Naslouchej mi, prosím, aneb 5 důvodů pro nejdražší dar, který někomu můžeme dát

„Co je pro Vás nejvyšší hodnotou?“ zeptala se mě moderátorka Bára v Nočním mikrofóru Českého rozhlasu.

Někdo by možná odpověděl: Zdraví. Ale od roku 1912 lidé vědí, že zdraví vše nezajistí. I na Titaniku totiž byli lidé zdraví, když se 14. dubna 1912 začal potápět.

Nejdražší hodnotou je čas. Jen v čase lze totiž něco změnit. Komu nezbývá žádný čas, ten už se jen potopí.

Já vím, že existují drahé dárky, které se dávají jednou za rok. Na Vánoce, na Valentýna, k narozeninám. Ale pak jsou tu pozornosti, které můžeme dávat denně. Nezruinují nás. Ba nestojí ani korunu. Nestojí ZDÁNLIVĚ nic. Přesto mohou pro druhého, ať je to dítě, partner nebo kamarád, znamenat úplně všechno.

Píšu ovšem „zdánlivě“. Protože něco tyto pozornosti přece stojí. Ten nejdražší dar, který někomu můžeme poskytnout. Čas. Když někomu věnujeme čas, dáváme mu kus života, který už NIKDY nezískáme zpět. Ale jen v čase je možné změnit člověka nebo i vztah.

Prosím o TVŮJ ČAS

Knihu SPOLU jsem napsal za tři dny. Už jsem toho měl dost. Sledoval jsem, pro jaké malichernosti se v této složité době rozcházejí vyhořelé, přetlakované, karanténami či odloučeními unavené páry. Šokovala mě slova jako: Ona to řešit nechce. On na mě už nemá čas. Ona odmítá komunikovat. Jeho to zdržuje.

Sami nikdy vztah nepostavíte. Komunikace je jako most, který spojuje dva břehy. Jak se jeden podmáčí, vzdálí, sabotuje stavbu mostu, žádná pevná spojnice mezi dvěma břehy nevznikne. Je to jako s dětmi. Když si hrají každé na svém písečku, nemohou současně postavit společný hrad.

I proto vznikla kniha SPOLU. Pro předání jednoduchých uvědomění do hlavy toho, kdo komunikaci ztěžuje – než bude moc pozdě. Ve vztazích totiž platí jeden zákon: Když mi nevěnuješ svůj čas, učíš mě žít bez Tebe, potažmo s někým jiným, kdo mi čas věnuje.

Bez komunikace si páry nejsou schopny vyjasnit, co je trápí, co jim vadí, co je bolí, co si přejí, po čem touží, co plánují. Bez komunikace se dva lidé nesblíží, neporozumějí jeden druhému, protože každý jsme jiný a nikdo nevidíme druhému do hlavy. Musíme mluvit. I naslouchat. Proto máme jedna ústa a dvě uši. Abychom mluvili. A ještě víc naslouchali.

Promiň, tohle je důležité…

Vím, že je těžká doba. Následující týdny budou ještě těžší. Ale pořád to mají v rukou lidé. I komunikaci. Pokud spolu dva lidé nechtějí nebo neumějí mluvit, není to dobou. Kdyby totiž doba mohla za to, že neumíme druhým souvisle a stoprocentně věnovat svůj čas a energii, potom touto logikou auta mohou za to, že bouráme, láhve za to, že se opíjíme, a tužky za to, že děláme hrubky ve větách. Ne, nevymlouvejme se na dobu. Za všechno ve vztahu v každé chvíli odpovídá člověk. Přičemž nezapomínejme, že ve vztahu nikdy není jen jeden vítěz a jeden poražený, ale vždy buď dva vítězové, nebo dva poražení. Kam se chceme SPOLU zařadit? Nuže, i pro rozhýbání zarezlé komunikace vznikla tato kniha.

Naslouchat je první podmínkou zdravého vztahu. Pokud jsme my tím, kdo se potřebuje s něčím svěřit a nemáme komu, protože jsme odmítáni, mám jen pět malých, nenáročných zamyšlení pro toho, kdo si možná neuvědomuje, co nenasloucháním ztrácí a potažmo co znamená OPRAVDU naslouchat.

1. důvod: Čím víc toho děláš, tím méně jsi efektivní

Mezi muži a ženami je jeden historický rozdíl. Žena byla nastavena na tři činnosti zároveň – střežení ohně, péči o dítě, sběr plodů. Zjednodušeně řečeno: zvládne víc věcí najednou. Naopak muž byl nastaven jako lovec. Úspěšným ho dělá soustředění na jeden cíl. Pak je schopen vyvinout enormní fyzickou sílu, jako proud vody zaměřený do vodní trysky (jenž podemele břeh), nebo proud světla zaměřený do jednoho paprsku, například laserového (který provrtá tělo). Soustředěnost zvyšuje efektivitu.

Člověk není největší, nejsilnější ani nejrychlejší tvor. Má však rozum. Je schopen si práci rozdělit, zorganizovat, spolupracovat. Vyniká v komunikaci. Když chce. Osamělý lovec v džungli zahyne. Neodpočine si. Osamělá sběračka v džungli rovněž nepřežije. Vždy jeden potřebuje druhého. Aby se muž mohl soustředit na lov, musí být postaráno o vše ostatní. Aby se žena mohla soustředit na oheň, dítě a sběr plodů, musí mít spolehlivého muže. A hlavně, i když se oba na celý den rozejdou, večer se shledají a spojením svých sil zjistí, proč jejich děti vyrůstají v bezpečném prostředí – i proč mají mnohem vyšší šanci přežít.

Muž se soustředí na svůj cíl, žena také. Ale jejich životy se musejí někde sejít. U sdílené pomoci, zájmů, vzájemně naplněných potřeb. K tomu však muž musí odložit svůj oštěp, žena také vypustit svůj díl práce, byť na pár chvil. Vzdáleným nedělají pár fyzické metry, ale nekomunikace. Nepochopení, že právě komunikace je pro vztah nejdůležitější.

Pokud u společného oběda či večeře odložíme telefon a věnujeme se stoprocentně tomu, s kým sedíme, děláme pro vztah neméně důležitou věc, než když honíme mamuta nebo úklid, praní, vaření. Dělejme si na vztah čas. Bez toho není možné ho budovat, rozvíjet.

2. důvod: Když miluješ, nemusíš to říkat. Je to zřejmé ze způsobu, jakým s druhým zacházíš

Proč vlastně naslouchání tolik partnerů považuje za důvod začít dělat ještě něco dalšího?

Protože nevědí, že naslouchání není pasivita, k níž mohou pohodlně přibrat jinou aktivitu (telefonování, hraní her, civění na televizi).

Naslouchání je překvapivě AKTIVNÍ činnost – projevujeme-li skutečný zájem o druhou osobu a o to, co nám říká.

Naslouchat neznamená pasivně poslouchat, abychom věděli, kdy máme zase začít mluvit nebo kdy skočit druhému do řeči, protože se zrovna nadechl. Naslouchání není součást mluvení. Naše mluvení vůbec do našeho naslouchání nepatří.

Naslouchání je mnohem přínosnější než mluvení. Když totiž sami mluvíme, jen opakujeme to, co už víme. Když ale nasloucháme, máme možnost dozvědět se něco nového – něco, co bychom se mluvením nikdy nedozvěděli.

Proto tolik chytrých lidí především naslouchá. Naslouchají ne proto, aby odpověděli, ale proto, aby porozuměli. Když tomu, co slyší, nerozumějí, nenapadne je, že to je důvod, proč to nemají poslouchat.

Vědí, že i když zdánlivě nedělají nic, možná v té chvíli dělají něco, co pro druhého může znamenat všechno. Vědí, že i když zdánlivě „pro sebe“ v té chvíli nedělají mnoho, ve skutečnosti pro sebe, druhého i vztah dělají maximum.

3. důvod: Pro pomoc nemusíme znát odpovědi. Stačí naslouchat, stačí se starat

Jak správně naslouchat, mě v mládí učila jedna anglická přítelkyně. Slovo LISTEN (v angličtině naslouchat) má stejné hlásky jako SILENT (v angličtině tichý, mlčenlivý).

Společně jsme navštívili Koloseum, auditorium, které každý zvuk vrací s o to silnější a bohatší ozvěnou, i když samy ochozy mlčí. Jak je to možné? Protože druhý nepotřebuje nutně odpověď, rady, soudy, hodnocení. Stačí mu hlavně vědět, že jsme při něm.

Že víme, že chápeme, že akceptujeme. Ne, druhý ve skutečnosti nikdy nepotřebuje naše řešení. On nepochybně najde to nejlepší – svoje. Ale na začátku potřebuje tento základ – vyslechnout. Ujistit se, že pro někoho hodnotu – a bude ji mít pořád.

4. důvod: I to, co nelze vyjádřit slovy, lze vnímat

Když čtenářům mých knih, kteří se na mě obracejí s komunikačními problémy ve svém vztahu, pomáhám nalézat cestu ven, rád jim ukazuji například to, že všichni jistě umíme naslouchat, když jde o písně. Dokonce písně beze slov. V nich to, co nelze vyjádřit slovy, postihne hudba. Při naslouchání všechno, co druhý neumí nebo nechce vyjádřit slovy, a přesto se ukrývá „mezi řádky“, postihne jiná forma energie. Hlavně emoce. Hlavně pláč.

Slzy jsou řečí lidského srdce tam, kde rozum nedokáže najít vhodné slovo. Často se to děje i proto, že srdce už dávno vnímá věci, které si rozum ještě neumí vysvětlit.

Ano, být už při pláči partnera stačí. Není třeba mluvit. Stačí jen být s ním a objímat ho. Plakat je uvolňující a svým způsobem nádherné. Je však rozdíl plakat o samotě, a plakat s někým. Plakat po něčím boku je neskutečně posilující. A všechno způsobuje jen jeho přítomnost, jen ujištění, že je k nám někdo loajální – že je s námi v naší situaci.

Není v ní s námi proto, že by si to přál. Je v ní s námi proto, že si nepřeje, abychom v ní zůstali sami.

5. důvod: Budeš-li stoprocentně s tím, kdo Tě potřebuje, vždycky mu bude dobře

Být důležitý je nezaměnitelný pocit. Být pro někoho důležitý znamená být do značné míry naplněný. A to, kdo je pro nás důležitý, všichni v každé chvíli vyjadřujeme.

Nemohou být pro nás v každý okamžik důležití všichni. Život je lišák, moudře to zařídil. V každém okamžiku tak musíme ukazovat svou prioritu – komu svůj čas věnujeme, a komu ne. A každé rozhodnutí (Tobě ho věnuji, Tobě ne) je současně odmítnutím někoho jiného.

Pokud máme v hlavě srovnáno, KDO je pro nás důležitý, najděme si dostatek chvil, kdy s ním budeme stoprocentně a soustředěně. Tím totiž vyjádříme, že je pro nás důležitý. Ani, není podstatné, zda mu něco říkáme. Vlastně ani není podstatné, zda nám něco říká on. Nakonec, můžeme spolu poslouchat ticho. I to něco říká. Tak jako vítr, když si najdeme čas ho plně poslouchat. Stejně vypovídá i něčí bezeslovný pláč. Nemusíme nutně použít slova, aby se druhý cítil lépe. Někdy stačí naše uši, kterými ho vyslechneme, naše paže, kterými ho obejmeme, a naše srdce, které mu porozumí a nepřestane toužit po tom, aby se znovu usmál. Ne proto, že bude líp. Ale proto, že už je dobře. Protože jsme při něm.

Možná to z našeho pohledu vypadá jako nic, ale pro někoho to může představovat všechno, co v dané chvíli potřebuje – mít něčí srdce nablízku.

  • Prožíváte krizi ve svém vztahu? Využijte moje knihy. Více v přehledu Jak vybrat tu správnou.
  • Odpojil se partner beze slova vysvětlení? Využijte můj magazín FC, který je v každém vydání zaměřen pouze na jedno téma, rozebrané do hloubky detailu i šíře souvislostí. Aktuální vydání má jméno Proč neznám Tvoje Proč – o těch situacích a jednáních, které velmi ničí Vás i Vaše sebevědomí, a přitom možná úplně zbytečně.

Moje včerejší živé vysílání na téma pochybností o sobě a typů střetů se slabochy najdete zde.

© Petr Casanova

Top
Shopping Cart