

Dnes se mi svěřují nejen dospělí, ale i děti. Při včerejším 2,5hodinovém živém vysílání v uzavřené skupině jsem rozebíral příběh malého kluka, který se ocitl v rozvodové bitvě svých rodičů, vzájemně se deptajících. Oba tak vyčerpávali svou energii a čas jen na poražení druhého, a přitom úplně zapomínali na dítě. To absolutně postrádalo lásku, ocenění, povzbuzení, objetí a bylo zralé na dětského psychologa, který mu ovšem sám nemohl dát to, co rodiče.

Přitom se mi oživily obrazy vlastního dětství. Když mi bylo devět, naši se zle rozváděli. Táta před mýma očima prohodil mámu skleněnou výplní pokojových dveří, obsadil mou postel a řekl: „Odteď budu spát tady. A Ty si, Petříčku, vyber: Budeš spát se mnou v dětském pokoji, nebo s mámou v ložnici? Ať rozhodneš tak nebo tak, počítej s následky. Ten, koho odmítneš, Tě přestane mít rád.“

Podobnou otázku mi později položila soudkyně. „Petříčku, s kým chceš bydlet? Máš radši maminku, nebo tatínka?“

Vadí mi, když si dospělí berou děti jako rukojmí. Vadí mi, když se skrze ně snaží uskutečnit sny, které sami nezvládli. Vadí mi, když nerozvíjejí vlastní cestu a sny dítěte. Vadí mi, když do něj tlačí falešná přesvědčená o tom, jak je neschopné, hloupé a ošklivé, a to jen proto, že se dítě nemůže bránit a je vždy nejsnazší terč.

V FC Speciálu DESET jsem popsal, co mě v dvaceti letech dovedlo na železniční most a hranu života, i proč mi tak záleží na tom, aby děti vyrůstaly ve zdravém prostředí a slyšely nejen Jsi úžasný, Máme Tě rádi, Záleží nám na Tobě a Svěř se, když něco potřebuješ. Děti totiž musejí slyšet mnohem víc.

Když dnes sám pracuji s dětmi, které nemohou počítat s podporou svých rodičů, stavím na pěti základních větách, které pomáhají utvářet sebevědomí a odvahu vůbec být sám sebou, přestat se snažit zavděčovat všem a naplnit svůj vlastní potenciál. Přemýšlejte, prosím, o nich i jejich obdobách:

„Když uděláš chybu, nepřijde trest, ale povzbuzení.“

Nedostal jsem mockrát pětku, ale když se tak stalo, přišel strašný pocit. Zostuzení před třídou a doma trest. Bolest, ztráta něčeho, co jsem měl rád a bylo mi odňato nebo zakázáno, vina.

Bydleli jsme ve třetím patře paneláku, a když jsem jednou přinesl špatnou známku, teprve pár dní staré štěňátko, které jsem dostal za dobrou známku, vyletělo z okna na asfaltový chodník. Zahynulo. Pokaždé, když jsem šel kolem toho místa, sevřel mě strach ze selhání. Věděl jsem, že už nesmím nic zkazit.

Když jsem si nebyl jist, nehlásil jsem se, raději nic nového nezkoušel. Pohyboval jsem se jen v takzvané zóně pohodlí. Nevěděl jsem, že neúspěch je součástí cesty k úspěchu. Že se musím naučit prohrávat, brát prohru konstruktivně jako lekci a motivaci, a o to víc na sobě pracovat a jednou vyhrát. Že chyba je nevyhnutelná součást lidského hledání, že bez chyby není ponaučení, zkušenosti, moudrosti. Ale já jsem nechyboval, abych okolí nezklamal a nenaštval.

Kdo četl mou knihu Čtyři prány štěstí, ví, že dnes v mém myšlení není za chybný pokus trest. Že dokonce jako chybný nevnímám žádný pokus. Největší chybou pro mě je naopak se už o nic nového nepokusit.

Dnes už vím, že co dítě neumí, to se může naučit. Ale nikdy se nezačne učit, když se učení bude bát, když k poznání vede ulička hanby, trestu, výsměchu, rákosky, tedy bolesti, ztráty a viny. Líbí se mi ty západní školy, kde děti dostávají pokaždé ne jednu, ale dvě známky najednou. První za objektivní vědomost (jako u nás) a druhou za subjektivní snahu. Přičemž ta druhá je důležitější. Víc oceněno je dítě, které se pere s něčím, na co nemá talent. S talentem se totiž rodíme, ale odvahu musíme vytvářet, tak jako touhu se učit.

Proto se v dětech snažím rozvíjet touhu nebát se chyb. Ta v mém světě nepřichází s trestem, ale s povzbuzením. Sám totiž vím, že s trestem ta touha naopak umírá.

„Nedělej jen věci správně. Dělej hlavně správné věci.“

Celé dětství jsem byl chválen za to, co dělám, pokud jsem dělal to, co mi bylo řečeno, a to bez ohledu na to, zda to mělo smysl. Říkali mi: Děláš to správně.

Jenže to ještě neznamenalo, že jsem dělal správné věci.

Udej, hlas. Hodnej kluk. Podobně jako: Opakuj, co Tě učíme. Šikovnej papoušek.

Ve škole mě učili mnohému, co jsem nikdy nepotřeboval. A naopak mě vůbec nevedli k tomu, co jsem nejvíc potřeboval – jak mít odvahu, sebevědomí, kde brát sílu a naději, když se nedaří, jak budovat vztahy, jak závist přetavit v motivaci. Učili mě žít podle druhých, srovnávat se s nimi, snažit se všem zavděčit, a přitom skutečný úspěch a štěstí vyžadují opak – žít podle sebe, být sám sebou, nacházet energii v sobě a umět ji využívat i ve prospěch druhých.

Život mě tak na rozdíl od školy naučil, že nestačí dělat jakékoli věci správně, nýbrž je třeba v první řadě dělat správné věci. Ideálně dělat správné věci správně.

Dnes mě zahřeje, když potkávám ne kopie, ale originály. Vážím si každé individuality, která se odvažuje jít za dobrou energií, vlastní cestou, která vidí své přednosti, ne jen vady, která nejde za každou cenu s davem a chápe, že nejhorší vězení, v jakém se člověk může ocitnout, je strach, co si o nás myslí druzí a zda jsme dostatečně hodní a poslušní, abychom o ně nepřišli. Z takového žaláře jménem Závislost na druhých totiž není úniku.

„Za minulost plať jenom jednou.“

Ve své knize sebepročišťování po těžkých rozchodech 100 nejkratších cest k Tobě připomínám, že člověk je jediný živočich, který dokáže za jedno provinění trpět opakovaně. Trápí se nejen bezprostředně poté, co se proviní, ale pokaždé, když mu jeho chybu někdo připomene nebo když si ji osvěží sám. Toto (sebe)trestání je proti podstatě života, protože co se stalo, nejde odestát. Minulost nelze vrátit, opravit, změnit. Život je jako řeka, teče jen jedním směrem.

Proto potkáte lidi, kteří z důvodu své vlastní slabosti a zapšklosti usilují o to, aby se Vaše staré rány a viny nikdy nezahojily a neuzdravily a Vaše minulost byla pořád živá. Vydírají Vás pro chyby, které jste již odpykali. Dělají, jako byste za ně měli platit trvale. „Vzpomínáš, co jsi mi provedl? Mám Ti to znovu připomenout? Jak jsi mohl být tak hloupý?“ slyší člověk, který se už omluvil a napravil. A přesto jako by pořád byl vinný. Jako by vina už nešla smýt.

Přitom my všichni chybujeme. Charakter člověka nevytváří to, že dělá chyby, ale jak se svými chybami potom pracuje. Zda si je uvědomí, přizná, odstraní. Jako dítě jsem měl pořád na talíři, co jsem kdy nezvládl a „jaký jsem pro to hlupák“. Přitom my všichni zpětně vidíme v minulosti mnoho svých chyb, ale to právě jen proto, že si je uvědomujeme a už bychom je neopakovali. Jsme ponaučení. Jsme lidé, kteří je už neudělají, zatímco druzí nás mohou přesvědčovat, že jsme dál stejně chybující.

Proto ve svých knihách uklidňuji ty, kteří zapomínají, že člověk od narození přirozeně směřuje od nevědomosti k vědomosti. Musí dělat chyby, aby zjistil, co jsou správné a co nesprávné věci, potažmo jak se správné věci dělají správně. Hloupé není udělat chybu. Hloupé je opakovat ji.

„I když jsem dospělý, moje řešení nemusí být jediné.“

Dospělí jsou přesvědčeni o tom, že jsou chytřejší než děti. Podle nich je vyšší věk obecně známkou větší moudrosti. Jenže tak to v životě být nemusí.

Moudrost vzniká poznáním. Poznání vzniká zkušeností. Zkušenosti vznikají chybami. Chyby jsou provázené ztrátami. I mladý člověk může mít na kontě víc bolestných ztrát než starý. I starý se někdy může chovat jako nezralé dítě. I dítě může být odvážnější, tvořivější, šťastnější než dospělý.

Nositeli pokroku nikdy nejsou ti nejstarší. Děti se dnes mnohem víc vyznají v moderních technologiích. Ony převezmou otěže, na jejich odvaze a tvořivosti záleží, tak jako kdysi záleželo na jejich rodičích. A na dětech je krásné, že umějí rozporovat své rodiče, představit si i jiné než dnešní řešení. Byť jsou za hloupé a bláhové.

Když mladý Marconi prohlásil na veřejnosti, že „slyší cizí hlasy přes celé město nebo i zemi“, zavřeli ho do blázince. Přitom právě díky němu vzniklo rádio, rozhlas a základy bezdrátového přenosu.

„To nebude možné. To nedokážeš. To je špatné řešení.“ Kdykoli toto rodiče říkají svým dětem, měli by si uvědomit, že to, co je nemožné pro ně, nemusí být nemožné pro děti. Naopak to, co je nemožné pro rodiče, MUSÍ být jednou možné pro děti. Protože kde schopnosti rodičů končí, musí odvaha dětí začínat.

„Ty víš lépe než já nebo kdokoli jiný, co opravdu chceš.“

Moje okolí mělo vždy jasno o tom, co bych měl v životě dělat, jakou školu studovat, jaký zájmový kroužek navštěvovat, aniž by se mě kdy zeptalo. Nemysleli to zle. Uvažovali podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Podle toho, co by bylo dobré pro ně.

Ale v tom je ten problém. Uvažovali podle SVÉHO. Vnucovali mi SVÉ sny, SVÉ hodnoty, ale můj život není jejich život.

Dlouho jsem je poslouchal a šel jejich cestou, která mě nenaplňovala, naopak činila nešťastným. Zlobilo je to, pomlouvali tu mou. Než jsem zjistil, že někteří z těch lidí si ve skutečnosti nevěděli rady s vlastním životem, ale s tím mým „si věděli rady vždycky“. Tehdy jsem se naučil nebrat si cizí slova osobně.

Proto absolutně respektuji volby jiných lidí. Respektuji i ty lidi, kteří se mnou nesouhlasí, kteří mě nechápou. Respektuji každého, kdo má jiné hodnoty a priority než já. Ale za to si přeji jen jednu maličkost: aby i druzí na oplátku respektovali mě, moje sny, moje rozhodnutí, mou cestu, můj život.

Pamatujte si, prosím:

Jako dvojnásobný táta jsem už dávno pochopil, že kdybych se snažil vnucovat svým dětem SVÉ pravdy, ve výsledku se budu mýlit. Protože aby moje děti byly šťastné, musejí dělat především to, co dělá šťastné je, nikoli mě. A tak se jich pořád ptám, co je těší, baví, motivuje, o čem sním, naslouchám jim a zdůrazňuji:

Udělej všechno podle sebe. Ať to dopadne jakkoli, vždycky při Tobě budu stát. Ať prohraješ, nebo vyhraješ, vždycky pro sebe můžeš být hrdina, protože jsi dokázal to, co málokdo – našel jsi odvahu se o to pokusit. Život není cesta, na které jsou občas překážky. Život jsou pouze překážky a jejich překonávání. Tato krásná, ale dočasná hra Tě může bavit jedině tehdy, pokud půjdeš směrem, který Tě těší, který Ti napovídá Tvé srdce, který je PRO TEBE správný. 

Tyto věty jsem potřeboval slyšet jako malý. Nedočkal jsem se. Ale nevadí mi to – o to víc je dnes říkám těm, kteří jsou ještě malí. Svou cestu totiž můžeme objevit pouze my. O tom, co nás v životě činí šťastnými, se kdekdo může dohadovat, ale s jistotou to procítíme jedině my. Máme na to dost času. Celý život. Ani ten však není tak dlouhý, abychom ho mohli marnit ztrácením sebe sama.

© Petr Casanova

Top
Shopping Cart