Jak uvěřit, že dobří lidé žijí, i když svět oplácí zle

Ani silný člověk všechno nezvládne sám.

Ani silný člověk totiž není dokonalý.

I silný člověk proto potřebuje dovolit si být slabý, křehký, zranitelný. Mít po svém boku někoho, komu se může svěřit s tím, co momentálně nezvládá, s nedostatky, které ho tíží, s chybami, kterých se nemůže zbavit.

I silný člověk prostě potřebuje něčí ucho, aby byl vyslechnut, něčí paži, aby byl obejmut, něčí rameno, aby na něj mohl složit utrápenou hlavu, a hlavně něčí srdce, aby cítil, že mu někdo v těžkých chvílích rozumí.

Je to paradox, ale ve vztazích nepotřebujeme tolik. Potřebujeme jenom člověka, kterému můžeme věřit a který věří v nás, především tehdy, když sami v sebe věřit přestáváme.

Co není snadné, je takového člověka najít.

Od vydání knihy Spolu, věnované řešení zablokovaných situací ve vztahu, mi posíláte své příběhy, z nichž je patrné, jak náročné je potkat skutečného partnera, který chápe, že ve vztahu nikdy není jen jeden vítěz a jeden poražený, ale vždy buď dva vítězové, či dva poražení. Dnes mě zaujal tento dotaz: „Petře, v nedělním živém vysílání na téma Proč nás nejbližší člověk dokáže nejvíc zklamat jste odpovídal jedné z posluchaček, proč má věřit, že po všech zklamáních nakonec potká člověka, který si jí bude vážit. Opravdu jste o tom přesvědčen zvláště v dnešní době, kdy je tolik nevraživosti, zášti, udávání – pořád věříte v dobrého člověka?“

Štěstí versus Neštěstí

Ano, věřím v dobrého člověka. Potažmo: Nevěřím na zlé lidi. Objasním to.

Samozřejmě, jsou lidé, kteří se projevují zle, ale to podle mě ještě neznamená, že jsou principiálně zlí. Když se totiž zblízka podíváte na jejich příběh, zdůrazním na celý jejich příběh, někde v minulosti obvykle najdete okamžik, kdy tito lidé byli zraněni.

Věřím v to, že všichni lidé bez výjimky chtějí být šťastní. I já i Vy. Někteří to ale neumějí. Nemusí to být primárně jejich vina. Mohli být odmalička vedeni směrem, který je odklání od neštěstí (viz moje kniha Čtyři prány štěstí). A když tito nešťastní lidé spatří někoho šťastnějšího, může je takový šťastnější člověk štvát.

Může jim vadit, že on se usmívá, že jemu se daří, že dosahuje úspěchů nebo naopak se dokáže potýkat s neúspěchy. Že stoupá nahoru, anebo když padl na dno, povedlo se mu znovu postavit na nohy a dál bojovat se životem.

Všechny tyhle schopnosti mu tito lidé mohou závidět. A tak ho mohou chtít srazit. Ublížit jemu, jeho okolí, jeho dětem, zničit mu vztah nebo život. A pokud se jim to podaří, může dojít k takzvané delegaci, přenosu zla.

Delegace zla versus Vítězství dobra

Ten původně šťastný člověk, který držel v rukou krásný život, a vinou zahořklých lidí se mu rozpadl, se potom sám stává taky nešťastným, zahořklým, negativním. Jako kdyby ho pokousal upír a nakazil ho potřebou předávat tuto negativní nákazu dál. Ten původně šťastný člověk se totiž od té chvíle může chovat úplně stejným způsobem, jakým se druzí provinili na něm. Ne proto, že by byl od počátku zlý, ale proto, že je nešťastný a neumí si s tím poradit. Ano, stane se vlastně tím samým typem člověka, který mu ublížil.

To je jedna možnost. Ale není jediná.

Pak je tu ještě jedna cesta, ještě jedna kategorie lidí.

To jsou ti, kteří dokážou být laskaví, i když se k nim život nebo lidé chovají nelaskavě. Ten důvod, proč na nelaskavost reagují laskavostí, je jednoduchý: Oni nechtějí, aby se kdokoli další cítil tak mizerně jako oni. Když jim někdo ublíží, oni to právě proto nevracejí, neubližují nikomu dalšímu. Řeknou si: Moje bolest tomuto světu úplně stačí.

A tím se U NICH to zlo zastavuje. Protože narazí na dobro. Ale aby se tohle mohlo stát a dobro jednoho dne vyhrát, pak ten dobrý člověk, kterému někdo ublíží, musí zvládnout jednu náročnou dovednost. Musí si umět nastavit hranici u druhých lidí.

Tohle už NE

Z mého magazínu, kde každé dva měsíce věnuji sto stran rozboru jednoho konkrétního problému a jeho řešení (přehled témat je zde), víte, že mezi těmi více než třemi sty tisíci fanoušků FirstClassu na Facebooku je mnoho těch, kdo někoho ohromně milovali nebo se snažili být za dobře s každým, na kom jim záleželo. Problém v obou případech byl ten, že neměli hranici. Každý, koho milovali, každý, s kým chtěli být zadobře, od nich žádal víc a víc. A když tito lidé už jednou neměli odkud brát, pak teprve se ozvali. Začali vyčítat: Ty mi nic nevracíš. Začali se vzpěčovat, zlobit, ale také prosit, litovat se. A nakonec ONI ještě byli za špatné.

Kdykoli se na mě tito zlomení dobří lidé obrátili, říkal jsem jim: Nastavte si u druhých lidí hranici. Dávejte jim lásku, budiž, ale ne neomezeně. Dávejte jim lásku jenom do té míry, dokud Vám to dělá dobře. Jakmile začnete mít špatný pocit, že Vás někdo zneužívá, řekněte NE. To je ta hranice: “NE, Ty mi nevracíš, Ty mi voláš, jen když něco potřebuješ, ale když já něco potřebuju a zavolám Ti, nezvedneš mi to, nezavoláš zpátky. Tobě prostě už pomáhat nebudu.” – Tohle je pro dobré lidi píchnutí do srdce. Bojí se toho. Protože se bojí, že o někoho přijdou. A já je uklidním: Opravdu, přijdete o mnohé lidi. Ale musíte se také zamyslet nad otázkou: O JAKÉ LIDI PŘIJDU?

O koho přicházíme

Když tohle uděláte – nastavíte si hranici a řeknete v určité chvíli NE –, garantuji Vám, že se okamžitě protřídí Vaše okolí. Ti, co za to stojí, zůstanou. Ale většina lidí odejde. Tato většina Vás pomluví, pošpiní, roznese na kopytech. A Vám z toho bude mizerně, ale díky tomu si uvědomíte, že je to vlastně dobře – přesně tohle jste potřebovali poznat:

  1. Že prostě jsou lidé, kteří Vám zpět budou vracet jen špatné pocity.
  2. Naučíte se, že KVŮLI NIM plakat nebudete, kvůli nim určitě ne.
  3. Pochopíte, že na jejich místo přijde někdo lepší. Někdo, kdo porozumí Vaší hranici. Kdo už také možná zažil, že nemůže jenom dávat, protože jinak automaticky přitáhne ty lidi, kteří ho vysají a pak zahodí jako odpadek

Aby ale člověk dokázal nastavit hranice druhým, musí je nejprve nastavit sobě. Uvědomit si, co je pro něj dobré, a co špatné. Že musí umět toto rozlišovat.

Proto věřím na dobré lidi, kterým svět oplácí ve zlém. Pokud prožívají bolest, pak jenom proto, že ještě dostatečně nerozlišují a věnují až příliš energie tomu člověku, který za to nestojí. Jakmile se tito lidé naučí rozlišovat, o to víc pak ocení partnera, který je podobný jako oni: Také neubližuje, protože ví, jaké to je. A proto si vybírá, s kým bude ve vztahu.

Tato poslední věta je velmi důležitá. Tito lidé jsou totiž dnes často sami. Raději jsou sami, než aby byli s někým toxickým. Jsou sami a čekají na správného partnera. Poznají ho snadno. Že právě v téhle době neubližuje. Že právě v téhle době plné tmy je vzácným světýlkem, které už zdálky svítí. Tak se ta dvě světla potkají.

Pamatujte si, prosím, z tohoto Řešidla:

Čím víc toxických lidí v životě poznáte, tím víc Vás trkne do očí někdo netoxický. Tím víc za něj budete vděčni. Tím víc si ho pak budete ve vztazích vážit. A taky on Vás, jestliže prožil totéž, co Vy. Tedy pokud potkal dostatek toxických lidí.

A věřte, že potkat toxické lidi dnes opravdu není nic těžkého.

  • Knihy Spolu a Čtyři prány štěstí seženete zde. Nemusíte pro ně nikam chodit, zašleme Vám je přímo domů. Pokud si přejete opatřit je věnováním autora, následujte postup uvedený zde.
  • K balíčku si můžete přidat některý z magazínů. Poslední volné kusy najdete zde.
  • Více o magazínu a výhodách spojených s jeho odběrem čtěte zde.

© Petr Casanova

Top
Shopping Cart