Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

Negativní (destruktivní) rozchody mají dvě hlavní podoby.

  1. Rozchod bez jediného slova vysvětlení.
  2. Rozchod s toxickými slovy na rozloučenou.

První druh (nenadálého) odpojení, to bývá náhle utnutá komunikace, neodpovídání na zprávy, nezvedání telefonu, zablokování na sociální síti, jako bychom přestali existovat.

A to všechno, aniž bychom znali důvod. (Skutečným důvodům a pozadí nevysvětlování jsem věnoval celý magazín Proč neznám Tvoje Proč.)

I druhý druh (toxického) odpojení roztáčí v hlavě spirálu domněnek. Zatímco u rozchodu beze slova se však prostřednictvím domněnek snažíme nahradit chybějící fakta, rozchod s toxickými slovy nám „fakta“ a „důvody rozchodu“ nabízí. Slýcháme, že jsme nestáli za nic, že si nezasloužíme dobré zacházení, že už nejsme zajímaví, hodní lásky, a podobně.

Hlavní problém nastává, když těmto slovům, vmeteným do obličeje, automaticky věříme. I ony totiž mohou mít pozadí, které rozebírám v magazínu Proč neznám Tvoje Proč a které ani nemusejí mít souvislost s námi. Ale bohužel jsme to my, komu berou energii a sebevědomí, o víře v lásku, v sebe a ochotě začít vůbec nějaký další vztah ani nemluvě.

Energie slov

Každý den dostávám v průměru tři sta otázek, z nichž řada se týká tématu Jak zvládnout rozchod. Vaše příběhy mají mnoho odstínů, jež se snažím postihnout svými odpověďmi v magazínech i knihách. Jeden dotaz ale zodpovím přímo v Řešidle: „Petře, zjistila jsem, že s rozchodem se člověk časem nějak srovná, ale slova, kterými partner ublíží cestou ze vztahu, zůstávají bolestivá mnohem déle, ačkoli to jsou jen slova. Proč to tak je?“

Odpověď je prostá: Protože slova nejsou jenom slova.

Slova, kromě významové stránky, obsahují energii, jež v člověku zůstává, a to v podobě emočního zápisu. Slova totiž vyvolávají emoce, slova cítíme, a to i dlouho poté, co dávno odezněla. Ve svých knihách slovo přirovnávám ke kameni, který je lehké hodit do řeky – ale on tím nezmizí ze světa, uvízne v té řece, někam propadne, jako slovo do člověka, a nikdo neví, jak hluboko. A už vůbec ne, jestli se ten „kámen“, to slovo podaří z člověka někdy vyjmout, tedy jestli ho nebude tížit třeba i celý život. I to se může stát.

Když lidem, kteří mě žádají o pomoc, ukazuji sílu slova, používám k tomu kladivo, hřebík, kleště a prkno. Kladivem před nimi zatluču do prkna hřebík, jako slovo do člověka. Potom kleštěmi hřebík vytáhnu, jako když „vezmu slovo zpátky“: Promiň, nechtěl jsem, nevěděl jsem, že Ti to tak ublíží. Všechno by mělo být jako dřív. Anebo není? Jestliže pohlédneme na prkno, ze kterého jsme vytáhli hřebík, máme odpověď. Navždy v něm vězí díra. Rána.

Tu ránu dřevo „navždy cítí“. Už nikdo ji nezacelí.

Tak jako ránu po bolestivém slově v člověku. Už navždy ji cítí.

Důležitost emočního zápisu

Cítí, to je klíčový výraz.

Zpětně si totiž nedokážeme vybavit – z obsahové stránky – úplně všechna slova, která nám někdo řekl, ale už nikdy ze sebe nemusíme dostat pocit, jaký jsme v té chvíli, kdy nám to říkal, měli. Tento emoční (pocitový) zápis, který se ukládá do naší paměti, tedy přesněji našeho podvědomí, nám dokáže už navždy podvědomě říkat, že při odchodu nám může někdo hodně ublížit. Vzít nám sebevědomí, vysmát se nám, zlomit nás…

A tato podvědomá vzpomínka, tento emoční zápis, následně může ovlivnit naši ochotu či spíše neochotu vstoupit do dalších partnerských vztahů. Ani si to nemusíme uvědomovat (vědomě připouštět), a přesto potom v nějaké důležité chvíli cukneme. Raději couvneme a neodepíšeme, nebo odvoláme schůzku, nebo z již běžícího vztahu vystoupíme, když se spolu dostaneme do problémů a začneme u svého partnera cítit slabost nebo lhostejnost nebo nezájem nebo pohrdání nebo odmítání. Emoční zápis v tom momentu zapůsobí jako podvědomé varování před něčím podobným, co se nám stalo v minulosti, když nás někdo srazil, když nás to bolelo.

Ano, bolelo. Jsme zase u pocitu. Jako bychom otevřeli starou konzervu a vyvalila se z ní původní energie, kterou jsme tehdy cítili, naše bezmoc, když nás někdo opouštěl a zničil nás na dlouhou dobu. Odtud tedy pocházejí naše strachy, pochybnosti a odhodlání raději předčasně odejít, než riskovat opakovanou bolest (viz mé živé vysílání Proč nevěříme, že existuje naše spřízněná duše).

Proč má i nezapomínání svůj smysl

A proto: Slovo není jenom slovo. To je důvod, proč jen tak nezmizí. A je to dobře.

My si totiž potřebujeme pamatovat, jak se k nám konkrétní člověk zachoval, potažmo jak jsme se v přítomnosti této osoby cítili. Když špatně, a díky zlému emočnímu zápisu si to dlouhodobě připomínáme, alespoň se do takového vztahu nevracíme, respektive ŽÁDNÝ PODOBNÝ vztah už nerozvíjíme. A také – dáváme si větší pozor na slova. Už totiž víme, že slova nejsou nic. Slova mohou v pozitivním smyslu znamenat pro člověka někdy úplně všechno. Mají obří moc. A my se jen potřebujeme naučit odlišovat lidi, kteří vědí, jak se s nimi nakládá, od těch, kteří ve skutečnosti nerozumějí jejich síle.

Jinak řečeno: Potřebujeme začít rozpoznávat lidi, kteří slova vnímají jako hřebík, a vědí, že hřebík zatlučený do zdi může pomoci nést tíži třeba obrazu (jako podpůrné slovo), ale tentýž železný hřebík zatlučený do člověka může způsobit bolest (jako zlé slovo). A to, co hřebík či slovo způsobí, není problém toho hřebíku ani slova, ale osoby, která s tím hřebíkem nebo slovem zachází – která ho používá konstruktivně, nebo destruktivně.

Proto se učme i touto bolestivou zkušeností vnímat ne konkrétní slova, ale konkrétní lidi. Nezapomínat, že nám kdykoli kdokoli může slovem ublížit. Ale to principiálně nevadí. To, že nám totiž ublíží, je především jeho vizitka, ne naše. Je to jeho vizitka, kterou si máme pamatovat. Stejně jako vážit si po této zkušenosti o to víc OPAČNÝCH lidí, kteří se i přes rozchod dokážou chovat dospěle a slovem ocenit, poděkovat za vztah, za fajn chvíle, které jsme společně zažili, i za těžké, ve kterých nás ten druhý podpořil… nebo my jeho.

Pamatujte si, prosím:

Nikdy nepoužívejte spojení „jen slovo“. I v Bibli se píše, že na počátku všeho bylo slovo. Protože slovo je součást tvoření. Když vložíte slovo do hlavy, tak ono pořád žije, vytváří myšlenky, domněnky, strachy, bolesti, úzkosti. Slovo je tedy síla. Tak s ním zacházejme opatrně. A obklopujme se hlavně lidmi, kteří s ním opatrně zacházejí. Kdo s ním opatrně zacházet nedokáže, u toho je naopak dobře, když z naší blízkosti odejde.

Nemůžete dostat z hlavy minulost, partnera, vztah, který skončil? Nechápete, proč se tak stalo právě tímto oslabujícím způsobem? Využijte magazín FC Proč neznám Tvoje Proč. Najděte odpovědi, které Vám chybějí a roztáčejí ve Vaší hlavě spirálu domněnek, katastrofických vizí a snižování vlastního sebevědomí. A možná úplně zbytečně…

Všechno podstatné o mých knihách pak naleznete zde.

Pro mé magazíny nebo knihy nemusíte nikam chodit, přijdou Vám rovnou domů. Stačí si vybrat knihy zde, volné magazíny zde, pravidelné zasílání magazínu si objednáte zde.

Zajímají Vás jen krátké odpovědi na nejčastější otázky? Další díly Řešidla můžete číst či poslouchat zde.

© Petr Casanova