Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

Bože, já naivka!

Všichni kolem to věděli! Všichni kolem mi to říkali! Už nevěř! Už nedávej další „druhou šanci“! Ach jo. Jak teď vypadám? Kolik času zbytečně proteklo!

Bože, já naivka!

Znáte toto sebemrskačství? Ptáte se, jak je možné, že jste byli tak hloupí a neviděli jste dříve to, co víte teď? A už Vám někdo řekl, že zkušenost je to, co získáváme až poté, co jsme to potřebovali? A že litovat náběru zkušenosti není úplně správně?

Objasním Vám proč.

Už v knize 100 nejkratších cest k Tobě, zaměřené na sebepročištění po těžce nabraných vztahových zkušenostech, vysvětluji, jak nám ve výsledku pomáhají i špatné zkušenosti, ba dokonce že ty nejbolestnější jsou nejhodnotnější, protože je jen tak nezapomínáme.

I tak mi každý den přijde dotaz, týkající se tohoto tématu. Jako dnes: „Petře, čtu Vaši knihu 100 nejkratších cest k Tobě, protože jsem po rozchodu, a to opakovaném. Dal jsem přítelkyni několik šancí, pokaždé mi lhala a vždycky to nakonec znovu táhla se svým bývalým. To všechno jsem už zpracoval a přijal, ale co mě nepřestává trápit, je vědomí té časové ztráty, když cítím, kolik času jsem zbytečně ztratil, co smysluplnějšího jsem mezitím mohl dělat, než jen bulet do polštáře jako želva. Jde mě nějak uklidnit?“

Poznání, které bolí, ale my ho potřebujeme!

Hm, pozoruhodná poznámka: Co smysluplnějšího jsme mezitím mohli dělat?

Tak schválně. Jít na ryby? Vymalovat byt? Naučit se italsky?

Možná. Ale podle mě není v životě nic důležitějšího než náběr zkušeností.

Když postupně procházíme vztahovým životem, dlouho nevíme, co je vlastně správné. Jestliže k někomu cítíme lásku, tak ho potřebujeme. Jestliže ho potřebujeme, přirozeně se snažíme dělat všechno pro to, abychom ho neztratili. Budiž. Jenže zkušenost, kterou potřebujeme nabrat, je ta, že v některých případech ani maximum nestačí. Protože není možné vybudovat vztah v jednom člověku. Potřebujeme na to oba. A když milujeme zrovna takového člověka, který s námi budovat nechce nebo nemůže (třeba právě proto, že ještě nemá uzavřenou minulost), musíme to pochopit – buď rozumem, anebo bolestí. Co se člověk nechce naučit rozumem, to se musí naučit citem. Nesnesitelným. Utrpením.

Jinak řečeno: Musíme pochopit, že jsou lidé, kteří pro nás představují jedinou volbu, zatímco my pro ně jenom jednu z mnoha možností. Musíme pochopit, že tito lidé pro nás momentálně nejsou správní. Musíme pochopit, že vztah potřebuje uzavřenou minulost obou. A hlavně musíme pochopit, že pokud dáváme pořád nové šance, chyba principiálně není u nás. My dáváme člověku příležitost, aby nás (znovu) zranil, obelhal, zklamal, přičemž schopnost důvěřovat nikdy není chyba, zatímco ztrácet důvěryhodnost chyba je, dokonce značná, neboť ten člověk každou tou zradou plní naši nádobu bolesti.

Jednou prostě řekneme dost, promiň

Nádobu bolesti máme každý v sobě. Můžeme si ji představit třeba jako vázičku, která se kapku po kapce plní ubližujícími slovy, ale i ubližujícím mlčením, ubližujícími činy, ale i ubližujícími nečiny. Podstatné je, že každá tato vnitřní nádobka má omezenou velikost, jako všechno u člověka. Nejde ji plnit donekonečna. Nahoře na té nádobě bolesti je okraj, zvaný okraj trpělivosti. Dokud míra naší prožívané bolesti ještě nedosahuje okraje trpělivosti, většinou si necháváme ještě ubližovat. Jakmile ale nádobka přeteče, je konec.

A tohle je podstatné pro pochopení, proč nemá smysl litovat nějaké další šance, která se ukázala jako marná. Ona byla potřeba – pro naplnění té nádoby bolesti.

Změny spojené s nádobou bolesti

Jak píšu ve svých knihách: Dokud nádoba bolesti není plná, vlastně se nedá odejít. Byť se odstěhujeme nebo přestaneme komunikovat, s ještě nenaplněnou nádobou bolesti máme uvnitř pocit jistého dluhu, že „možná jsme měli dát vztahu ještě šanci“, „možná jsme měli partnerovi ještě jednou uvěřit“. A proto se vracíme. A tím dochází k dalším šancím.

Nicméně osudový moment, kdy se nádobka naplní, jasně poznáme. Už prostě další šanci nezvládneme. Ne kvůli druhému, ale kvůli sobě. Tehdy odcházíme ze vztahu ne proto, že bychom druhého nemilovali, ale proto, že té bolesti už je příliš, už se dál nedá snášet.

Když tohle přetečení člověk zažije, jeho nádoba bolesti se obvykle výrazně zmenší. On si totiž uvědomí, že – jak říká – zbytečně ztratil spoustu času. Ve skutečnosti to však nebylo zbytečně. On naopak ušetří spoustu času. Protože v budoucnu už daleko spíše nedopustí, aby musel zažívat tolik bolesti. A tak je jeho nádoba bolesti příště velká třeba už jenom na jednu kapku. Jednou tohle uděláš, a je konec. Protože i jednou stačí.

Pamatujte si, prosím:

Každá bolest, kterou ve vztazích zažijete, Vás aspoň o kousek změní. A i když si myslíte, že dáváte novou šanci, ve skutečnosti už nikdy nevstupujete podruhé do téže řeky, protože poté, co jste zažili bolest, už nejste stejní ani Vy, ani ta řeka. Každý, kdo prožije minulost plnou velké bolesti, už totiž nikdy nechce totéž zažít znovu. A to není zbytečná zkušenost. To je naopak zkušenost, která Vás chrání pro celou budoucnost.

  • Knihu 100 nejkratších cest k Tobě, jakož i další mé knihy, najdete ZDE.
  • Zažili jste odchod/odpojení partnera bez slova vysvětlení? Využijte magazín FC Proč neznám Tvoje Proč. Magazín vychází každé dva měsíce, vždy zaměřený na jedno žádané téma. Více o jednotlivých vydání magazínu ZDE.

Zajímají Vás moje odpovědi na nejčastější dotazy? Další díly Řešidla můžete číst anebo poslouchat ZDE.

© Petr Casanova