Proč ten, kdo ublížil, se chová jako ublížený

Ublížil Vám někdo, a nejenže nechápete, jak to mohl udělat, ale ještě žasnete, jak se před okolím může sám tvářit ublíženě?

Nyní nemluvím o případu, který řeším v magazínu Proč neznám Tvoje Proč. Tedy jak je možné, že člověk, který odejde od rodiny, ještě poté špiní svůj protějšek (strategický ghosting, jehož se dopouštějí “dokonalí lidé” s dobrou pověstí, kteří si nemohou dovolit skandálem poničit obrázek o sobě, a tak rozšíří zprávu, že původ rozpadu vztahu byl na druhé straně, a má to i vytvořit tlak na opuštěného partnera, aby souhlasil například i s nevýhodným finančním vyrovnáním či uspořádáním ohledně péče o děti – viz magazín).

Tentokrát se budeme bavit o jiném odstínu ublíženosti. Inspirovala mě k tomu autorka tohoto dotazu: „Petře, někdo mi ublížil a já se od něj odpojila. Snad i proto, že čekám, že nyní přijde a omluví se. Ale nepřichází. Před okolím dokonce tvrdí, že on je ten ublížený. Jak je možné, že si někteří lidé neuvědomují, co provedli, a ještě to svádějí na druhé?“

1. problém: Proč si to má myslet okolí

Jestliže někdo před okolím říká, že on je ten ublížený, má k tomu určitě svůj důvod. Jenže tím důvodem nemusí být nutně to, že by opravdu jemu bylo ublíženo, ale jeho přání “kéž by tomu tak bylo”. Aby tomu věřilo jeho okolí, případně abychom tomu věřili my, případně aby tomu věřil on sám. Toto musím objasnit.

Existují lidé, pro něž je rozhodující vnější svět – obrázek, jaký představují pro své okolí. Jsou to lidé takzvaně orientovaní ven, kteří i v partnerském vztahu fungují hlavně tak, aby se o nich dobře mluvilo, aby byli velebeni, terčem obdivu, či závisti. Jak píšu v knize Čtyři prány štěstí, jsou to lidé, kteří obvykle už jako děti vyrůstali v prostředí, kde se kladl důraz na ocenění okolím, na dobré známky (spokojenost učitelů), zkrátka to, co si dítě myslelo o sobě, nebylo nikdy zdaleka tak důležité jako to, co si okolí myslelo o něm, respektive co si okolí myslelo o jeho rodičích.

Další variantou jsou lidé, kteří z nějakého jiného důvodu (peníze, práce) potřebují přízeň svého okolí, respektive chtějí prostřednictvím okolí (které získají na svou stranu) vytvořit tlak na bývalého partnera, a to i třeba v tom smyslu, aby ustoupil od rozchodu a oni dostali novou šanci (“Vždyť to není tak špatný člověk, promiň mu, nezahazuj minulost!”).

2. problém: Přesvědčit sami sebe

Ve všech uvedených případech platí, že viníci si zpravidla uvnitř sebe dobře uvědomují, že ublížili. Lidský cit a intuice jsou totiž mocnější než lidský rozum. Byť se lidský rozum může snažit všelijak vymýšlet, že já nejsem ten, kdo chyboval, pocit rezolutně říká opak.

Lidé dokážou mluvit v rozporu se svými přesvědčeními, ale nedokážou se cítit v rozporu se svou energií. Zkrátka, naše Já, naše bytost, ví, kdy děláme něco špatně. Dává nám to najevo, uvnitř. A nedá nám pokoj, než si to přiznáme sami. Ano, alespoň uvnitř sebe.

Jenže s přiznáním chyby navenek (před všemi) je to strašně těžké. Protože to znamená jednak naučit se s vlastní chybou žít, a ještě k tomu snažit se ji napravit. Tedy naučit se žít s tím, že jsme někomu ublížili, potažmo jsme o někoho přišli, a to pouze svou chybou, a současně strávit, že ta chyba nejde vrátit, že tu v naší hlavě bude napořád.

V nedělním živém vysílání o intuici a práci s ní jsem podotýkal, jak je osobní rozvoj, založený na sebeuvědomění, nesnadný a náročný, a že není pro každého. A přitom stačí pochopit, že všechno výše uvedené nevadí: Že chybami se učíme. Že nejsme roboti. Že prostě můžeme říct jen PROMIŇ, VÍM, CO JSEM PROVEDL, A DÍKY TOMU VÍM, CO UŽ NIKDY NEZOPAKUJI. A to nejen proto, že Tebe to bolí, ale taky proto, že mě bolí to, že Tebe to bolí. Že mě bolí to, že o Tebe navždy přicházím. Že už mi nikdy nemusíš věřit. Že mi už nemusí věřit vůbec nikdo

Toto si přiznat a naučit se s tím žít je mnohem těžší než se snažit jen předstírat, například před okolím, že to nebyla moje chyba, že mě se to netýká, že za všechno může ten druhý, že on by měl přiznat chybu, že JEHO je ten těžký batoh plný kamení, výčitek.

3. problém: Batoh výčitek

O to jde především.

Představme si batoh, ve kterém přibývají kameny. Co kámen, to výčitka za způsobenou chybu. Když si ten batoh naložíme na záda, je děsně těžký. Proto se k němu nehlásíme. Věříme, že tím se náš život dost ulehčí.

Ale to je nedorozumění.

Člověk, který se nehlásí k batohu vlastních chyb, nechápe, že ten batoh nemusí nikam nosit. Natož celým zbývajícím životem.

Ten batoh stačí odložit. To znamená poučit se z chyb a už nikdy je neopakovat. To je celé. Tím totiž ty chyby přestanou být jeho. Přestanou být přítomné. Ten člověk se stane někým novým. Člověkem, který tyto chyby možná udělal, ale už je nedělá. Tedy už není v tomto směru chybující (viz magazín Odpustit neznamená zapomenout).

Přiznat si chybu a neopakovat ji je naopak paradoxně ulehčující. Říct: Je to moje chyba, je to můj batoh. vím, co nechci. Tady ho odkládám a jsem člověk bez batohu, bez těch samých chyb. Ty chyby už mi nepatří, ten batoh už není můj. Tak vypadá geneze proměny člověka pomocí ponaučení z chyb.

Důsledek, který tu bude chvíli, anebo pořád

Prostřednictvím svých magazínů nebo knih pracuji zejména s lidmi, kteří si uvědomují, že udělali chybu. Uvědomují si, že jsou lidé. Vadí jim, čeho se dopustili, a právě proto už stejné chyby opakovat nechtějí. Potřebují jenom projít procesem ponaučení a odpuštění.

Bez ponaučení se člověk svých chyb a svého batohu nezbaví. Bez ponaučení bude stejné chyby opakovat, a to jen proto, že nebude ochoten si přiznat, že je dělá. Příklad:

  • Upustím na zem láhev s mlékem. Sklo se rozbije, mléko pokryje podlahu. Průšvih. Jenže já si řeknu: To není moje chyba. Za to může ta láhev. Byla moc kluzká. To ona se vysmekla. Já nic!
  • Možná vymyslím i jiné výmluvy. Všechny ale budou mít společné jedno: Ani jedna totiž vůbec neřeší samotný problém. Rozlité mléko, kysnoucí na podlaze a stále více zapáchající.
  • S každou výmluvou jako bych na místo neštěstí hodil zástěru, ubrus, prostěradlo a předstíral, že se vlastně nic nestalo, že na podlaze vůbec žádné mléko není… Ale ani to nic nezmění na faktu, že tu zápach je a nejenže tu zůstane, ale bude stále horší.

Ale pokud mi to nedojde, budu tento postoj duplikovat pokaždé. Kdykoli něco pokazím, jen na to “hodím deku” a s pokrčenými rameny řeknu: Nic se vlastně nestalo. Případně: Za to může někdo jiný, já si myju ruce.

Proto si, prosím, pamatujte:

Kdykoli takové lidi máte pryč ze svého života, buďte rádi. Moc dobrého byste toho s nimi nevyřešili.

Nedělejte si marné naděje a klamné iluze, že se člověk změní. Žádný člověk se nezmění, dokud ve svém jednání neuvidí chybu, respektive nebude ochoten ji napravit. Jedině potom je schopen ji neopakovat. Ale musí mít – abych tak řekl – koule na to, aby ji přiznal, a to ani ne před okolím, ale hlavně sám před sebou.

Jenže ten, kdo si dělá veřejné alibi, možná v sobě vinu cítí, avšak nehodlá si ji připustit, protože by vytvářela výčitku, která by ho tlačila v batohu, na zádech, ve svědomí, a to by pak byla příliš těžká práce věnovat se omluvě a nápravě. Snazší je tu vinu svést na jiné.

Tak buďme raději šťastní, když takové lidi ve svém životě nemáme.

Snažíte se uvnitř vztahu napravit vážnou chybu? Bojíte se, že Vám ji protějšek bude v příhodné chvíli připomínat a oplácet? Využijte mou knihu SPOLU. Najdete ji, stejně jako mé další knihy, ZDE. Jestliže kteroukoli z objednaných knih chcete opatřit mým osobním motivačním věnováním, následujte postup uvedený zde.

Potřebujete se vyrovnat s křivdou? Neumíte odpustit? Využijte magazíny FC, hlavně díly o odpuštění a porozumění nevysvětleným odchodům (přehled všech vydání je zde).

Chcete být součástí uzavřené skupiny (již bezmála pět tisíc členů) a mít přístup i k živým vysíláním, ve kterých odpovídám na konkrétní otázky (jako dnes, déle než 150minutové vysílání)? Získejte přístup do skupiny zde.

© Petr Casanova

Top
Shopping Cart