Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

Je to člověk, kterému jsem už jednou věřil. Snažím se mu věřit i teď.

Ale je to také člověk, který mě už jednou zradil. Co když mě zradí i teď?

To jsou myšlenky, které mohou běhat hlavou toho, kdo byl zrazen, pokud dá novou šanci vztahu. Navenek se může usmívat, tvářit, že všechno je jako dřív, ale uvnitř může pořád cítit tu bolest, kterou zažil, a bát se: „Co když se zopakuje?“

Jak si mohu být jistý, že se to nestane, když už se to jednou stalo?

Od pondělního dílu mého podcastu Proč druhé šance tolik drhnou jsem dostal mnoho reakcí a příběhů. Nejvíce děkujete za ujištění, že „jste normální“, když Vám dělá problém podruhé uvěřit, respektive když se Vám delší dobu nedaří zahojit rýha ve svém srdci, byť je Váš partner (ten, který podvedl) už podrážděný a označuje Vás i za duševně nemocné, hysteriky, když jste „kvůli jedné nevěře pořád tak rozhození“. Současně se mi svěřujete s případy, kdy nevěra vztahu nebo člověku prospěla. Například žena, neschopná dosažení orgasmu v manželství a soustavně manželem srážená jako „frigidka“, objevila zlatý šém s milencem. Nebo muž, znuděný manželstvím, přinesl domů od milenky osvěžení a řadu divokých poloh, které poté dvojice začala praktikovat a problém v sexu se tím vyřešil…

Příběhy, jak nevěra i pomůže, sdílíte občas i v uzavřené skupině. Vždy ale dodáváte: Je to nutné zvládnout hlavně v hlavě. Mimochodem, zaměřuji se na to také v knihách Cítit rozumem, myslet srdcem či Protože. Jeden z hromady dotazů, které tento problém dobře vyjadřují: „Petře, znám Váš osobní odmítavý postoj ke druhým šancím. Vím, že se po nevěře druhými šancemi nezdržujete. Ale já jsem se rozhodl opačně. Zkusit to ještě s partnerkou, která mi zahnula a teď tvrdí, že to už skončilo. Nevím, nejsem si jist, možná dělám návratem chybu, ale na druhou stranu se bojím, že bych si mohl vyčítat odchod od ní, že jsem to ještě jednou nezkusil. Jak si mám nastavit hlavu tak, abych to ustál – a to ať mě partnerka znovu podvede, nebo ne? Jak nedůvěrou k ní nezabít vztah sám?“

Než odpovím na konkrétní dotaz, předně vyjasním svůj postoj, kterého se tazatel dotkl. Zdůrazňuji: Nikomu ho nevnucuji, je jen můj, vyvěrá z mých osobních zkušeností, ale je fér, když ho znáte, byť respektuji každého člověka, který chce dát „šanci ještě jednou“.

Problém ceníku

Kdo zná souvislosti mého života, například z FC Speciálu DESET, ví, že můj postoj je od mých dvaceti let založen na principu ceníku. Je to jako v restauraci, kde dostanete jídelní lístek a víte, že když si objednáte guláš, bude Vás stát sto padesát korun. Když ho dojíte, nemůžete se divit, že po Vás chtějí sto padesát korun. Takto je to v mém životě. PŘEDEM (například už při seznámení) řeknu partnerce, že si ve vztahu nepřeji „toto“, a pokud se to přesto stane, bude následovat „tamto“. Je na jejím svobodném rozhodnutí, jestli si při znalosti těchto faktů potom dá „guláš“, a pokud ano, zcela to respektuji, jen chci, aby za něj zaplatila, tedy aby na oplátku respektovala i mě a mou cenu. Za nevěru rozchod.

Ano, já to mám takhle konkrétně s nevěrou. Někdo jiný to má takhle s fyzickým násilím – vztáhneš na mě ruku, a odejdu, někdo další to má takhle nekompromisně s drogami, s alkoholem, se zadlužením, se lží, zkrátka podle zkušeností, které už nehodlá opakovat. Tudíž: Každý to máme s něčím jiným, ale většinou to, na čem si principiálně zakládáme, souvisí s minulostí, s bolestí, kterou jsme už zažili a nechceme ji zažít znovu, nebo přímo s našimi hodnotami.

A proto naprosto respektuji, když chce někdo dát ve vztahu novou šanci a ptá se mě, co pro to udělat nebo jak si nastavit hlavu. Ostatně, je o tom má kniha SPOLU.

A nyní pojďme k odpovědi:

Problém odpovědnosti

Začnu-li od toho nejméně příjemného:

Vy nikdy nevíte, jestli TO ten druhý udělá. Udělal-li to jednou, nevíte, jestli to udělá ještě jednou. Nebo potřetí, počtvrté, nevíte to. Někdy to neví ani on. Může Vám předem cokoli slíbit, cokoli chtít zaručit, ale nikdy nemáte jistotu. A nyní se dostávám k první těžkosti:

Z tohoto důvodu můžete o druhém, pokud chcete, nekonečně pochybovat. To je jedna možnost. Anebo je tu ještě možnost druhá. A to, že mu napřed budete věřit.

Přirozeně, i když budete věřit, neovlivníte to, jestli to udělá, nebo ne. Ale to je podstata mé myšlenky: Ono to totiž není tak úplně o Vás, ale hlavně o něm. O jeho rozhodnutí. Vy mu můžete dát to nejlepší ze sebe, a on Vás přece zraní. Pokud to v rozhodující chvíli bude chtít udělat, tak to udělá. A pokud to nebude chtít udělat, tak to neudělá. Je to prostě jeho věc. Jeho odpovědnost.

Proto se, prosím, přestaňte trápit tím, JAK se rozhodne. Já to dělám (v ne-partnerských vztazích, kde mě někdo podrazí, a přece to s ním zkusím ještě jednou) tak, že k tomuto člověku přistupuji jako k počasí. Počasí taky nemůžete ovlivnit. Ať chcete, nebo ne, počasí nějaké je. Buď můžete přijmout, jaké je, nebo čekat, až se vyčasí. Ale to hlavní je uvědomit si, že když Vás počasí zklame, pak na vině jsou hlavně Vaše nesprávná očekávání. Pokud automaticky očekáváte, že bude hezky a ono prší, pak Vaše zkažená nálada není způsobena počasím, ale Vaším očekáváním, že bude hezky. Nemusí být. Proto si ujasněte, co vlastně můžete ovlivnit, a co ne.

Problém počasí

Co skutečně nemůžete ovlivnit, je to, jaký partner je, jaký se rozhodne být, co udělá.

To všechno má ve své moci on. Jako Svatý Petr má v moci počasí.

Ale co naprosto můžete ovlivnit, je to, co případně uděláte potom Vy.

Je to právě jako s počasím. Nemůžete ovlivnit, jestli bude pršet, ale když začne pršet, tak můžete roztáhnout deštník. Stejně není ve Vaší moci změnit člověka, ovšem když Vás zraní (znovu zraní), tak se nemůže divit, jako ten déšť, že se proti němu začnete chránit.

Alfa a omega úspěchu druhé šance je v tom, jestli si ten, kdo jednou zradil, uvědomí, že on je odpovědný za vztah, že on rozhodne, jestli na něj posléze vytáhnete deštník, že on sám svým činem a postojem k druhé šanci vyjádří, za co mu stojíte, za co mu stojí vztah, za co mu stojí vaše společná budoucnost. To všechno vyjádří, aniž by musel říct slovo. To všechno totiž řeknou jeho činy za něj.

A proto doporučuji:

Věřte tomu člověku. Dejte mu šanci, aby Vás zranil.

Je to jako když si v nejistém počasí vezmete deštník a půjdete ven. Dejte tomu „počasí šanci, aby se rozpršelo“. Vy na to budete připravení.

Ale možná se taky rozzáří sluníčko. A Vy zjistíte, že se možná už nemusíte bát.

Uvědomte si, že to, jestli Vás člověk znovu podvede, nebo už nepodvede, je velmi důležitá a užitečná informace. Nebudete-li tomu člověku věřit, nedozvíte se, jestli neděláte chybu. Když mu ale věřit budete, uvidíte, jestli stál za tu důvěru.

Hlavně si položte tuto otázku: KOHO vedle sebe CHCI? Chci mít vedle sebe člověka, který to UDĚLÁ, nebo který to neudělá?

Já si tuto otázku po svých specifických zkušenostech pokládám ne v průběhu, ale už na začátku vztahu. Proto už v první den vztahu vím, že chci člověka, který to neudělá.

A když mě protějšek při prvním setkání ujistí „Neudělám to“, tak mu důvěřuji. Nemám co ztratit. Prostě věřím v to, že mě nepodrazí.

A když mě posléze podrazí, tak mu upřímně poděkuji za tuto informaci o něm samotném. Sám mi totiž sdělil, že tohle je člověk, který mě klidně podrazí. A takového já nechci.

Tak vím, že už mu nemusím dávat novou šanci. On totiž šanci už měl. Dostatečnou šanci ukázat mi, jaký je. Jaký je, když ví, že má „jenom jednu poslední příležitost“.

Pokud jste Vy dali „ještě jednu poslední příležitost“, respektuji to. Hlavně nepanikařte a pamatujte si, že Vy nemůžete vždy ovlivnit to, jak se k Vám druhý zachová. Ale co můžete vždy ovlivnit, je to, jak se potom k jeho jednání postavíte Vy. Vyplatí se položit si otázku: Koho vedle sebe chcete? Toho, kdo to udělá, či toho, kdo to neudělá? Dejte mu šanci, ať se Vám ukáže, ať odhalí, kdo opravdu je, zač stojí jeho slovo.

Zajímají Vás moje odpovědi na nejčastější otázky? Další díly Řešidla jsou zde.

© Petr Casanova