Ten nejdůležitější důvod, proč mluvit o tom, co Tě trápí

Patříte k těm, kterým když něco vadí, mluví o tom?

Nebo spíše k těm, kteří se v té chvíli uzavřou a mlčí?

Nebo jste dokonce ten nešťastný případ, který by si přál, aby jeho partner mluvil o tom, co mu vadí, ale jen pozorujete, jak se uzavře a mlčí – a Vy nevíte proč?

Když jsem psal magazín, celý věnovaný tématu Proč neznám Tvoje Proč, na který úzce navazuje kniha vzájemného porozumění v těžkých chvílích ve vztazích Spolu, ukazoval jsem, na jakých maličkostech může troskotat partnerství. Z toho vzešel i dnešní dotaz:

„Petře, čtu Vaši knihu SPOLU a musím říct, že mě dost mění. Jsem uzavřený člověk, i ve vztahu se nerad svěřuji s tím, co jsem prožil. Možná i proto, že když jsem se v minulosti v dobré víře svěřil jedné partnerce, ona mou slabinu potom použila proti mně. A tak i když mi dnes něco vadí, raději mlčím a snažím se to polknout. I když to neumím. Myslíte, že by mi pomohlo se současné partnerce i s tímto svěřit? Neobrátí to taky proti mně?“

Co není vidět

Když s někým vstupujeme do vztahu, potřebujeme o něm vědět co nejvíc, abychom si uvědomili na jednu stranu to, po čem touží a s čím mu můžeme pomoci, ale na druhou stranu i to, kde má své pásmo bolesti – čím mu někdo historicky ublížil, kde má citlivé místo, kde musíme velmi obezřetně našlapovat, jinak se může stát, že ho budeme zraňovat a ani o tom nebudeme vědět.

Ostatně to je jeden z pestré škály případů “nečekaných” rozchodů beze slova vysvětlení, které popisuji v magazínu Proč neznám Tvoje Proč.

Příklad: Vidím, že můj partner mlčí, a přitom ho něco trápí. Co si o tom mám myslet?

Že má nějaký milenecký vztah?

Že mi nedůvěřuje?

Že mu něco na mně vadí, ale nechce mi to říct, protože jsem v jeho očích hloupý nebo nechápavý, nebo si myslí, že bych to stejně neuměl napravit?

Nebo přede mnou něco tají, možná diskrétně, možná z naštvanosti, udělal jsem snad nějakou chybu, kterou mi už mnohokrát naznačil a já ho nevnímal, takže už trucuje?

Nebo má závažnou nemoc a nechce mi to říct?

Nebo se dozvěděl, že já mám závažnou nemoc a nechce mi to říct?

Nebo někoho zabil? Nebo si na mě vzal půjčku? Nebo se k tomu právě chystá, přemýšlí, jak mi bodnout nůž do zad?

Tohle všechno si mohu myslet, když nevím, co se mu děje.

A pak na něj v souladu s negativní energií své domněnky a nesnesitelností jeho mlčení mohu vyletět. Začít na něj křičet, že vztah s ním nemá smysl. Že všichni před ním byli lepší. Že ho nenávidí i moji rodiče. Nebo jeho kamarádi.

Zkrátka, mohu mu jakkoli přitížit, aniž vím, co se děje.

A to jen proto, že mě štve, že mlčí a já nevím proč. Miluji ho, chci mu pomoci, ale nevím jak. Jako kdybych mu za tu odpověď nestál…

Co potřebujeme vidět

Když nevím, co se mu děje, nevím, s čím mu mám pomoci. Možná se mi nesvěřuje proto, že nemá dobrou zkušenost se svěřováním. Že poznal nějaké předchozí partnery, kteří jeho sdílení zneužili. Možná se bojí, že jsem jako oni. Přitom kdyby se mi svěřil, tak by záhy poznal, co jsem zač.

Jestli jsem hajzlík, kterému když svěří svou slabou stránku, tak já ji použiji proti němu. Anebo naopak zjistí, že NEjsem hajzlík, tudíž se bojí zbytečně, může mi důvěřovat, ba když se mi svěří, tak já ho obejmu a nejen slovy, hlavně činy mu vysvětlím, že já jsem jiný člověk než ten, který ho v minulosti zranil, a teď hned mu to budu dokazovat, třeba tím, že spolu budeme mluvit o tom, co nás trápí. I o tom je právě kniha SPOLU.

Ale nejde jen o mě, jeho posluchače. Hlavní důvod k tomu, aby mluvil, je v něm samém.

Těžkosti jsou totiž jako balvany. Když o nich nemluvíme, když je neřešíme, ukládáme je do sebe. A pak je musíme nosit životem.

Ony jsou těžké, zatraceně těžké. A my pak máme těžký život a ještě si ho ztěžujeme tím, že z toho případně obviňujeme druhé lidi. Že těžký život máme proto, že “nikomu nemůžeme věřit”, “nikomu se nemůžeme svěřit”. Jenže ve skutečnosti NEVÍME, že nikomu nemůžeme věřit. My si to jenom MYSLÍME. A často si to myslíme blbě.

Devadesát procent omylů

Devadesát procent strachů, které v životě máme, je zbytečných. Nikdy se nenaplní.

Ano, ve vztazích samozřejmě narazíme i na lidi, kterým když svěříme, co nás nejvíc trápí, tak toho zneužijí. Svěřením se jim totiž dáme informaci, JAK nás mají nejvíc trápit.

Když jim řekneme například to, že “máme nízké sebevědomí kvůli vzhledu”, můžeme být zraňováni lidmi, kteří od té chvíle tuhle vědomost budou zneužívat a kdykoli nás budou chtít vidět dole a ponížit, použijí proti nám náš vzhled.

A já říkám, že je dobře, že se takhle projeví, protože pochopíme, koho opravdu máme vedle sebe – hajzlíky. Ale to nejsou jediní lidé na světě.

To, že máme dosavadní zkušenost jen s hajzlíky, neznamená, že neexistuje i opačná skupina. To znamená ti lidé, kterým když svěříme, co nás trápí, tak budou šťastní. Ne proto, že by tím pádem věděli, jak nám mají ublížit (jako hajzlíci), ale naopak že za prvé dostanou informaci, že jim důvěřujeme – už proto jsou šťastní – a za druhé, že jim tím dáváme návod, jak se pro nás mohou stát nejdůležitějšími lidmi. Co mají dělat nebo NEdělat, aby nám s danou bolestí pomohli, a cítili se tedy potom báječně platní, užiteční, prospěšní.

Svěřit se znamená dát druhému člověku příležitost, aby mohl mít radost z toho, že nám už je líp, a to jeho zásluhou – že jsme se přesvědčili, že s ním jsme v bezpečí. Svěřit se člověku je tedy pro toho člověka zároveň pocta i šance, jak dát svému životu větší smysl. Jak naplnit význam slova vztah.

Ale k tomu musíme začít mluvit, pokud nás něco tíží.

Anebo naslouchat, když něco tíží druhého.

Ale o tom už je kniha Spolu – určená i pro ty páry, které spolu už mluvit “zapomněly”.

  • Všechny mé knihy naleznete zde. (Víc o jejich tématech v přehledu Jak vybrat správnou knihu.)
  • Vše o mém magazínu, který dostáváte do schránek každé dva měsíce, najdete zde.

© Petr Casanova

Top
Shopping Cart