Proč lidé podvádějí, i když mají fungující vztah

Obětujete se pro vztah – snažíte se, aby rodina nestrádala a všichni byli spokojeni –, a pak se TO dozvíte?

Nemůžete vůbec porozumět tomu, proč všechno, co pro rodinu děláte, náhle vybledne a v partnerově hlavě vede k rozhodnutí riskovat rozbití spokojené rodiny a dětí pro jednu nebo opakovanou rozkoš?

Je Vám emočně tak zle, že vůbec nefunguje nadhled, odstup, a máte jen černé vidění, a to i směrem ke své vlastní (“nedostatečné”) hodnotě?

Klid, prosím. Už názvem knihy Cítit rozumem, myslet srdcem, natož jejím obsahem, jsem nabádal, jak zředit emočně vypjaté situace, tím spíše proti vlastnímu sebepoškozování, případně jak se prostřednictvím porozumění vcítit do člověka, který Vám tolik ublížil. Že se Vám to zdá nemožné? Tak se na to pojďme podívat z trochu jiného úhlu pohledu.

Každý den dostanu v průměru tři sta otázek na vztahová témata. Není v mých silách na každý dotaz odpovědět jednotlivě. Věnuji tedy nejčastějším okruhům články, podcasty, případně svůj magazín či knihy (je-li třeba vysvětlit problematiku do hloubky detailu a do šíře souvislostí). Dnes mě v tomto kontextu inspiroval tento dotaz: „Petře, proč muži podvádějí, i když mají fungující vztah? Je důvodem stereotyp? Mají pocit, že prožít celý život jenom s jednou ženou je škoda, když mohou vyzkoušet více chutí s více ženami?“

Odstíny nevěr

Předně, musíme si, alespoň základně, rozdělit takzvané nevěry.

Jsou totiž případy, kdy lidé “podvádějí”, dělá je to šťastnými a nikomu tím neubližují. To proto, že partner jim takové jednání schvaluje, nevadí mu to, nebolí ho to. Pak proč ne? Je to vlastně jejich věc, záležitost vnitřní dohody nebo pasivní tolerance.

Pak jsou tu však jiné příběhy. A já vezmu ten nejpodivnější odstín. Jsou to případy lidí, kteří podvádějí a dělá je to nešťastnými. Respektive, vyrábí to nešťastné lidi všude kolem. Včetně dětí.

Tady se, myslím, tuplem musíme ptát: A proč to dělají, když ani je samotné to netěší?

Přejedl ses? Hm, a dál?

Nejzkratkovitější odpověď, jakou můžete slyšet, je: Přece všechno se jednou přejí. A to ve smyslu, že každý člověk se okouká. I sebelepší svíčková, když ji budeme jíst denně, se prostě omrzí. Změna je život, zní taková obvyklá obhajoba.

Hm, budiž. Je tu však několik otázek. Předně: A činí nás tedy ta změna lepšími?

Pokud nejsme šťastnější, pak se znovu musíme ptát: A proč to tedy děláme? Co když je chyba jinde než “v okoukaném dlouholetém partnerovi”? Co když odskakovat si od něj není řešení, zvláště když nám to napovídají naše pocity? A proč to vlastně není lepší?

Pořád stejné ráno. Hm, a dál?

Lidé, kterým se okoukal partner, pokukují po jiném. Ale i od toho poté odcházejí, protože i jeho se nasytí. A tak mohou hledat pořád dál a celou dobu být nespokojení. Co s tím?

Není třeba chodit pro vysvětlení daleko. Každý z nás se tisíckrát probudí do vlastně úplně stejného rána. Před námi může být zdánlivě pořád stejný den. Pořád ta samá práce nebo ta samá škola nebo to samé dítě a ta samá péče o něj. Jako bychom žili pořád jeden den.

Když si takto mrzutě nastavíme hlavu (pořád dokola, fuj), budeme nešťastní. Protože náš život se bude zdát zbytečný. K čemu tak dlouhý život? Stačilo by přece prožít jeden den a všechny ostatní jsou už nadbytečné, ne?

Anebo nejsou? Takže dokážeme v těch pořád stejných dnech najít něco nového?

A už se dotýkáme podstaty…

Změna je život. Ale změna čeho?

Právě už ve své knize o karmě ve vztazích, Cítit rozumem, myslet srdcem, jsem psal, že změna je život a nezměna je umírání. Samozřejmě. Ale změnit život neznamená ráno si obléct nějakou jinou kůži, moci být dnes třeba Donaldem Trumpem, protože to není trvalé řešení naší nespokojenosti s nezměnou. I v kůži Donalda Trumpa, věřte, by nás jednou život omrzel, zejména pokud bychom byli nadále vnitřně nastaveni tak, že nedokážeme být spokojeni jenom v jedné kůži.

Ale přitom platí, že my JSME narozeni do jediné kůže.

A ještě si přisadím: Kolem nás je spousta lidí, kteří DOKÁŽOU být šťastní v jediné kůži, a to drze každý den, dokonce ještě drzeji s jedním jediným partnerem. Tak v čem děláme chybu? Nebo v čem mají oni větší štěstí? V čem to konkrétně je?

Odpověď leží u Einsteina

Především je to v tom, že ti lidé, kteří dokážou být šťastní v jedné kůži, každý den nebo se stále stejným partnerem, chápou teorii o světlu a tmě Alberta Einsteina. Znáte ji?

Když bylo Einsteinovi šestnáct let, měl ve škole spor se svým učitelem náboženství. Ten položil žákům otázku: „Jak je možné, že Bůh dopustí, aby na světě bylo tolik zla?“

Einstein se přihlásil a namítl: „Ale pane učiteli, zlo neexistuje.“

Učitel se podivil: „Jak to, že neexistuje? Ty se nedíváš kolem sebe? Máš tmu v očích?“

Einstein se pousmál: „Pane učiteli, tma neexistuje, stejně jako zlo neexistuje!“

Učitele to už dohřálo: „Tma že neexistuje? A co vidíš, když v noci vyhlédneš z okna?“

Einstein řekl: „Přece nedostatek světla. Světlo je to jediné, co v tomto případě existuje v souladu se všemi zákony fyzicky. Světlo můžeme měřit, rozkládat paprsek po paprsku, ale tmu ne. Světlo má i svou fyzikální veličinu, tma ne. Tma je jenom název, který si lidé zjednodušeně vymysleli pro nedostatek světla. Je to jako s chladem. Chlad neexistuje.“

Učitel si už mohl úžasem hlavu ukroutit: „Chlad neexistuje? Tobě nikdy nebyla zima?“

Einstein: „Pane učiteli, to přece není zima, to je nedostatek tepla. Teplo můžeme měřit, také má svou fyzikální jednotku. Ale chlad ne. Když říkáme, že jsou minus tři stupně, tak vyjadřujeme, kolik stupňů chybí do stavu počínajícího tepla. Chlad je zas jen slovo, jímž lidé označují nedostatek tepla. Tak je to se vším. Není zlo, je jen nedostatek dobra.“

Jak ukazuji na dalších případech v knize Cítit rozumem, myslet srdcem, Einsteinova teorie se dá aplikovat na všechno. To znamená, že není neštěstí. Je jenom nedostatek štěstí, nepřítomnost štěstí. Fixujme to! Jsme-li ve vztahu, kde se necítíme šťastní, řešení vůbec nemusí být v opuštění vztahu – v domnění, že jinde budeme šťastnější. To údajné neštěstí může být v nás, přesněji v nepřítomnosti štěstí, tedy v nedostatečné schopnosti ocenit každodenní maličkosti, vidět hodnotu člověka, jeho krásu, jež se se subjektivním “přejedením” neztrácí. Tak jako chuť stále bezvadné svíčkové.

Nemůžeš najít to, co nemáš v sobě

Tak například proto lidé podvádějí, i když mají fungující vztah.

Vůbec totiž nerozhoduje to, co je kolem nich. Rozhodující je to, co mají v sobě. Nebo přesněji to, co v sobě nemají. Problém je, že co v sobě nemají, to nikde jinde nenajdou.

Musejí totiž začít u sebe, objevovat všude ve svém životě i v lidech kolem sebe to, za co mohou být VDĚČNÍ. Ale ti, kteří odcházejí z fungujících vztahů, právě tohle nevidí. Kdyby to viděli, nikdy by z fungujících vztahů neodcházeli.

Ale oni to nevidí, protože to vidět přestali. Možná to i přestali hledat. Jsou přejedení tím, co dostávají tak samozřejmě. Každodenního “vrchovatého talíře té nejlepší svíčkové”. Ale to, že je bezchybná, není překážka v tom, aby přestala stačit tomu, kdo ji neumí ocenit.

Pamatujte si, prosím:

  • K tomu, aby člověk objevil své štěstí, nepotřebuje být nutně někde jinde, s někým jiným. On potřebuje hlavně být sám jiný.
  • A to tím spíše, když je ve vztahu s někým, kdo mu vytváří všechny podmínky pro jeho štěstí.
  • Tyto podmínky však nikdy nemohou být naplněny, jestliže si druhý neváží toho, co má.
  • Protože vážit si toho, co mám, je právě to světlo v té tmě. Ta jedna jediná svíčka, která jakmile se rozzáří, i sebevětší tma v tu chvíli končí.
  • Einstein měl zkrátka pravdu. Tma v člověku neexistuje, jenom nedostatek světla. Stejně jako neštěstí v člověku neexistuje, jenom neschopnost být třeba i za maličkosti vděčný.

Potýkáte se s problémy ve vztahu? Využijte mé knihy pro konkrétní situace.

Chcete dovnitř vepsat mé osobní motivační věnování? Následujte, prosím, postup zde.

Zajímá Vás moje Řešidlo, odpovědi na Vaše konkrétní dotazy? Další díly najdete zde.

© Petr Casanova

Top
Shopping Cart