Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

Představte si ulici. Procházíte mezi lidmi. Jeden po Vás plivne. Druhý Vám podrazí nohy. Třetí, když padnete, na Vás ještě šlápne. Čtvrtý Vás uhodí. Pátý urazí. Šestý dorazí.

Že si to NEUMÍTE představit?

A co někdy vídáme na internetu? I to je taková ulice. Ale setmělá, anonymní. Je tak snadné komukoli ublížit. Je tak snadné si tím ulevit. Zažili jste to?

Můj nedávný článek Neřeším, odcházím: 7 znaků dnešní doby, kdy se rozbité neopravuje, ale vyhazuje strhl lavinu Vašeho svěřování se s těžkostmi, kterými v této nesnadné době procházíte. Mimochodem, věnoval jsem tomu i knihu Čtyři prány štěstí aneb Umění každodenní radosti v době zrychlené. Je hodně o sebevědomí a „plevelu“, který si často nosíme v sobě ve formě sebepochybností, které do nás někdo „jen tak“ zasadil.

Mezi dotazy, které mi adresujete přímo do Řešidla, mi pak přistál i tento. Tazatelka si nepřála zveřejnit svou identitu, její problém ale mohou mít mnozí z vás, byť třeba v jiné podobě a nejen na internetu: „Petře, říkají mi influencerka. Jsem velmi aktivní na sociální síti, mám mnoho sledujících, ale není to snadné. Nemohu ukázat, že jsem v nepohodě, že něco u mě není v pořádku, lidé čekají na mou chybu a já špatně snáším negativní reakce. Ty ale přicházejí stejně, ať dělám cokoli. Když si obleču třeba žluté plavky, vždy se najde někdo, podle koho je špatně žlutá, plavky nebo já sama. Nevím, jak se obhajovat. Chtěla bych vyjít se všemi. Nikoho neurážím. Snažím se navenek tvářit, jako že si pořád věřím. Ale někdy jsem, přiznám, hodně dole. A lidé to prostě nesmějí vidět. Jak to děláte Vy?“

Tématu, jak pracuji se stresem, jsem věnoval celé vydání tohoto magazínu.

Ale dodám něco, co uvnitř není. A udělám něco, co bych asi neměl, ale záhy pochopíte, proč právě tohle udělám – proč klidně udělám to, co bych neměl. Prozradím Vám totiž, kdo mě odmalička fascinoval. Tohle je on. Znáte ho?

Charles Bukowski

Jmenoval se Charles Bukowski a některé prameny tvrdí, že se narodil dokonce v naší zemi, konkrétně na Frýdecko-Místecku. Oficiálně to byl Němec. Ovšem hlavně to byl „nevychovanec“, „povaleč“, a když měl své nejtemnější dny, tak i básník. 

Bukowski rád psal. A pak chodil po vydavatelstvích a nabízel to, co napsal. Odevšad ho vyháněli. Říkali mu, že ty básně jsou strašné, surové, odporné, nemravné. „Musíte psát jinak, takhle to nepřijmeme,“ opakovali mu. Dnes bychom řekli, že Charles Bukowski „rozhodně nedostával lajky“.

A tak, aby se uživil, pracoval Charles Bukowski na poště. Co vydělal, to propil nebo prosázel. A celé noci dál ťukal na starém vysloužilém psacím stroji svoje básně. A ráno zase neodbytně obcházel redakce novin a časopisů. Všude mu dávali na výběr ze dvou možností: Buď upravíš ty básně tak, jak si přejeme my, vydavatelé, a budeš se mít dobře, anebo je neupravíš a budeš dál hladovět. Bukowski si vždy vybral hladovění.

Až ho jednou oslovil vydavatel, který k tomuto samorostlému alkoholikovi a „zatracenci“ pociťoval nějakou zvláštní náklonnost. Ten Bukowskému nabídl vydání knihy. Bukowski ji nazval Pošta a na první stránku, kam se píše věnování, napsal: Nevěnováno nikomu.

Drzost? Neomalenost? Sprostota? Možná. Ale Bukowski prodal přes dva miliony výtisků. Tenhle psanec vydal ještě stovky básní a šest románů, přesně takových, jaké chtěl, jaké ho vystihovaly. A žádný kritik nemohl pochopit jeho úspěch. I na autogramiády totiž přišel opilý, běžně urážel lidi. Jednou se dokonce obnažil. Protože to byl Bukowski.

Tenhle výtečník na jednu stranu naprosto ztělesňoval „americký sen“. Dělal to, co chtěl, nikdy se nedal ovlivnit, nic nevzdal, dokud toho nedosáhl. Spousta lidí ho dávala za vzor a říkala: „Vidíš, jak si Bukowski věří? Jak vytrvává navzdory překážkám? Jak se snaží?“ 

Jenomže to mohli říct jenom lidé, kteří Charlese Bukowského nepochopili.

Na jeho hrobě je totiž napsáno: „Nesnažte se!“

A tuto větu je třeba správně pochopit.

Když se Bukowského jednou tázali, zda si někdy připadal jako životní ztroskotanec, který je nezařaditelný, nepoučitelný a nikam nepatří, odpověděl: „Ale já VÍM, že JSEM životní ztroskotanec, který je nezařaditelný, nepoučitelný a nikam nepatří.“ Chápete? On přijal to, jaký je. Nikdy se nesnažil být někým jiným. Dokázal žít i s nejhoršími částmi svého Já. Byl upřímný k lidem i k sobě. Byl schopen sdílet svoje selhání, váhání, pochybnosti. Jeho sebedůvěra neplynula z toho, že by se cítil vítězem, lepším člověkem, než byl kdokoli jiný. Jeho sebedůvěra plynula z vědomí, že naopak NEPOTŘEBUJE nikomu nic dokazovat, že se NEPOTŘEBUJE poměřovat s někým jiným.

On říkal: „Sebedůvěra je, když nejdeš do místnosti plné lidí bez potřeby s nimi soutěžit.“ Zkrátka, byl úspěšný právě proto, že mu byl úspěch ukradený. Pronesl: „Sláva a úspěch, měřeno tedy tím, co o Vás říkají druzí, z Vás neudělají někoho lepšího, ale někoho jiného. Vezmou Vám to, co bez takové slávy a takového úspěchu máte. Sláva a úspěch Vám totiž vezmou pokoru, soudnost, trpělivost.“ A hlavně, to dodám já, taková sláva a úspěch nutí člověka být závislým na okolí. Na pochvale. Na cizím názoru. Člověk, který této formě vnější slávě a vnějšího úspěchu podlehne, se stane otrokem svého okolí. Aby totiž nepřišel o své fangle, musí pak už vždy dělat, co nechce, ale co po něm chtějí druzí.

A to nebyla cesta Charlese Bukowského. On dělal to, co chtěl. Bylo mu jedno, co si o tom druzí myslí. A tím se paradoxně stal slavným a úspěšným autorem. Protože kdekdo chtěl být jako on: Kdekdo chtěl být sám sebou.

Pamatujte si, prosím:

Když jsem před Vánocemi vydal FC Speciál k 10. výročí existence FirstClassu, uvedl jsem v něm všechny své velké prohry. I to, co mě naučily.

Všem bych přál, aby dokázali být sami sebou bez ohledu na to, jak na to okolí reaguje.

Být sám sebou znamená být jako kámen, ať Vás někdo pomlouvá anebo chválí. Vás to nesmí ovlivnit v tom, co dál děláte nebo chcete. Když si věříte, pak s Vámi pomluvy ani pochvaly prostě nehnou. A když si nevěříte, tak Vás pomluvy – jako písečnou hroudu – rozdrtí na prach a pochval nebudete mít nikdy dost. Protože nikdy nebudete věřit, že jste opravdu dost dobří, a budete se muset pořád ptát druhých, a být tak v jejich rukou.

A proto myslete na to, co Vás dělá šťastnými, jaký je Váš směr, čemu Vy věříte. Lidé za Vámi potom půjdou, tak jako za Charlesem Bukowskim, ne pro ten směr, kterým Vy sami jdete, ale proto, že v sebe věříte, že jste sami sebou a že je Vám úplně jedno, co si o tom kdo myslí.

Protože to, že něco není správné podle druhých, ještě neznamená, že to nemůže být správné pro Vás, pro Vaše naplnění, pro Vaše přesvědčení, pro Vaši víru, pro Vaši cestu, prostě pro Vaše štěstí. Přemýšlejte o tom, prosím.

Zajímají Vás moje odpovědi na nejčastější otázky? Další díly Řešidla můžete poslouchat nebo číst zde.

© Petr Casanova