Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

Představ si, že ten, koho miluješ, se Ti začne vzdalovat.

Znamená to tedy, že Tě nemiluje?

Může snad odejít ten, který mě miluje?

A může mě ten, kdo odešel, začít (třeba i dodatečně) milovat?

Jakou roli vůbec hraje fyzická vzdálenost a láska? Je to opravdu tak, že čím déle jsou lidé fyzicky vedle sebe, tím více se milují? Nebo to někdy tak, že čím déle jsou spolu, tím více se jeden druhého přejedí? Nedodává občasné fyzické odpojení vzácnost vztahu?

To všechno jsou otázky, které mi kladete. Každý den dostanu v průměru tři sta takových otázek. Není v mých časových či kapacitních možnostech odpovědět každému jednotlivě, ale odpovědět chci. A tak odpovědi vždy na jeden často se opakující dotaz věnuji Řešidlo.

Dnes mě zaujalo upozornění na zdánlivý rozpor v mých knihách: „Petře, čtu Vaši novou knihu SPOLU, kde píšete: ,To, že někdo odchází ze vztahu, nemusí nutně znamenat, že druhého nemiluje, ale třeba že bolest, kterou vinou partnera cítí, je už příliš velká na to, aby se dál dala snést‘. V jedné z předchozích knih, Protože, jste ale psal, že ten, kdo opravdu miluje, ve skutečnosti neodchází. Můžete objasnit tento rozpor?“

Dva druhy odpojení

O rozpor nejde. Vysvětlím to.

Odpojování od druhého člověka je totiž dvojí – jednak fyzické, a jednak emoční.

To, že se od člověka odpojíme fyzicky, nemusí nutně znamenat, že jsme se od něj odpojili také emočně, a naopak to, že se od člověka odpojíme emočně, nemusí znamenat, že jsme se od něj odpojili také fyzicky.

Příklad: Od člověka se můžeme odstěhovat, tedy odpojit se fyzicky, ale nadále na něj můžeme myslet, dokonce i víc než kdy předtím. Jinak řečeno: Právě proto, že už ho nemáme fyzicky vedle sebe, nám může o to víc chybět, o to víc se můžeme trápit rozchodem a přemýšlet, co jsme mohli udělat jinak. Nadále jsme tedy s tímto člověkem v emočním spojení, chybí nám, stýská se nám, milujeme ho i víc než kdykoli předtím a těšíme se, až se znovu potkáme. To všechno jsou emoce, které při fyzickém odpojení mohou naopak zesílit.

A obráceně: Přímo fyzicky vedle sebe můžeme nadále mít člověka, který se ale od nás už dávno emočně odpojil. Jeho tělo vedle nás je, ale emočně jsme mu už lhostejní, nezáleží mu na nás, nezajímá se o nás, jako bychom pro něj byli vzduch. Ale ne tak vzácní – jako vzduch, bez kterého nelze žít. Naopak tak bezcenní – jako vzduch, kterého je všude plno.

To je rozdíl mezi odpojením emočním a fyzickým. A proto se může stát, že někdo sice fyzicky odejde ze vztahu, třeba si i začne vztah jiný, ale uvnitř, ve své mysli a ve svém srdci, dál zůstává s původním partnerem. Emočně ho totiž nikdy neopustil.

Člověk, který trvale miluje, prostě neodchází, a tak se ani nemůže vrátit

Jak píšu v knize SPOLU, která je právě o řešení zdánlivě bezvýchodných situací včetně neuzavřené minulosti, takový člověk, emočně NEodpojený od ex-partnera, může časem zjistit, že jeho nový, náhradní vztah je prostě dlouhodobě neudržitelný, respektive ani pořádně nemohl vzniknout, protože jeho mysl i jeho srdce jsou od začátku obsazené.

Že se původnímu partnerovi sice třeba fyzicky vzdálil, ale z mysli ani srdce ho nevytlačil, naopak tím víc na něj myslí, tím víc ho postrádá, tím víc ho potřebuje. A tak se, a není to žádná výjimka, fyzicky vrací. I když „vrací“ může být matoucí slovo. Jak byste se mohli vrátit někam, odkud jste nikdy neodešli? Fyzicky možná ano, ale emočně ne.

A láska, to je hlavně emoční stav bytí.

Tento pocit, že bez nějaké osoby nemůžeme být, je posléze základem myšlenky, že s ní potřebujeme být co nejvíc. Tato myšlenka je posléze základem činu, kterým se s touto osobou snažíme být ihned. Tento čin je posléze základem výsledku, kdy pokud spolu z nějakého důvodu nemůžeme být fyzicky hned, snažíme se být spolu alespoň v mysli, v srdci, a to hned, rychlostí myšlenky, vzpomínky, i kdybychom byli na opačné polokouli.

To znamená emočně neodcházet.

(Viz mé včerejší živé vysílání na téma Proč se nám nemusí dařit věřit v nový vztah.)

Splynutí duší a splynutí těl

Proto ten, kdo opravdu miluje, ve skutečnosti neodchází. Emočně je pořád spjatý, a to někdy tím víc, čím nemožnější je fyzické sblížení. Tím víc ho to bolí. Nebo tím víc ho těší, když to druhý má podobně: když u druhého cítí, že mu protějšek chybí, když na něj o to víc myslí, a když tyto jeho city a myšlenky trvale vedou k činu, který má za následek to, aby ti dva spolu opravdu byli. Nejen citově, ale i tělesně.

Protože lidé mají též svou fyzickou stránku, jsou tělesné povahy. A to, že spolu dvě duše souzní, může jistě naplňovat jejich duše, ale současně trápit jejich těla.

Proto jde v lásce nejen o sblížení duší, ale také o fyzický výsledek, o uskutečnění toho, co si duše přeje, ve hmotném světě – o tělesné obejmutí, tělesný polibek, tělesné splynutí. To totiž znamená skutečnou celistvou lidskou lásku.

Proto si, prosím, pamatujte:

  • Žijeme v párovém světě. Abychom byli naplnění, musíme k sobě dát vždy dvě poloviny.
  • Například sebe a svůj protějšek. Nebo také tělesné uspokojení a duševní uspokojení.
  • Nikdy nestačí jenom jedno. Duši možná ano, ale tělu ne. Nebo naopak. A my jsme lidé, kteří potřebují potěšit duši v tělesném světě.

Knihy SPOLU, Čtyři prány štěstí nebo Protože seženete pouze zde.

Věnujete-li mé knihy jako dárek (například k Valentýnu), dovolte mi dovnitř vepsat mé osobní věnování obdarovanému. Postup je uveden zde.

Zajímají Vás moje odpovědi na Vaše nejčastější otázky? Další díly Řešidla najdete zde.

© Petr Casanova