Lidé se mi smějí, že věřím na dlouhodobé vztahy, na spřízněné duše.

Zaslouženě slýchám, že jsem blázen – v dnešním světě, kdy je moderní rychlost a změna, kdy všechno zdlouhavé příliš zdržuje.

Ano, věřím v ně, protože jsem dlouhodobé vztahy i spřízněné duše zažil. Narodil jsem se ještě v pravěké době, kdy byla naděje je poznat. Kdy se rozbité věci hned nevyhazovaly, ale nejprve opravovaly. Tudíž kdy neopravovat nebyla cesta.

Jak jsem psal ve svém výročním FC Speciálu k 10 letům FirstClassu, byla to ještě archaická doba, kdy nebyl například žádný internet. Kdy lidé nevěděli, že bude někdy možné vmést člověku do očí negativní komentář, a hned ho smazat. Zranit slovem, a pak dělat, že se to nestalo, protože „obláček“ přece zmizel. Nebo jedním klikem na sociální síti vymazat přítele, milovaného člověka, a domnívat se, že co jde snadno na internetu, jde snadno i v životě.

Byla to jiná doba, kdy lidé dobře věděli, že když někomu ublíží, jejich čin už se nikdy neztratí. Že je energií, která bude už navždy obíhat v prostoru. Dnes na to lidé zapomínají.

Byla to doba, kdy plivnout na někoho zlé slovo bylo jako zatlouct hřebík do dřeva. Všichni lidé tehdy věděli, že i když ten hřebík ze dřeva vytáhneme, jako když se omluvíme, nic už nebude jako dřív. V tom dřevě totiž už navždy zůstane stopa.

Nebo, jak jsem psal v FC Speciálu, za mých dětských let se říkalo, že rozšířit o člověku drb nebo pomluvu je jako roztrhnout prachovou peřinu v uragánu. Že se každé z těch chmýříček rozletí do různých stran a nekontrolovatelně daleko a už nikdy je nemusí být možné posbírat zpátky. Dnes to lidé nevědí.

Proto jsme si za těch dřevních let dávali pozor na svoje slova i činy. Poškozené vztahy jsme hned neukončovali. Věděli jsme, že člověk, který je schopen něco v afektu rozbít, to může po následném sebeuvědomění zkoušet opravit, anebo podobný vztah v podobné situaci už nikdy nerozbít, když si uvědomí, jak snadné je něco rozbít a jak těžké, ba nemožné to pak vrátit do původního stavu.

Byla to prostě doba, kdy jsme věděli, že co se poškodí, už opravit jít nemusí. A tak jsme si dávali velký pozor na to, aby se to raději nikdy nerozbilo.

Když dnes hovořím s mladými lidmi, nechápou mou dobu. Slovo, které napíšou, přece mohou snadno smazat. Něčí prosebný dopis, který dostanou, mohou přece snadno hodit do koše v počítači a spláchnout, jako by nikdy nevznikl. Člověka, který je naštve, mohou přece snadno zablokovat, vymazat ze sociální sítě, tedy i ze svého života.

Ale já se jich pokaždé ptám: A není to všechno jen klam? Živý, nevirtuální svět tak nefunguje!

Doba jako viník?

V FC Speciálu píšu, že často slýchám stížnosti na dobu samotnou. Typicky: Všechno je jen dobou! Doba kazí lidi! A podobné pitomosti.

Ne!

Jestli internet může za to, že k sobě lidé ztrácejí cestu, že nekomunikují, i když naopak doba jim dává nejsnazší komunikační nástroje, pak touto logikou tužky mohou za to, že ve větách děláme hrubky, auta mohou za to, že bouráme, a láhve alkoholu mohou za to, že v době pandemie zvýšeně pijeme.

Přitom nedošlo k žádné vzpouře věcí. Nikdy nic není chybou věcí nebo doby, ale jen a pouze lidí. A to je dobře. Kde je chyba, existuje i náprava.

Tolikrát slyším: „Kašlu na lásku. Láska mě zase zklamala.“ Ne, vážení, láska nezklame. Zklame vždycky jen člověk. Ten, který neumí s láskou pracovat a lásku pochopit. A tak je to se vším. Internet, mobily, sociální sítě jsou skvělý nástroj, například jako nůž, ale když s ním lidé neumějí zacházet, mohou si nůž, kterým by si mohli ukrojit chleba, taky vrazit do břicha.

Fakt je naopak ten, že doba, ve které žijeme, není z hlediska budování dlouhodobých vztahů snadná, ale také není nejhorší. Až se rozední, znovu zjistíme, že máme letadla, takže můžeme být na jakémkoli místě planety do čtyřiadvaceti hodin. I teď, kdy je stále tma, máme komunikační nástroje, takže můžeme v příští sekundě dát blízkému najevo, že na něj myslíme. Není tak chybou telefonů, když někomu říkáme: „Promiň, nemám na Tebe dnes ani minutu.“

Omlouvám se, smažme to

Když jsem psal knihu Čtyři prány štěstí aneb Umění každodenní radosti v době zrychlené a povrchní, zmiňoval jsem, že lidé jsou někdy z moderní doby tak zblblí, že se domnívají, že když vezmou sklenici a praští s ní o zem, omluva té rozbité sklenici pak vše spraví a vrátí. Jako když stisknou klávesu na počítači a vrátí v čase chybnou akci.

Jenže náš skutečný život je jiný než virtuální. Slova a činy se smažou snad na obrazovce, ale nikdy ne v člověku. V člověku naopak zůstávají, i když na internetu už neexistují.

A právě proto jsem za tuto dobu rád. Mnohem více než dříve vynikají lidé, kteří se na křižovatkách ublížení rozhodnou správně – ve prospěch dlouhodobých vztahů. Dnes, na rozdíl od mé doby, není tak těžké je rozpoznat. Ostatně, uvedu sedm jejich rozdílů, které vyjadřují i rozdíl v dobách:

1. znak této doby: Útěk místo řešení

Je lidskou přirozeností chtít si život co nejvíce usnadnit. Jenže usnadníme si ho tím, že utečeme od prvního problému?

Přiznávám, řešit je vždycky obtížnější než utéct. Řešit znamená hledat k druhému cestu, nalézat průsečík, kompromis, někdy i ustoupit. Snazší je utéct. Jenže opravdu pak budeme mít život snazší – nebo těžší?

Kdo utíká od prvního skutečného problému ve vztahu, ten bude utíkat z každého vztahu. Problémy patří k životu. Přesněji řečeno: Život sám je problém. A my máme hlavu a srdce od toho, abychom nalézali řešení. Racionální i citlivé.

Partner, který utíká od problémů, má paradoxně ten hlavní problém v sobě – neochotu řešit problémy. Bude zacyklený v odchodech, dokud se nerozhodne změnit svůj život k lepšímu – hledat chybu ne v druhých, ale v sobě. Co hledá, to je schopen najít a napravit.

Pak kupodivu najde lék na všechny problémy, které jej ve vztazích potkávají. Ten lék i řešení jsou totiž v něm.

2. znak této doby: Boření místo stavění

Symbolem spotřební doby se před časem stala výroba a prodej televizorů. Proč? Protože tyto firmy jako jedny z prvních pochopily dobu a svou příležitost.

Za mého dětství existoval pan Nový. Chodil po domácnostech a opravoval televize. Dnes lidé už nechtějí televizory opravovat. A tak se někteří výrobci prý zamysleli nad vložením „kurvítek“, časovačů, které by televizor s uplynutím záruční doby zkratovaly. Lidem by to nevadilo, porouchaný televizor jen vyhodí a koupí si nový. Moderní člověk už je takový.

Kurvit, respektive bořit se stalo fenoménem. Zprávy jsou z devíti desetin o tom, co kdo zbořil, zničil, rozbil. Stejně tak seriály. Sledovanost mají vysokou. V této nové kultuře již vyrostla celá jedna generace dětí, které rychlé změny považují za normu. Na některých televizních stanicích se upoutávky na seriály staly už součástí zpravodajství. Nikdo už neodlišuje, co ve zprávách je fikce a co realita.

O lidech, kteří tvoří a stavějí, nejsou prakticky žádné zprávy. Jako kdyby trendem bylo bořit, ale už nestavět. Proto je doba singles. Doba těch, kteří říkají, že už ani nechtějí, nebo nevěří, že by bylo možné s někým vybudovat dlouhodobý vztah.

3. znak této doby: Těkání místo soustředění

Jak píšu v FC Speciálu, základním principem dosažení jakéhokoli úspěchu v životě je zaměření a soustředění. Lidský mozek dokáže vymyslet cokoli, pokud se nerozptyluje, pokud v sebe koncentrovaně věří, pokud nepochybuje o své síle a hodnotě.

Jenže dnešní člověk těká. Na ulicích vidí plno neokoukaných těl a každé jiné než to, jaké má partner. Užasle vidíme, že každý člověk, kterého míjíme, má něco, co náš partner nemá. V našem těkajícím mozku tak vzniká dojem, že každý je lepší než náš partner.

Přitom stačí obrátit úhel pohledu a zjistíme, že i náš partner má něco, co nemá nikdo jiný. Pointa je v tom, že na světě neexistují dva stejní lidé. K tomu ovšem potřebujeme dozrát. Uvědomit si jeho unikátní hodnotu.

Někdy o nejbližšího člověka musíme přijít, abychom poznali, že nám v životě chybí. Je to jako se zdravím. Dokud ho máme a stává se každodenní samozřejmostí, ani si ho nevšimneme. Teprve když zdraví ztratíme, začneme se o něj starat, přát si ho zpátky, soustředit se na něj.

4. znak této doby: Povrchnost místo hloubky

„Řekl mi: Už ses mi okoukala,“ stálo v jednom ze stovek e-mailů. Není vzácný. Čím déle ve vztahu jsme, tím pravděpodobněji takovou větu uslyšíme. A je to dobře. V tu chvíli teprve poznáme člověka, který ji vyslovil.

Kdo se při výběru partnera rozhoduje povrchně, výhradně podle vzhledu, toho čeká těžký život. Vzhled totiž vadne. I model stárne, okoukává se. V konkurenci nových, mladých vždy časem působí jako druhá liga.

Rozvineme-li metr, zjistíme, že plocha průměrné lidské pokožky činí jen dva metry čtvereční. To se někomu okouká za jednu noc. Naproti tomu lidské nitro je nekonečné. Zvláštní srovnání, že? Zatímco lidská pokožka stárne, lidské nitro zraje. Člověk postupem věku vizuálně ztrácí, ale vnitřní moudrostí získává. Zatímco navenek se zdá pořád chudší, uvnitř bohatne.

Očima lze bohužel spatřit jen povrch. Nic, co je na člověku dlouhodobě krásné, ba stále krásnější. Je radost zavřít oči a užívat si druhého jen – citem. Do nekonečné hloubky jeho snů, hodnot a zkušeností.

5. znak této doby: Lhostejnost místo komunikace

Na světě je sedm miliard osob. Tak proč se zdržovat s jednou jedinou? – prostá logika člověka této doby. Stejný přístup, jako kdyby silničáři přestali udržovat hlavní cestu, protože na světě je spousta vedlejších. Ve skutečnosti je třeba všechny komunikace udržovat, mají-li zůstat sjízdné. A nyní již nemluvím o silnicích.

Všechny mé knihy jsou o komunikaci. Komunikace obecně je spojnice mezi dvěma body (nebo lidmi). Kde není komunikace, jsou jen dva oddělení lidé. Oba zpočátku mohou mít radost, že je čeká snazší život – nebudou muset žádnou komunikaci udržovat, odhrnovat sníh, solit povrch; nebudou se muset starat, řešit kompromisy. Bohužel tím nezískají, ale ztratí – kontakt s nejsilnější emocí v životě, láskou.

Kdykoli něco milujeme, ať člověka, nebo práci, odevzdáváme tomu maximum. Dokážeme se rozvíjet, ponaučovat a jsme při tom šťastní. Chceme ten slastný pocit opakovat, a to co nejčastěji. Co lidé dělají s láskou, to dělají dobře.

Ano, komunikace dá práci. Umožňuje ale druhého postavit na nohy, a tím vytvořit dvojité štěstí. Radost, kterou máme z druhého (že se mu vede lépe), i radost, kterou máme ze sebe (že my jsme jejím původcem). Proto dáváním ve zdravém vztahu oba bohatnou.

Kde není protažená silnice (komunikace), tam jsou lidé v izolaci. Vzájemná energie neproudí. Vztah nemá smysl, protože fakticky dávno zamrzl.

6. znak této doby: Braní místo dávání

„Co z toho budu mít?“ – základní otázka této doby. Hlavně vydělat. Hlavně brát. Jenže v ekonomice způsobuje inflaci. A také ve vztazích. Přitom i ve vztahu je důležité dávat. Ale ne jenom dávat. Důležitá je vyváženost.

Kdo jenom dává, přirozeně přitahuje ty, kdo jenom berou. Ten, kdo převážně dává, musí mít nastavenou osobní mez svého dávání, protože ti, kteří převážně berou, žádné meze v braní mít nemusejí.

A nyní nemluvím o penězích, ale o daleko hodnotnějších komoditách, které totiž nejde za peníze koupit. O času, energii, porozumění. Kdo přestane tohle všechno druhému dávat, učí ho žít v osamělosti, potažmo s někým novým, kdo mu tohle všechno naopak dávat začne. A ten, kdo přestal dávat, nakonec zůstává sám. Jeho škoda. Sám ztrácí možnou podporu v těžkých chvílích, rameno, na kterém by se mohl vyplakat, ucho, kterému by se mohl svěřit, paži, která ho mohla obejmout, srdce, které by mohlo soucítit a porozumět.

Žijeme v době, kdy je na mnoha úrovních zvykem brát. Vytěžovat zdroje a pak hledat jiné. Jako by člověk a jeho svět neměli své limity. Jako by jednou neměl nastat konec.

7. znak této doby: Negace místo pozitiv

Toto téma, s ohledem k době, snad ani nemusím rozvádět. A právě v ní, těžké době plné úzkostí a frustrací, tím víc pochopíme, jak moc vedle sebe potřebujeme optimistického člověka.

Naše pocity leccos signalizují: Jak se cítíme vedle druhého? Jaký energetický náboj nám dává – plus, nebo minus? Važme to. Všechna negativní slova a činy – lži, falše, zrady, ubližování –, to ke všem negativním zprávám ještě víc toxikuje život a vztah, jehož jsou oba partneři součástí. Ano, ničí to oba. A protože všichni potřebujeme dobrou energii, je naším přirozeným sklonem hledat člověka nabízejícího podporu, důvěru, radost, lásku.

Kdo se zbavuje lidí, kteří ho byli ochotni milovat, nezískává, ale ztrácí. Stejně tak ten, kdo přijde o člověka, který ho nerespektoval a neoceňoval, neztrácí, ale získává.

Získává šanci na lepší vztah. A učí se, že dočasní partneři dávají doživotní lekce.

Třeba tu, že stojí za to přemýšlet, jak žijeme a jaké lidi si vybíráme „do týmu“.

Obzvláště dnes.

  • Výroční FC Speciál o zvládání nejtěžších okamžiků v životě najdete ZDE.
  • Kniha Čtyři prány štěstí a další mé knihy jsou dostupné ZDE. Pokud si je přejete s osobním věnováním, využijte postup uvedený zde.
  • Máte problém se vztahy v této době? Chcete pracovat na tom, který máte? Využijte spolu s partnerem knihu SPOLU. Ztratili jste partnera beze slova vysvětlení? Využijte magazín Proč neznám Tvoje Proč.

© Petr Casanova