Proč se tak snadno zamilujeme do představy o člověku, a pak jsme zklamáni realitou

Věřili jste, že se Vám konečně podařilo potkat spřízněnou duši?

Očekávání se ale proměnilo ve zklamání?

Ten, v koho jste vkládali velké naděje, se nakonec ukázal nesprávnou volbou, a Vy se o to víc nyní bojíte uvěřit novým vztahům?

Nebo jste měli o jiném člověku – nejen v soukromí, ale i třeba v práci – lepší mínění, než jak se poté projevil?

Vyčítáte si, jak jste mohli opakovaně věřit někomu, kdo Vás opakovaně zrazoval?

Už ve včerejším živém vysílání Proč nás nejbližší člověk dokáže nejvíc zklamat jste mi adresovali mnoho takových otázek. Každý všední den odpovídám na jeden z Vašich dotazů ve svých podcastech. Už více než 260 dílů mých odpovědí naleznete zde.

Dnes mě zaujala tato: „Petře, Vaše kniha Spolu jako by byla o mém životě. Píšete, ať si dáváme pozor na to, do čeho se zamilováváme. Zda skutečně do partnera, nebo spíše do představy, kterou si o něm vytváříme. Řekněte ale: Proč od začátku nevidíme realitu, proč tak lehce podléháme vlastní iluzi, že jsme našli spřízněnou duši, načež nás budoucnost tvrdě vytrestá?

Projektor a promítací plátno

Projektor

Problémem je takzvaná projekce. My si projektujeme do druhých lidí svoje očekávání.

Podíváme se na člověka a řekneme si: Jé, ten je hezky oblečený… To by mohl být úspěšný člověk. S ním by bylo fajn mít rodinu. Ten by nás zajistil. Nebo: Jé, ten se slušně chová. To by nemusel být idiot. Mohl by mě mít rád. Mohl by mi pomoci v těžkých okamžicích.

Chápete? Toho člověka neznáme. Jsme jako projektor, filmová promítačka, a ten druhý jako promítací plátno. Díváme se na něj a vidíme film. Neuvědomujeme si, že ten obraz promítáme my na jeho kůži. Že je to jen naše představa. Že ten člověk vůbec takový být nemusí. Ale my tím do něj vkládáme očekávání. A pak můžeme být zklamáni, že je jiný.

Není to primárně jeho chyba. Je to problém naší projekce – toho, že nečekáme na to, až se člověk projeví, ale dopředu předpokládáme, jaký bude. To znamená: Dopředu si o něm vytvoříme obrázek, a pak očekáváme, že ho naplní. Ale on náš obrázek ani nemusí znát. Vůbec nemusí TUŠIT, že v něm vidíme někoho, kým ve skutečnosti ani není.

Moc očekávání

Robert Rosenthal

Problematiku očekávání prozkoumal v roce 1968 americký psycholog Robert Rosenthal. Výsledkem byl objev, nazvaný Rosenthalův efekt.

Seběhlo se to tak, že pan Rosenthal besedoval v jedné škole. Když beseda skončila, učitelé se ho ptali, co říkal žákům a jejich dotazům, jestli mezi nimi náhodou nespatřil nějaký talent. A Rosenthala osvítilo – napadlo ho ukázat na několik žáků. Zcela náhodně. Neměl s nimi vůbec žádnou zkušenost, natož dobrou. Prostě jen ukázal někam do třídy a řekl: Tito žáci jsou výjimeční! Budoucí géniové! Jednou na ně budete pyšní.

Přitom ti žáci, na které ukázal, byli ve skutečnosti naprosto průměrní.

Za rok pan Rosenthal přišel znovu na tutéž školu. Zvědavě se ptal učitelů: Tak co ti žáci? A učitelé se rozplývali: Měl jste pravdu, jsou to géniové. Mají samé jedničky.

Rosenthal si ty žáky vzal bokem. Zajímal se, jak mohlo dojít k obratu v jejich prospěchu. A žáci se smáli: Ti učitelé k nám změnili přístup! Oni nás pořád dávají druhým za příklad. Vyvolávají nás mnohem víc než dřív. Když známe odpověď na jejich otázku, chválí nás…

A když nevíte, na co se Vás ptají? zajímalo pana Rosenthala.

Žáci se smáli ještě víc: No nic! Když odpověď neznáme, nedají nám pětku, jen nás před třídou omluví se slovy: Výpadek se může stát každému, i géniovi.

A tak na konci školního roku měli samé jedničky. Jiné známky jim totiž učitelé nedali.

A to všechno jenom proto, že ti učitelé měli v hlavě představu: Tohle jsou géniové

Když představa říká: Ve druhém nikdy není chyba

Rosenthalův efekt říká, že očekávání budoucích událostí vede k chování, které způsobí, že se daná skutečnost opravdu stane.

To znamená – vrátíme-li se k příkladu se žáky – když očekáváme, že toto jsou géniové, jedničkáři, změníme k nim přístup, a to třeba i podvědomě, tak, že se z nich jedničkáři opravdu stanou.

Přeneseno do partnerských vztahů: Jestliže máme o konkrétním člověku představu, že je to správný partner, nic nás nepřesvědčí o opaku. Ani když nám lže. Ani když nás podvádí. Ani když nám jinak ubližuje. A to jen proto, že žijeme s představou, ne se skutečným člověkem. My nevidíme, jaký je, nepřipouštíme si to. A když nám vadí, jak se k nám chová, začneme si myslet, že problém je v nás. Jestliže on je správný partner, pak logicky my jsme nedostateční, nepřitažliví, bez hodnoty: Nezasloužíme si pravdu, a proto nám lže. Nejsme už sexy, a proto nás podvádí. Asi děláme chyby, a proto nám ubližuje.

Zkrátka jsme-li nešťastní ve vztahu se “správným partnerem”, závěr je jediný: To my za to můžeme, ne on. On je dokonalý. Pardon, ne on, ale představa, kterou o něm máme.

To nejtěžší ve vztahu

Je to jedna z nejnáročnějších dovedností – opustit představu o člověku. Přijmout pravdu, i když je tvrdá – i když říká: Já jsem udělal chybu, když jsem si do člověka promítal své ideály, které on nenaplňoval ani nemohl, protože on prostě buď o mé představě nevěděl, nebo mého očekávání ve skutečnosti svými schopnostmi a vlastnostmi nedosahoval.

A tak ve svých knihách, které učí také to, jak překonat hořké pilulky, jež nám připravují zklamání ve vztazích, apeluji:

  1. Zkusme navnímat a přijmout pravdu.
  2. Přestaňme očekávat, že se člověk změní jen proto, že nám by se tak víc líbil. On je, jaký je. Buď ho takového berme, nebo takového nechme být stranou.
  3. Přestaňme žít představou o tom, že máme nebo musíme mít dokonalého partnera. Lidé nejsou dokonalí. Dokonalými mohou být jedině naše představy a ideály. Ale ty s reálným životem většinou nemají co do činění. 

Pamatujte si, prosím, z tohoto Řešidla:

Láska znamená hlavně přijmout člověka, jaký je, i s jeho nedostatky. Pokud nám některý z jeho nedostatků vadí nebo překáží, inspirujme toho člověka k jeho odstranění.

Ale to je všechno, co můžeme dělat, víc sami neovlivníme. Změnit ho nemůžeme my, změnit se musí on, ovšem musí chtít.

Vypněme promítačku ve své hlavě. Uvědomme si, že co vidíme v druhém, to je náš film. Náš protějšek se vůbec nemusí chtít měnit. A my jsme potom úplně zbytečně zklamáni – tím, že člověk není takový, jakého si představujeme, že je takový, jaký prostě je.

Pomohla by Vám s Vaším vztahovým problémem některá z mých knih? Vyberte si tu svou podle situace, v jaké se nacházíte, v přehledu zde.

Zajímají Vás moje odpovědi na nejčastější otázky? Raději posloucháte než čtete? Využijte moje další podcasty Řešidlo, případně archiv mých živých vysílání.

© Petr Casanova

Top
Shopping Cart