7 okamžiků, které mě naučily vidět život jinak

Když před Vánocemi vyšel FC Speciál DESET, u příležitosti 10. výročí mé práce pro vás, mnohé z vás překvapilo, že neobsahuje deset mých největších úspěchů, ale naopak deset mých životních proher.

Je to zvláštní, ale já mám raději prohry než výhry. Prohry mě vždy víc naučily. Když jsem prohrál, mnohem lépe jsem poznal své okolí. Když jsem prohrál, zůstali se mnou skuteční přátelé. Teprve když jsem prohrál, zjistil jsem, čeho jsem v životě schopen.

Proto si vážím těžkých chvil. Už od svého dětství si vedu zápisník těch nejtěžších. Když je mi teskno, otevřu ho a čtu. Saju z těch vzpomínek dobrou energii, neboť si připomínám, co složitého jsem už překonal. Dávají mi, pro někoho paradoxně, sílu a pozitivní inspiraci.

I dnes jsem si ho otevřel. A pro případ, že i Vám někdy nebude dobře, přečtu 7 krátkých příběhů, které sahají až do mého dětství. Možná je to osobní čtení, ale je fér vědět víc o člověku, kterému se svěřujete nejen v rámci uzavřené skupiny.

Možná z těchto historek, tak jako z FC Speciálu DESET, vyrozumíte, co mě přimělo před deseti lety vytvořit FirstClass, prostředí, kde nikdo na své problémy nesmí být sám.

1. Ty se máš…

(aneb Jak správně zařadit svůj problém a přestat žehrat na to, jak špatně se mám)

Na gymnáziu byl součástí tělocviku lední hokej. Jednou jsem si poranil kotník a dostal berle. V budově školy jsem zoufale zápasil jednak se schody a jednak s taškou, která mi výstup schodištěm komplikovala. Proklínal jsem celý svět.

Mé upocené snažení sledoval shora kluk z vedlejší třídy, upoutaný na invalidní vozíček. Když jsem schodiště zdolal, přiblížil se, tašku mi vzal a trpělivě po mém boku popojížděl, než jsem prokulhal celou chodbu. Když jsem mu potom ve dveřích své třídy děkoval za pomoc, řekl s lítostí v očích: „Doufám, že se budeš brzy cítit lépe.“

Došlo mi, že já jednou berle odložím. On takové vyhlídky neměl.

2. Skutečné bohatství

(aneb Jak si urovnat životní hodnoty)

Slavil jsem osmnáctiny. Máma mi přála všechno nejlepší se slovy: „Konečně jsi dospělý.“

Pak, jako by si chtěla ověřit, jestli dospělý opravdu jsem, mi položila zdánlivě banální otázku: Co si ze všeho nejvíc v životě přeji. Vyhrkl jsem okamžitě: „Být bohatý.“ 

Máma mi na to nic neřekla, jen smutně pokývala hlavou a trpce se usmála.

Tehdy už docházela k lékaři, nesdílela proč a tři roky nato zemřela. Když jsem, po jejím odpojení od přístrojů, seděl na chodbě vinohradské nemocnice, to jediné, co jsem si v té chvíli přál, bylo mít mámu zpátky. Mít ještě trochu času a být s ní.

Tak jsem ne v osmnácti, ale až v jednadvaceti letech poznal, co je největším bohatstvím člověka. Že to nejsou haldy peněz, nýbrž – čas.

3. Kéž by…

(aneb Jak se stát běžcem na dlouhé tratě)

Jednou jsem přišel povečeřet do restaurace, volno bylo jen mezi dvěma obsazenými stoly. U obou seděly páry. U jednoho přibližně dvacetiletí milenci, u druhého přibližně sedmdesátiletí partneři. Zatímco jsem čekal na číšníka, postřehl jsem, že ti dvacetiletí mají oči jenom pro sebe a ti sedmdesátiletí je s úsměvem pozorují.

Starší pán pak povídá své paní: „Pamatuješ si, když jsme byli jako oni?“

A objal ji.

Ten mladík to patrně zaslechl. Pobídl totiž svou dívku, aby se ohlédla na ten starší pár, a řekl: „Nemůžu se dočkat, až budeme jako oni.“

A políbil ji.

Ten večer se v mé hlavě zrodila kniha 250 zákonů lásky o běžcích na dlouhé tratě v této uspěchané době.

4. Stačí jediná věc

(aneb Jak nalézt smysl života v těžkém osudu)

Jeden z mých dlouholetých největších přátel žije v Paříži a jmenuje se Melchior. Je slepý, a díky tomu vidí věci jinak. Hodně mě naučil. Zvláštní, že mi oči otevírá nevidomý, že?

S Melchiorem jsme vždy rádi chodili do Tuillerijských zahrad před Louvrem. Nejvíc jsme se vídali v době, kdy mi bylo v životě nejvíc těžko. Právě tehdy na mě Melchior měl čas. Inu, skutečný přítel.

Melchior nikdy neviděl mé svraštěné čelo, ale vycítil ho. Kladl mi potom zvláštní otázky, které vůbec s mými starostmi nesouvisely a které mě vždy rozesmály, vyvedly z úzkosti a negativních myšlenek. Proto je kladl. Třeba: „Pierre, jak vypadá krásný člověk ve tmě?“

Učil mě jinak přemýšlet o dobru v lidech a pracovat s energiemi. A nejen Melchior. Také jeho kamarád Pascal, který hraje na bubny v jedné francouzské kapele.

Pascal je podle lékařské zprávy hluchý, od narození. Podle vlastních slov opravdu neslyší, jen „někde vpovzdálí“ vnímá velmi slabé basové tóny. A přes tepající pokožku cítí vibrace od bubnů, na které bije. To je vše. Na vystoupeních kapely, v níž Pascal bubnuje, to pak chodí takto: Kapelník viditelně rukou udá takt, Pascal začne bubnovat a celá kapela hraje podle něj. Pascal je celý koncert ponořen ve svém tichu, pohroužen jen do svého rytmu, na který je stoprocentně soustředěný, a kritika ho řadí mezi nejlepší amatérské bubeníky v zemi. Diváci nevěří tomu, že je hluchý.

Fascinovalo mě to. Pascalova odpověď na mou otázku, jak je možné, že je tak úspěšný v něčem, pro co zdánlivě „ztratil předpoklady“, mě naučila propadat vášni: „Pierre, i kdyby Ti osud nechal už jenom jednu poslední dovednost, nepřestaň ji dělat s radostí. Protože jedna dovednost je úplně dostatečná na to, aby v ní člověk dosáhl mistrovství a štěstí.“

5. Mít navždy smysl

(aneb Jak nebýt na světě zbytečně)

Ještě zůstanu v Paříži. Nevidomý Melchior má rád pohyb. Běhá. S asistentkou běhání.

Díky její sounáležitosti má snad všechny uličky v centru Paříže dokonale načtené, ovšem za běhu. Jako by měl GPS čip přímo v mozku. Když někam spěcháme, vykřikne: „Poběž!“ Rozeběhne se, cinká svou holí o dlažbu a uhání daleko přede mnou. Naslepo…

Melchiorova asistentka se jmenuje Genevieve (čte se Ženevijev). Když byla moje kniha 250 zákonů lásky přeložena do angličtiny a stala se bestsellerem v Itálii, Španělsku a Spojených státech, dostala se také do rukou této ženy. Říkala, že jí pomohla poté, co jí ani ne čtyřicetiletý manžel zahynul při dopravní nehodě.

Roky se s tím neuměla vyrovnat. Sám v knize píšu, že není divu, protože nejbolestnější je rozdíl mezi tím, co víme, a tím, co cítíme. Vědět, že umřel ten, koho milujeme, je pro srdce i rozum nepřijatelné. Genevieve neuměla manžela zařadit „do minulosti“, když byl pořád s ní, součástí jejích myšlenek, tedy „přítomnosti“.

Mnozí, i nejbližší lidé jí už nadávali: „Pochop už, že je MRTVÝ.“ Ale já v knize píšu: „Tvé city se nikdy nemýlí. Čas Ti vysvětlí, proč je pro Tebe stále živý. Protože živý může být nejen pro Tebe.“

Genevieve se mě na tuto pasáž opakovaně ptala. Nerozuměla jí. Pochopila ji až poté, co jednoho dne zazněl zvonek u jejích dveří. Za nimi stál neznámý muž a dvě krásné malé děti. Udivené Genevieve se zeptal: „Váš manžel není doma?“ Když uviděl v jejích očích slzy, znejistěl a řekl: „Víte, dnes je to deset let, co mi Váš manžel daroval kostní dřeň. Chápete? Zachránil mi život. Chci, aby viděl mé děti. Bez něj by nepřišly na svět.“

Genevieve se k těm dětičkám sklonila, pohlédla do jejich očí a v ten okamžik pochopila, že život je věčný, i když člověk ne. A že její manžel bude mít už navždy pro tento svět smysl, pro celý řetěz generací, které by bez jeho pomoci před deseti lety nezapočaly.

6. Co víc si přát?

(aneb Jak si zachovat pozitivní úhel pohledu)

Melchior je mnohým překvapivý. Třeba rád chodí do kina. Sice je nevidomý, takže nevidí dění na plátně, ale to mu nebrání užít si představování obrazů dle odposlechnutého děje. Jednou jsme odcházeli z kina a on se smál: „Pierre, vsadím se, že tak barvitý film, jako byl TEN MŮJ, určitě TEN TVŮJ nebyl…“ Nebo: „Zítra půjdeme na tento film znovu. Já si vytvořím JINÝ PŘÍBĚH, zatímco Ty budeš nucen sledovat TENTÝŽ.“

Tak jsme šli. Protože jsem film už znal, zvědavě jsem v kinosále pozoroval. Jeho zavřené oči těkaly, jako by zevnitř tvořily stažené promítací plátno. Často jsem se ptal: Čemu se asi Melchior zrovna teď při tom svém „soukromém promítání v hlavě“ směje? Do jakých představ jej asi zavedly vnější ruchy a konverzace, které slyší? Nakazil mě tím zaujetím pro vizualizaci a i já už v kině zavírám oči a představuji si, co který hrdina asi dělá nebo jak vypadá.

Vizualizace je mimořádně mocná a užitečná. Ostatně, věnoval jsem jí celé vydání magazínu Jak funguje představivost. Hodně mě naučila nečekaná bytost, Melchiorova uklízečka.

Jmenuje se Paulette, Melchiorovi uklízí jednou týdně a je to třicetiletá maminka tří dětí. Ani jeden z tatínků se o potomky nezajímá, a tak má Paulette problém je uživit. Ovšem nikdy jsem ji neviděl smutnou, je neustále rozzářená. Jednou mi k mému úžasu povídá: „Mám velké štěstí, pane, že dělám uklízečku.“ Odvětil jsem, že někdo by nad její prací možná ohrnul nos. Paulette se usmála: „Neumíte si představit, pane, jak ji mám ráda. Každý den přece umožním tolika lidem, aby se po návratu domů z práce cítili mnohem lépe! Navíc pracuji jen několik hodin denně, takže mám na své děti pořád hodně času! Kromě toho jim za vydělané peníze mohu přinést jídlo! Řekněte, co víc si mohu přát?“

7. Schopnost vidět

(aneb Jak vždycky vidět to lepší)

Když se snažím pomocí svých neobvyklých knih a magazínů zlepšovat energii čtenářů, často si vybavuji Melchiorovu přítelkyni. Claire je téměř slepá. Vidí jen z deseti procent. Jednou jsme všichni tři společně stoupali příkrým kopcem k bazilice Sacré-Coeur. Mně to nedalo a zeptal jsem se Claire: „Jak moc Ti vadí to, že skoro nevidíš?“

Claire se zastavila, natáhla paži a zničehonic se začala smát: „Prší. Pierre, že prší?“ 

Na otočenou dlaň její ruky opravdu dopadaly první kapky, a zatímco lidé okolo kvůli dešti upadali do nadávek, Claire byla šťastná, tetelila se blahem. „Víš,“ řekla na vysvětlenou, „po dešti vždy zůstává v trávě rosa. A díky tomu, jakým způsobem se v mých očích láme světlo, pak při každém pohledu do mokré trávy vidím nádhernou duhu. Těším se na ni.

Usedli jsme přímo na schodech pod bazilikou. Zatímco jiní prchali do sucha, já jsem se díky Claire učil radovat se z jedné krásné maličkosti, skryté třeba v pouhých kapkách deště.

A tak jsem zjistil, že pokud nám život připadá šedivý a stereotypní, nemusí to být vina života, ale jen našeho vidění. Někdy totiž ani není třeba víc otevírat oči, stačí víc otevřít srdce a hned spatříme víc barev…

  • Moje knihy jsou zaměřeny na zvládání konkrétních náročných fází života. Najdete je ZDE.
  • Moje magazíny se v každém vydání věnují kompletní odpovědi na jednu jedinou problematiku, jež je vždy v názvu magazínu. Přehled magazínů je ZDE.
  • FC Speciál DESET a další speciální magazíny najdete ZDE.

© Petr Casanova, foto: Tomáš Nosil

Top
Shopping Cart