Proč naděje je vždy, i když nám mozek říká, že žádná není

Ztrácíte někdy víru, a tím i sílu?

Potýkáte se s těžko snesitelnou osamělostí nebo ještě hůř – s toxickými vztahy, které srážejí Vaše sebevědomí?

A víte, že život je jako kniha – má mnoho kapitol a chmurné odstavce ještě nevylučují překvapivé zvraty a šťastné konce?

Kdo sledoval mé úterní dvouhodinové živé vysílání v uzavřené skupině (pokud nejste jejími členy, přístup získáte registrací zde), kde odpovídám na živé otázky posluchačů, vzpomene si, jak moc jsem vyčinil jedné z tazatelek, která ztrácela víru, že vůbec ještě někdy potká kompatibilního partnera. Takto se zlobím už jedenáctým rokem, co existuje FirstClass, nad Vašimi dotazy, nasáklými rezignací. Vím totiž, jak málo stačí k tomu, aby se lidský příběh obrátil – ale na začátku obratu vždy musí být víra. Ne smutek. Protože na kyselý obličej není při seznamování nikdo zvědavý. Na pohodový ano. Silného člověka, který má za sebou nelehkou minulost, by chtěl mít po svém boku téměř každý. Ostatně k tomu se dostanu i při své odpovědi na dnešní otázku, nebo spíše vyznání: „Petře, chci Vám poděkovat. Byl jste jediný, kdo mě držel nad vodou, když jsem se ocitla zase sama, přesvědčená, že už si nikdy nikoho nenajdu, respektive že už si nikdy nikoho ani nebudu hledat. Jsem totiž na vozíčku a potkala jsem tolik špatných lidí, kteří mě jen zneužili. Jen díky Vám tu pořád jsem a jen díky Vám mám dneska úžasného muže, který o mě pečuje jako o drahokam. Jak je možné, že vidíte naději tam, kde ji ani my sami už nevidíme?“

Kdopak Ti říká, že naděje už není?

Nejprve k té naději a – když dovolíte – trochu v nadsázce. Odpovězte mi, prosím: Když Vám nějaký hlas v hlavě říká, že naděje už není, zamyslete se nad tím, kdo Vám to říká.

Já odpověď znám: Říká Vám to Váš mozek.

Možná patříte k těm lidem, kteří si myslí, že mozek je nejdůležitější a nejchytřejší orgán v našem organismu. Hm. I tady se, prosím, zamyslete nad tím, kdo Vám tuto informaci vydatně podsouvá.

Samozřejmě odpověď je stejná: Váš mozek. To on Vám říká: Já jsem nejdůležitější, já jsem nejchytřejší! Svoje myšlenky prostě musíte brát s rezervou.

Mozek je orgán, který máme hlavně proto, abychom nalezli co nejpohodlnější, nejsnazší, nejlehčí cestu konkrétními těžkostmi. Buďme tedy rádi za to, že mozek máme, ale také si uvědomme, že mozek nás nikdy nepovede přímo cestou bolesti. To dokáže jen srdce.

Srdce mluví hlasem odvahy, vytrvalosti, to srdce je schopno nás nutit, ať pokračujeme i tam, kde mozek už všechny naděje vzdal. To mozek nám říká: Kašli na to, nemá to cenu, zastav se, odlož to, zítra je taky den. Moc to bolí, je to namáhavé, už to nedělej, odpočiň si, nevysiluj mě. Mozek vždycky vymýšlí nejpříjemnější cestu… PRO NĚJ nejpříjemnější.

Ale pro srdce je to cesta často naopak nejbolestnější.

Za hlasem víry a odvahy

Naše srdce se nikdy nevzdá toho, co je pro něj důležité. Třeba lásky. Nebo štěstí. Nebo snů.

A je dobře, když na prvním místě věříme srdci, a tudíž nutíme mozek víc přemýšlet. Jako tazatelka, dívka na vozíčku, která zažila, jak mi v předchozích letech svěřila, fakt ošklivé vztahy, končící většinou ponižováním typu: Co sis myslela? Co si o sobě myslíš? Podívej se na sebe! Jsi nemožná, nepřitažlivá! Tak co se divíš, že od Tebe odcházím, že Ti lžu, že Tě okrádám, že Tě podvádím? Vždyť jsi mrzák, neúplný člověk. Nic dobrého Tě nečeká. Nic dobrého si nezasloužíš.

Když mě ta dívka navštívila, chtěl jsem po ní jedno jediné: aby začala MYSLET. Tedy aby donutila svůj mozek pracovat. Její mozek, jak už to bývá, byl líný. Říkal jen: No tak se zabij, pusť si plyn, vezmi si prášky, už mi dej se svými problémy pokoj, chci spát.

Ale já jsem se jí ustavičně ptal: PROČ? Proč by ses měla zabíjet? Proč bys měla nevěřit?

Víte, je to prosté: My všichni bychom ocenili po svém boku silného člověka. Aby ve chvíli, kdy se nám něco nedaří, kdy padneme na dno, byl vedle nás někdo, kdo nám pomůže na nohy, kdo nás podrží, obejme, podpoří, kdo nám bude inspirací.

A tohle dokážou – pro někoho paradoxně – právě lidé na vozíčku. Oni nemají lehký život. Jejich život je jedna velká těžkost. A pokud někdo dokáže dlouho unášet těžkosti, tak je to silný člověk. Jedině silný člověk dokáže dlouhou dobu unášet těžkosti.

Nenajdeš silného člověka s lehkou minulostí

Kdo zná mé knihy, potažmo kdo četl můj výroční FC Speciál k 10 letům FirstClassu, což je magazín ne o mých úspěších, ale o mých chybách a životních selháních, ví, že asi ve třiceti letech jsem žil s dívkou, která měla tělesné postižení. Upřímně, nepotkal jsem silnějšího člověka, než byla ona. Snad nikdo mi nebyl v životě větší oporou. Kdykoli jsem si totiž myslel, že mám nějaký velký problém, podíval jsem se na ni a ona se smála. Moje „obří“ problémy byly titěrné proti jejím. A ona těm svým nepodléhala. Bojovala jako lev. Nikdy jsem nepotkal člověka, který by mě tolik motivoval svým příkladem jako ona.

Od té doby vím, že právě ti lidé, kteří mají očividně těžký život, bývají silní a nejlepšími partnery. Protože oni ze všech nejvíc vědí, co je být na dně, a rozumí Vám, když se na dně ocitnete. Nesoudí Vás, nezesměšňují, neponižují, protože to sami zažili, vědí, jak je důležité mít po svém boku partnera, sami jsou za něj vděční. A teď mluvím nejen o lidech s tělesným nebo smyslovým postižením. Silný je pro mě každý člověk, který má za sebou těžkou minulost. Jsou to i samoživitelé. Třeba maminky, které jsou samy na děti. Ty to, zvláště v dnešní době, vůbec nemají lehké, a o to víc ocení, když jim někdo pomůže. A tomu, kdo jim pomůže, dokážou být pak skvělou partnerkou.

Proto, a tím odpovídám na otázku, nepochybuji o tom, že je dost silných lidí na tomto světě. Bohužel, mnoho těch, kteří by rádi měli vedle sebe silného partnera, dá pouze na zevnějšek člověka. Řeší u něj pouze to, jak vypadá, jaké má auto, jak luxusní má byt či dům. Ale, jakkoli to může být příjemné, to nic neříká o tom, jestli Vás ten člověk bude mít rád a až se ocitnete dole, jestli Vám pomůže, nebo Vás ještě na dně dorazí.

Pamatujte si, prosím, z tohoto Řešidla

1. Vždycky je naděje. Dokonce i když Vám mozek říká, že žádná není.
2. A pokud Vám ve vztahu „stačí silný člověk“, uvědomte si, že silní lidé nejsou ti, kteří svoji sílu dávají okázale najevo, ale naopak ti, kteří často vyhrávají bitvy, o nichž nikdo nemá ani ponětí.
3. Protože to jsou bitvy v jejich hlavě, s jejich životem, na které oni byli dlouhou dobu sami, ale právě proto se naučili, že se na sebe mohou spolehnout a také že se to zvládnout dá. Ti jsou potom Vaší největší oporou.

Potřebujete pomoci ve vztahových obtížích? Využijte mé knihy. Každá je pro jinou situaci. Více v Jak vybrat správnou knihu pro sebe.

Chcete si do svého balíčku přiložit FC Speciál DESET o mých největších životních lekcích a ponaučeních? Můžete zde.

Do uzavřené skupiny, kde otevřeně sdílíme problémy i jejich řešení, vstoupíte zde. Pokud ještě nejste členy, registraci si vyřídíte snadno zde.

© Petr Casanova