5 kroků, jak se pustit toho, co Tě dlouho trápí

Nemůžeš dostat z hlavy něčí křivdu, svou nevratnou chybu, zlé slovo, obscénní gesto, odmítnutí, posměch, výraz pohrdání?

Drží se v Tobě nějaké trápení, bolest, hořkost, ŠTVE TĚ TO, ale neumíš se toho zbavit?

Říká Ti kdekdo „Kašli na to!“, Ty víš, že je špatně to v hlavě pořád přežvykovat, jenže to z ní nedokážeš dostat?

Co změnit, aby se to povedlo?

Každé dva měsíce vydávám stostránkovou publikaci, zaměřenou na jedno jediné téma. Jeden problém, rozebraný do hloubi detailu a šíře všech možných souvislostí. Když jste obdrželi do schránek Odpustit neznamená zapomenout, zavalili jste mě příběhy, s čím vším se potýkáte. Všechny mělo jedno společné: zabývali jste se tím, co nemá z dlouhodobého pohledu význam, Vy to víte, a tím víc Vás trápí, že se soustředíte na hovadiny, malichernosti, špatné lidi, kteří si to nezaslouží. Ale nevíte, co s tím.

Pokud máte práci, pokud máte děti, pokud máte jiné povinnosti, zkrátka cokoli, na co se potřebujete soustředit, ale vinou negativního zaměření nedokážete, pokusím se Vám dát pár námětů k uvolnění této mentální křeče. Mně pomáhají. Třeba pomohou i Vám.

1. krok: Co to vlastně dělám?

Ve své knize Čtyři prány štěstí, kde ukazuji původ a řešení nejrůznějších myšlenkových křečí, zmiňuji příběh muže, který celý zpocený pižlá strom.

„Co to děláte?“ ptá se kolemjdoucí.

„Řežu strom, nevidíte?“ odsekne muž.

„Jak dlouho už?“ naléhá kolemjdoucí.

„Pět hodin. Jsem zničený. Strašná práce. A pořád jsem na začátku,“ otírá si čelo muž.

„Ale vždyť máte tupou pilu!“ upozorní ho kolemjdoucí. „Proč si ji nenabrousíte?“

„Není čas. Už takhle mám co dělat, abych ten strom porazil do večera.“

Na tuto starou anekdotu už před dvěma staletími reagoval Abraham Lincoln: „Kdybych měl šest hodin na to, abych porazil strom, první čtyři hodiny budu brousit sekeru.“

Když s lidmi pracuji na uvolnění jejich negativního zaměření, trápení, které se postupně mění v utrpení, učím je klást si základní otázku: To, co dělám teď, mě PŘIBLIŽUJE, nebo VZDALUJE tomu, kde si přeji být? Potažmo: Jaké i minimální změny mohu hned udělat pro to, aby mi přinesly lepší pocity, lepší myšlenky, lepší činy, lepší výsledky?

Sám se pokusím něco navrhnout.

2. krok: Pochopit Pareta

Pokud se věnujeme myšlenkám, které nám přinášejí špatné pocity, přirozeně se cítíme špatně, reagujeme špatně, jednáme špatně a máme špatné výsledky, jež ještě zhoršují naše původně špatné pocity. Říká se tomu spirála negativního zacyklení.

Abychom z tohoto sebepoškozování a chronického snižování vlastního sebevědomí nebo sebelásky vystoupili, musíme předně pochopit Paretův princip nebo také Pravidlo 80/20.

Vilfredo Pareto, byl italský ekonom devatenáctého století, který ve volném čase zahradničil. Jednou zaznamenal, že 80 procent sklizených hrášků pochází jenom z 20 procent lusků. Zbývajících 80 procent lusků mu dodalo jen 20 procent hrášků. Poměr 80 : 20 ke svému úžasu poté vypočetl u téměř všech aktivit a získaného efektu. Ano, vzniklo obecné pravidlo: Osmdesát procent svého času nebo energie věnujeme činnostem, které nám ve výsledku přinesou jen dvacet procent užitku, a naopak, osmdesát procent našeho užitku plyne z pouhé jedné pětiny našeho času a energie. Takže čtyři pětiny kapacity marníme.

Pareto si položil otázku: Co by se stalo, kdybychom začali lépe nakládat se svou energií a daleko víc svého úsilí, optimálně všechny myšlenky a činy, napřímili efektivním směrem?

Potažmo: Jak by se změnil náš život, kdybychom se naučili dříve pouštět zeslabujících myšlenek? O kolik lépe bychom se v průběhu každého dne cítili, o kolik rychleji bychom překonali svá zklamání a prohry, o kolik šťastnějších dnů víc bychom v životě zažili?

Tolik dva přípravné kroky. Jen si nechat projít hlavou, co vlastně „děláme“ a o co se tím zbytečně připravujeme. A také že to není nic nepřirozeného, naopak to může zažít každý. Ale ne každý s tím začne pracovat, aby se špatných pocitů pustil. Jak? Pojďme na to:

3. krok: Zaměstnej se

Změna je život. Jít si zaběhat, projít se, uklidit byt, pustit se do čtení nebo si jinak vyčistit hlavu a současně naplnit „jinými problémy“. To se nám nikdy zpočátku nechce. Nemáme žádnou pozitivní motivaci. Život je přece nanic, říkáme si. Nejlepší by bylo umřít. Hm.

Předně se uklidněme. Nepanikařme ještě víc, že se „neumíme rozhýbat“. Je to normální. Už Platon řekl: „Nejtěžší na každé práci je překonat fázi, kdy se nám nechce pracovat.“

První pozitivní krok je vždy nejtěžší, protože je krokem od ničeho (nečinnosti) k něčemu (činnosti). Negativnímu člověku jakákoli činnost připadá jako zbytečná, marnotratná, ale to proto, že je negativní (negativita = všechno je NAOPAK). Proto negativní lidé snadno sklouzávají k prokrastinaci (odkládání řešení problémů), lenosti, pohodlnosti, výmluvám. Ne proto, že by aktivitu nezvládli, ale oni NEVĚŘÍ, že by mohla mít smysl. Popravdě, je-li člověk negativní, nemá pro něj smysl vůbec nic. A přitom stačí jenom to zkusit. Projít se.

Kdo vlastní můj sebekoučovací diář, ví, že každou cestu ke zvládnutí daného problému přirovnávám k výstupu na obří horu. Negativnímu člověku už představa, že by na ni měl lézt, bere energii. Ale to jen proto, že si jednak neumí představit výhled shora, a jednak ho v negativním rozpoložení nenapadne rozdělit si velké etapy na malé kroky. Jak uvedl Martin Luther King: „Není nutné vidět celé schodiště. Stačí jen ve víře udělat první krok.

4. krok: Vyrobit si pozitivní návyk

Lidé, se kterými pracuji, si obvykle při třetím kroku ťukají na čelo. Já že si mám uklidit garáž? A jak mi to pomůže od pocitu, že nestojím za nic? No právě tím.

Procházkou, cvičením, jakýmkoli rozhýbáním, pozitivním činem nebo prostě jen změnou člověk změní pocit. Při pouhé procházce náhle vidí i jiné kulisy než jen čtyři holé stěny. Rozdýchá se. Okysličí si krev. To všechno napomáhá změně nálady. Samozřejmě, dál se v hlavě mohou honit negativní myšlenky. Tak jako při meditaci. Ale procházka je vlastně meditace v chůzi. Meditace není o příjemných myšlenkách. Je o pročištění vlastní mysli.

Lidé, kteří přemýšlejí o své náladě a hledají způsoby, jak si ji projasnit, mají prokazatelně (zaměřím se teď pouze na práci) lepší výsledky, jsou úspěšnější v jednání s klienty, ale i s nadřízenými (i po telefonu), kdežto lidé se zakyslou špatnou náladou udělají míň práce, vyřídí méně úspěšných telefonátů, potřebují víc přestávek během dne. Není to žádný div.

Pracujeme-li na své náladě, máme větší předpoklady uspět i při seznamování. Dokonce i pohodový lékař je schopen dosáhnout přesné diagnózy u pacienta o 19 % dříve, a to také proto, že pacient se před ním dříve uvolní a otevře – spíše důvěřuje, že mu pomůže, než doktor-mrzout. To se týká i studentů před zkouškou. Nálada ovlivňuje výkonnost mozku.

Pocit je klíč. Když pracuji s lidmi, kteří jsou negativně zacyklení, vysvětluju jim jim, že jejich pocit zlepší už to, že se pokusí o jakýkoli pozitivní čin – a dotáhnou ho. Byť jednou obejít dům. Dokopat se k deseti dřepům. Zapsat si v sebekoučovacím diáři první položku v seznamu vděčnosti. Každý večer si zkusit vybavit tři prožitky, za něž jsme byli ten den rádi a proč tento den nebyl zbytečný. To vše je o lepší energii, o jiném pocitu než zlém.

Ta změna pocitu člověka nadchne. Motivuje ho i druhý den pokračovat. A tím se pomalu vytváří pozitivní návyk. I kdyby to byla zdánlivá maličkost: Každé dvě hodiny vypít sklenku vody. Podstata pozitivní pravidelnosti je nejen ve fyzickém benefitu (procházkou, cvikem nebo úklidem spalujeme a čistíme se, podobně jako pitím vody nejsme dehydratovaní), ale hlavně v postupném tréninku vlastního myšlení na osobní výrobu pozitivních pocitů.

  • Můj tip: Experimentujme s hudbou. Jistě existuje taková, která nás dostává nebo dostane do lepší nálady. Spojíme-li to s cvičením, objevíme tak nejzdravější antidepresivum a stimulátor mozku. A ještě to jde s něčím zkombinovat: Zkoumejme, co nás rozesmává, a tudíž zbavuje stresu. Smích okysličuje, uvolňuje endorfiny, relaxuje svaly. Hýbe celým tělem, nejen bránicí.

5. krok: Odměnit se

Cože? Odměnit se za procházku kolem domu? Za zápis do seznamu vděčnosti? Za deset dřepů? ťukáte si na čelo? Odměnit se za „něco tak snadného a nedůležitého“? Věřte, že když pro sebe uděláte něco pozitivního, je to důležitější, než si myslíte. A odměnu si za to zasloužíte. Ona sice přichází už v samotném tom drobném činu a s lepším pocitem, ale není důvod se neodměnit ještě víc – a nevyrobit si ještě lepší pocit.

Odměna principiálně nejenže podporuje dobrou náladu, motivuje k pokračování v daném návyku a zvyšuje obecně chuť do práce, ale navíc člověku umožňuje zastavit se. Získat odstup a nadhled ve vztahu k tomu, co právě zvládl. Odpočinek sám může být odměnou.

Uvědomit si, kam jsme se vlastně posunuli. Ano, první krok byl možná malý krok, jenže i cesta dlouhá tisíc mil, jak říkají v Číně, začíná prvním krokem. Úspěšný první krok je sám o sobě motivací k dalšímu kroku. A jednou křivdě, kterou na nás někdo spáchal, odchodu člověka, kterého jsme měli rádi a on nás hodil přes palubu, nebo i vlastní chybě, kterou jsme nemohli dostat z hlavy, možná poděkujeme za to, že nám v dobrém změnily život.

Že nás naučily pracovat se sebou. I když to vůbec nebylo snadné. Ale to je dobře. O to lépe se pak cítíme, když to přes to všechno dokážeme. Ostatně, podrobněji o tom píšu v knize Čtyři prány štěstí nebo magazínu Odpustit neznamená zapomenout, potažmo v návazném magazínu Proč neznám Tvoje Proč (sto stran zaměřených na jediné téma negativního zacyklení zaviněného odchodem milovaného člověka bez slova vysvětlení).

Více o konceptu magazínu FC a důvodech, proč Vám může pomoci, čtěte zde.

Více o všech mých sedmi knihách a jejich tematickém rozdělení čtěte zde.

© Petr Casanova

Zvolte měnu
CZK Česká koruna
EUR Euro
Top
Shopping Cart