Jak se správně rozejít

Každý rok si okolo čtyřiceti tisíc párů v naší zemi řekne: Navždy. V dobrém i zlém.

A přísahají, se snubními prsteny, před Bohem nebo státním úředníkem.

Polovina z nich ale dříve nebo později zjistí, že “navždy” neplatí. Že spolu být nechtějí. Nebo nedokážou.

Anebo se to může zase změnit?

Jak víme, že – i při rozchodu – “navždy” je opravdu navždy?

Když jsem psal knihu 250 zákonů lásky, podotýkal jsem, že dlouhodobé vztahy mají své potřeby, a to bez ohledu na to, zda jsou partnerské, přátelské, rodinné nebo třeba pracovní. Rozejít se lidé mohou v každém z těchto vztahů. Jak to ale udělat nejlépe?

Dotaz, který jsem dnes dostal, ukáže, že všechny vztahy mají něco společného. Zní: „Petře, jsem čerstvě na manažerském postu a postavili mě před strašný úkol: Naši firmu čeká hromadné propouštění, já to mám lidem oznamovat. Jak s nimi mám vést rozhovor? Nebude mi to příjemné, se spoustou z nich jsem zažil dobré i těžké chvíle. Jak se mám odosobnit? Vím, že se zabýváte hlavně partnerskými vztahy, ale třeba mi poradíte.“

(Vskutku, jak řešit krizi ve vztahu, je-li na obou stranách ještě zájem, popisuji v knize SPOLU. Jak se vyrovnat vnitřně s důvody rozchodu, řeším v magazínech.)

Dospěle

Zdravé vztahy mají své zákony, ať jsou partnerské, přátelské, rodinné, sousedské nebo právě pracovní. Konečně, v práci jsme taky trochu partneři, přátelé, sousedé i rodina.

I proto doporučuji rozcházet se především dospěle. To znamená zbytečně nepálit mosty. Uvědomit si, že život je jako kniha, nikdy dopředu nevíme, jakou zápletku nám připraví.

Proto, když někoho propouštíme, ať z práce, nebo z partnerského vztahu, měli bychom pochopit, že ten vztah se může v budoucnu obnovit. I našeho bývalého partnera někdy můžeme potřebovat. A v zaměstnání je to ještě specifičtější – ti, které my dnes z práce vyhazujeme, mohou být (nadneseně řečeno) zítra našimi nadřízenými.

Řekni proč

Ale i kdybychom se v budoucnu už nikdy neměli potkat, doporučuji jedno: Tomu člověku vysvětlit, proč odchází. Pokud je to například vinou doby, tak zdůraznit, že to není jeho chyba. A to nejen proto, že až se doba otočí, můžeme téhož člověka zase potřebovat.

Nedávno jsem celý jeden magazín, sto stran, věnoval tématu Proč neznám Tvoje Proč. Ukázal jsem v něm z psychologického pohledu, jak může zničit člověka to, když neví, co špatného udělal – když je vyhozen bez vysvětlení, když v něm pak hryžou domněnky, že možná není dost dobrý, a to nejen pro toho jednoho partnera, ale třeba pro kohokoli.

Ano, převážně jsem hovořil o partnerských vztazích a rozchodech či útěcích bez důvodu. A už tam jsem varoval, že nikdy nevidíme člověku do hlavy. Pokud ho opustíme, nikdy nevíme, jak osobně si může vzít naše odmítnutí nebo obecně nějakou špatnou zprávu.

Neubližuj

Špatných zpráv má dnes každý dost. Proto bychom se měli snažit tomu člověku vysvětlit, že jsme tu pro něj dál, třeba jako přátelé. Budiž, jako kolegové či jako partneři jsme se rozešli, ale to s naším LIDSKÝM vztahem nemusí mít co dělat. Prosím, nevytahujte na lidi smyšlené důvody, které nejsou pravdivé. Nebuďte na ně zlí jen proto, abyste se sami necítili tolik vinni. Chápejte, že to jsou lidé jako Vy. Chtějí být šťastní, mít nějakou jistotu – a to nejen v práci, ve vztazích, ale obecně v člověku.

Samozřejmě, zaměstnání je jiné než partnerský vztah. Kdejaký manažer mi řekne, že do byznysu city nepatří. Že když je to nutné, je třeba vyhodit člověka, i kdyby to byl vlastní bratr. Navíc zaměstnanec přece vstupuje do každého pracovního poměru s tím rizikem, že i když udělá pro svého šéfa maximum, ten ho beztak může vyhodit. I v tomto smyslu to tedy k partnerskému vztahu nemá daleko. 

A přesto jsem toho názoru, že právě při rozchodech, tak jako v jiných těžkých chvílích, se nejlépe pozná člověk. O tom, jaký opravdu je, totiž nerozhoduje jeho vzhled, talent nebo bohatství, ale to, jak se chová k jiným lidem. Zejména tehdy, když si myslí, že má nad nimi moc a že je může rozšlápnout jako broučka. Mít skutečnou moc neznamená ublížit člověku, když je příležitost, ale právě v té chvíli mu neublížit. To znamená mít opravdovou moc nad člověkem – totiž i sám nad sebou.

Nikdy nevíš…

A proto, když já se s lidmi rozcházím, hlavně jim říkám, že život je jako kniha. Že i když teď procházejí mrzutou kapitolou, nikde není psáno, že příští nebude o to krásnější.

Život je totiž změna a nebýt bolesti, tak ani nevíme, jakou cenu má potom radost. Třeba – jako u partnerského vztahu – když se přes odloučení spolu zase shledáme. Nebo když po nečekaném a bolestném rozchodu najdeme daleko lepšího partnera, lepší práci.

Uvědomme si, že nikdy nevíme, kam nás život zanese. Ani nás, ani druhého. Právě proto bychom se měli umět rozcházet dospěle. Pokud to jde, samozřejmě. Pokud také na druhé straně je člověk, který dospělé řešení nejen přijme, ale dokonce hned či časem ocení.

Raději posloucháte než čtete? Využijte mé podcasty nebo archiv živých vysílání ke konkrétním tématům.

© Petr Casanova

Top
Shopping Cart