POTOM! Nemám to slovo rád.

Vyřešíme to POTOM. Popovídáme si POTOM. Zavoláme/napíšeme si POTOM.

„Až POTOM jí řeknu, jak mi na ní záleží,“ reagoval před časem jeden kluk na moje doporučení, ať se ihned sebere a dá té dívce vědět, co pro něj znamená.

Kdyby se podíval do kalendáře, zjistil by, že POTOM se nejmenuje žádný den. Že co si necháváme na POTOM, nad tím ztrácíme kontrolu – to odevzdáváme životu. Že POTOM už tady lidé s námi být nemusejí. Protože oni na POTOM nečekají.

Když mu POTOM začal zvonit telefon, přeběhl mu mráz po zádech. Už měl tušení, že POTOM nebyl dobrý nápad. Neznámý hlas na druhé straně mu oznamoval, že ta dívka měla na přehledném úseku nepochopitelnou autonehodu. Zřejmě se plně nesoustředila na řízení. A ten kluk pochopil, že POTOM může znamenat i PŘÍLIŠ POZDĚ, nebo NIKDY.

Sedm semínek

Osmý březen, MDŽ, někteří lidé mylně vnímají jako „komunistický svátek“. Přitom jde o Mezinárodní den žen, stanovený Organizací spojených národů k výročí dramatické stávky newyorských švadlen v roce 1908. V dnešní době není lehké obstarat ženě věcný dárek. Pořád ale můžeme darovat slovo. Ne darovat ho POTOM. Ale DNES.

Jak píšu ve své základní knize 250 zákonů lásky (získáte ji zde, tak jako audioknihu), nejvíce bolesti ve vztazích je paradoxně způsobeno slovy, která nikdy nezaznějí. V těch, kdo by měli být jejich příjemcem, to vyvolává domněnky typu: Copak si je nezasloužím? Copak nejsem dost dobrý člověk? A to proto, že lidská mysl je úrodný záhon. Co do ní zasadíme, to vyroste. Pokud plevel, nevyroste růže. Pokud pochybnost, vyroste záporné přesvědčení, že nejsme dost dobří. Já mám dnes jiný tip. Semínko lásky.

A pokud náhodou nemáte nablízku někoho, kdo by Vám tyto věty řekl, nevadí, když si je řeknete sami před zrcadlem, ať už máte za sebou jakkoli bolestnou minulost. Všichni je totiž občas potřebujeme slyšet. HNED. Ne NIKDY.

1. „Miluji Tě“

Dvě slova, která upevňují vztah. Většinou si myslíme, že mají upevnit vztah nás k někomu jinému. Ale nejdůležitější vztah je ten, který k sobě máme my sami.

Ten druhý může vždycky odejít. Pokud byl naše všechno, co nám pak zbude?

Proto se učme pěstovat lásku nejen k druhým, ale i k sobě. Láska je nejen cit, nýbrž především čin. Proč se k sobě někdy chováme hůř než k cizímu člověku? Proč se tak zpochybňujeme, odrazujeme, zraňujeme, ničíme? Co kdyby první plod, o který se budeme v životě starat, byla naše schopnost mít rád sebe?

Pokud nemáme rádi sebe, jako by život neměl smysl. Ztrácíme spokojenost, radost, zdraví. Vidíme jen černě, a přitom život má tolik barev, které stojí za to si užít. 

2. „Děkuji Ti“

Kdykoli postrádáme vděčnost, ochuzujeme se. Přestáváme totiž vidět hodnotu v maličkostech a považujeme za samozřejmé všechno, co je ve skutečnosti vzácné.

Já si na vděčnost dávám pozor od chvíle, kdy mi jako klukovi dědeček daroval šedé tesilové kalhoty. Nenáviděl jsem je. Byly z kousavé látky, nemoderní, neseděly mi, tak jsem jimi před dědečkem mrštil o zem. Měsíc nato zemřel. Ty kalhoty byly to poslední, co mi v životě měl dát.

Dnes už nic nepovažuji za samozřejmost. Co dostanu, za to poděkuji. I za sebemenší dar jsem vděčný. Protože nikdy nevím, jestli není poslední.

3. „Jsi dost dobrý na to, abys dokázal víc“

Tuto větu jsem si milionkrát říkal před zrcadlem. Odjinud jsem ji neslyšel. Jako dítě jsem často poslouchal opak – jak jsem malý, hloupý, neschopný, jak nikdy nic nedokážu, jak zůstanu sám. Nevěřil jsem si. Styděl jsem se za každou chybu a raději byl pasivní.

Pak se zničehonic v mém životě objevili lidé, kteří ve mě začali věřit (více ve výročním FC Speciálu DESET). A já jsem poznal, co udělá, když ve Vás někdo věří – dokážete víc.

Zpočátku jsem si přál mít takové přátele. Pak jsem pochopil, že základ může být ve mně. Že pro sebe mohu být nejlepším přítelem. V sebe mohu věřit. Sebe nemusím zraňovat.

Častokrát jsem se v životě cítil osaměle a vinil z toho druhé. Ale osamělost není vina druhých. Jen říká, že jsme sami se sebou ve špatné společnosti. Proto se stáváme osamělými – abychom začali tím nejdůležitějším vztahem, na němž je závislé naše štěstí, síla a naděje, vztahem s tou nejdůležitější a jedinou bytostí, která s námi zaručeně bude až do konce života. Jsme jí my.

4. „Pokaždé nemůžeš vyhrát, ale vždy se můžeš něco nového naučit“

Člověk má dvě základní schopnosti – chybovat a z chyb se ponaučovat. Ty schopnosti máme už odmalička, a ne náhodou. V každém okamžiku, už od narození, jsme dost dobří na to, abychom se ze zkušenosti ponaučili, stali se moudřejšími a příště jednali už lépe než předtím.

Proto ve svém pravidelném magazínu FC tolik kladu důraz na správnou práci s chybami a prohrami, a to i u dětí. Z pravidelných živých vysílání v uzavřené skupině pak víte, že rozplétání každého individuálního případu sraženého sebevědomí začínám otázkou proč. Proč v sebe nevěříme. Kde se daná citlivá struna vzala. Jak ji odstranit. Ale také jak si posléze vážit toho, co jsme dokázali. Občas zkrátka potřebujeme prohrát, abychom se něco nového naučili.

5. „Už je na čase udělat něco pozitivního“

Z mých nedávných živých vysílání v uzavřené skupině (pokud nejste členy, přístup k nim je přes registraci zde) si možná vzpomenete na tento příběh:

Na jednom malém ostrově žil muž. Jednoho dne ucítil, že se pod jeho nohama třese země. 

„Neměl bych něco udělat?“ pomyslel si.

Vtom třetinu ostrova pohltilo moře. Třas ustal. Muž se uklidnil.

Druhý den se znovu ozvalo zemětřesení. Muž se opět vylekal.

„Neměl bych něco udělat?“ váhal, když se před jeho očima zřítila s hřmotem do moře i druhá třetina malé pevniny. Jakmile ale apokalypsa ustala, opět si řekl, že ještě s činem počká.

Třetí den zmizel v moři i zbytek ostrova. Poslední slova, která se nesla nad hladinou, prý byla „Neměl bych něco udělat?“ A pak už jen ticho. Ten den se utopil muž, pro kterého nikdy nebyl dost správný okamžik.

Potřebujeme-li učinit pozitivní změnu, nečekejme na ideální podmínky. Na POTOM. Věci se nepotřebují stát lepšími na to, abychom mohli začít. Naopak. Potřebujeme začít, aby se věci mohly stát lepšími.

6. „Dokážeš to!“

Kdo hledá, může najít. Kdo nehledá, nenajde. Tak to platí i s vírou. Kdo věří, ten jedná. Kdo nevěří, nejedná. A bohužel, když nejdeme za tím, co chceme, nikdy to nebudeme mít.

Jak jsem psal už před rokem v Jak funguje představivost, lidé dokážou mnohem víc, než si umějí připustit. Devadesát procent jejich strachů se nikdy nevyplní, a přitom je zastaví. Ernest Hemingway pronesl: „Každá myšlenka musí otěhotnět, aby vedla k akci.“ Nestačí tedy jen věřit – je potřeba prověřit svůj strach, přesvědčit se, zda má pravdu.

Každý životní úspěch je nadání násobené úsilím. Potažmo: dovednost (to, co jsme se naučili, i když jsme se s tím nenarodili) násobená úsilím. A ještě za příznivých podmínek.

Talent sám o sobě nic nedokáže. Kdo na sobě není ochoten pracovat, ten své přednosti prostě nevyužije a svůj potenciál nenaplní, i kdyby pro to byl osudem předurčen. Úsilí vždy násobí to, co v sobě máme. V každé době. Chraňme si to, co v sobě máme.

7. „Omlouvám se“ / „Promíjím Ti“

Věty, které by neměly být vyhrazeny jen uším někoho druhého, ale měli bychom je být schopni říkat i sami sobě – přijímat i ty omluvy, které zvenčí nedorazily, vyslovovat i ta odpuštění, jež po vlastních neúspěších jdou tak těžko z vlastní mysli.

Hněv, ať už obrácený proti druhým či proti sobě, kontaminuje hlavně nás samotné. Jak dokázat plně uzavřít minulost, začít konečně žít v přítomnosti a tvořit lepší budoucnost, o tom je celý magazín Odpustit neznamená zapomenout, na který přirozeně navazují také další vydání Proč neznám Tvoje Proč a Jak porazit pochyby.

Pamatujte si, prosím:

Všechny uvedené věty opravdu vypadají jako zanedbatelné.

Jak by ne – jsou to semínka.

Ale z nich, věřte, dokážou vyrůst plody, které dodají energii nejen druhým, ale i nám, když je nezapomeneme říkat jak druhým, tak sobě.

A to ne až POTOM. Nýbrž PRÁVĚ TEĎ.

  • Všechny uvedené knihy a audioknihy jsou blíže popsány zde.
  • Více o magazínu, spojeném s přístupem do uzavřené skupiny a dalším výhodám, zjistíte zde.

© Petr Casanova