Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

Když jste dole, komu jako prvnímu Vás napadne zavolat?

Kdo Vám jako první určitě podá pomocnou ruku?

A od koho byste si pomoc tolik přáli, ale už jste poznali, že se jí nedočkáte?

Upřímné odpovědi na tyto otázky nemusejí být příjemné. Už z článku 9 znamení, že jsi se správným člověkem totiž vyplynulo, že mezi nejdůležitějšími lidmi, ochotnými postavit se za nás, nemusejí být v první řadě ti, jejichž „kategorie“ k tomu předurčuje: partner může být někdy označení pro člověka, který sice žije s námi, ale jen fyzicky, nebo ze setrvačnosti. A když se ocitneme v úzkých, skutečným partnerem se naopak stává někdo jiný.

Ostatně, i samotné partnery lze rozdělit na karmické a spřízněné (víc v článku 7 rozdílů mezi karmickým partnerem a spřízněnou duší). Je tedy „nepřirozené“, když máme někdy blíže k jiným lidem než k takzvaným partnerům, ba že s těmito lidmi raději trávíme čas?

Každý den dostanu více než tři sta dotazů ohledně vztahů. Snažím se odpovídat pomocí magazínů a knih, ale i každý všední den Řešidlem. Dnes mě v této souvislosti zaujal tento dotaz: „Petře, možná zapochybujete o mé sexuální orientaci, ale věřte mi, že jsem na muže. Nicméně i mně je záhadou, že mám v těžkých chvílích blíže ke kamarádce než ke svému vlastnímu manželovi. Kamarádka mi nahrazuje skutečného partnera v tom, že mě dokáže obejmout, vyslechnout, pochopit, když potřebuji, trávit se mnou čas. S ní, nikoli s manželem, podnikám výlety, manžel sedí u televize. Proč, když vidím hezké místo, mě napadne, že bychom tam spolu mohly jet, s ní, ne s manželem? Kamarádka mi říká, že by to vyřešil nějaký jiný muž, ale já se ani na vztah s mužem necítím, z manžela se stal jen spolubydlící, zvykla jsem si být ,sama‘, ale blízkou osobu potřebuji. Co s tím?“

Ve světě duší

My lidé, fyzické bytosti omezené fyzickým tělem, jsme někdy tak uvězněni v hmotném, materiálním světě, že přestáváme přemýšlet o nehmotném, nemateriálním světě, kde také žijeme, jen tento svět není vidět. Je to vnitřní svět, chcete-li duševní svět. 

Ano, my jsme samozřejmě nejen tělo, hmota, ale i duše. A tak jako hledáme spřízněná těla, potřebujeme i spřízněné duše. Jenže! Problém je, že když potkáme spřízněnou duši, často nás mate tělo. Říkáme: Pomáháš mi, ale já s Tebou (z fyzických důvodů) nemohu být! Třeba: Bydlíš daleko! Nebo: Necítím zamilovanost! Nebo: Jsi moc starý! Nebo: Nejsi člověk, ale pes! Ano, i pes může být spřízněnou duší, bytostí, se kterou nám je duševně fajn, která nám rozumí a pomáhá, když je nám těžko. A to je důkaz, jak nás mate tělo.

Až jednou fyzicky nebudeme, zjistíme, že duše nemá žádné tělo. Duše není principiálně vzato ani žena, ani muž, dokonce ani pes. Je to prostě duše! Duše je energie a „blízkost duší“ znamená spřízněnost energií. Naší spřízněnou duší tudíž může být i naše dítě, náš rodič nebo prarodič, ale taky kolega nebo kamarád. Proto máme rodinu. Nebo přátele. Protože oni nám mohou v těžkých chvílích dát někdy daleko víc než „takzvaný partner“.

Proč tělo klame

Jak připomínám i v knize Čtyři prány štěstí, žádný člověk není dokonalý. To znamená, že nikdo nám nemůže dát úplně všechno, a to tím spíš, když jsme jako lidé odlišní. Navíc partnera si mnozí vybírají na základě hezkého obličeje, zajímavého majetku a postavení, ale tyto povrchové, na první pohled očividné prvky nemusejí mít s těmi podpovrchovými nic společného. Naše duše především potřebuje někoho, kdo jí rozumí, kdo ji neopustí v těžkých chvílích. A v tomto ohledu hezký obličej nebo moderní oblečení není zárukou.

Proto spřízněnou duši potkáváme často ve chvílích, kdy na obličeji nebo šatníku nezáleží. Kdy dokonce nezáleží ani na tom, jestli je to muž či žena, nebo jestli je to vůbec člověk.

A tak najednou můžete objevit spřízněnou duši tam, kde ji vůbec nečekáte. Přesněji: Váš rozum ji tam nečekal. Ale Vaše duše ji pozná hned. Je to totiž právě ten, kdo při Vás stojí bez ohledu na to, jak vyhlazený nebo opálený máte obličej, jestli je Vaše tělo po nehodě znetvořené, nebo Vám přibyly vrásky. Duši je lhostejné, jaké máte tělo, jestli máte „pindíka“, nebo to druhé. Duše hledá duši. A ne ledajakou. Tu, jež ji nenechá dole.

Komu na Tobě opravdu záleží?

Ve své knize 250 zákonů lásky (pokud raději posloucháte než čtete, audiokniha je zde) píšu, že pokud partner skutečným partnerem není, to znamená žije si výlučně svůj život, vůbec s Vámi nesdílí své potřeby a nezajímá se o ty Vaše, potom to není spřízněná duše.

A naopak tím, kdo se pro Vás trápí, komu vadí Vaše slzy, komu záleží na Vašem úsměvu, může být klidně fyzicky vzdálenější, ale duševně bližší bytost. Ano, kamarád, dítě, třeba i kočka, tyto paralelní vztahy mohou pro Vaši duši znamenat víc než „takzvaný partner“.

Pamatujte si, prosím:

  • Kdyby naše oči dokázaly vidět duše, a ne těla, jaký by asi byl ideál lidské krásy?
  • Patrně by v našich životech bylo mnohem méně trápení, protože bychom si zřejmě vybírali úplně jiné okolí.
  • Ne podle toho, jak kdo vypadá, ale podle toho, jak se k nám chová.

Nuže, už tušíte, kdo by spíše mohl být Vaší spřízněnou duší, a kdo se za ni jen označuje?

Zmíněné knihy 250 zákonů lásky a Čtyři prány štěstí seženete pouze zde (stejně jako knihu Cítit rozumem, myslet srdcem, která je zaměřena na karmu ve vztazích).

Pokud nadělujete knihy k Valentýnu nebo jiné příležitosti a přejete si vepsat osobní motivační věnování obdarovanému nebo sobě, následujte, prosím, postup zde.

Zajímají Vás moje odpovědi na nejčastější otázky? Další díly Řešidla najdete zde.

© Petr Casanova