Jak převzít kontrolu nad emocemi, když ji emoce přebírají nad námi

Něco v životě neovlivníme. To musíme přijmout. Smířit se s tím.

Stále ale v životě zůstává více toho, co ovlivnit můžeme. Tudíž co můžeme změnit.

Kam patří emoce?

Kdo četl poslední vydání magazínu Proč neznám Tvoje Proč, kde jsem se věnoval i důsledkům stresu, které se mohou negativně odrazit na vztahu, ba nepochopitelném odpojení člověka, ten si vybaví, že emoce, podobně jako pudy, se projevují i proti naší vůli. Ale to neznamená, že například emoce následně vědomě kontrolovat nemůžeme.

Jistěže můžeme. Můžeme je změnit. A někdy je to i potřeba. Protože s emocemi je to buď, anebo. Buď ovládáme my je, nebo ony ovládají nás. A není to vůbec příjemné.

V reakci právě na vydání Proč neznám Tvoje Proč mi přišlo mnoho příběhů, spojených například se žárlivostí. Ale pozor, ze strany těch, kdo by si tak rádi od stísňujících emocí a strachů pomohli, nedokážou se ale pocitu ohrožení (a tudíž i stresových reakcí) zbavit. Jeden z nich: „Petře, jak pracovat s emocemi? Uvědomuji si, že jsem silně žárlivý a mám nepřiměřené reakce. Nejčastěji jsem vůči partnerce odtažitý nebo protivný. Snažím se ji prostě nějak bolestně potrestat za to, že se například dala více do řeči s pracovníkem na poště. Vím, že je to šílené a vztahu to nesvědčí, sama přítelkyně je z toho hodně špatná a otrávená. Prý je jenom víc komunikativní. Ale já si neumím pomoci. Pomůžete mi Vy?“

Rozume, naskoč!

Jde i o základní téma mé knihy Cítit rozumem, myslet srdcem – jak vložit více rozumu do emocí a více citu do myšlení. Alespoň v kostce:

Příroda zná tři druhy stresových reakcí: založené na pudech, na emocích a na rozumu

Pud pomáhá při akutním ohrožení třeba hadům. Až nějakého udivíte, můžete to poznat: Zadupete – a had strne, nebo zaútočí, nebo uteče. To jsou tři stresové reakce dané pudem, či také instinktem. Tohle v sobě mají koneckonců i lidé. Nejdříve je měli dinosauři, bohužel vyhynuli. Pudem totiž zvíře reaguje až na přítomné nebezpečí. A to už může být pozdě. 

Proto evoluce vyvinula upgrade, řekli by ajťáci. A to stresovou reakci emocemi. Tu vidíte o každé silvestrovské půlnoci na psech. Když burácí ohňostroj, pes může pojít strachem. Pud, první reakce, ho přiměje někam zaběhnout nebo zalézt (utéct), ale v úkrytu se třese strašlivě. Nehrozí mu žádné akutní ohrožení, přesto je ohrožení nedaleko. Špatný pocit psa varuje a činí ostražitým. Má se extrémně na pozoru, je podrážděný, přecitlivělý, vidí nebezpečí raději i tam, kde ve skutečnosti žádné nehrozí. Tehdy může kousnout i Vás, i když mu třeba nesete jídlo. Strachy o sobě neví. Proč o tom mluvím? Protože toto dělá i například žárlivost. Je to silná stresová reakce emocionálního rázu na možné ohrožení.

Zvíře v nás

Žárlivost není pud, instinkt. Pudová reakce by v případě podezření z nevěry nastala až v přítomném uvědomění, tedy například když bychom otevřeli dveře ložnice a tam spatřili, v němé hrůze či úžasu, svého partnera s někým jiným. To bychom reagovali jako had… Strnuli, možná utekli, možná zaútočili. Ale zaručeně by nás po chvíli dostihly emoce, ta druhá vrstva stresové reakce. Strach (z osamělosti). Domněnky (že možná nejsem dost dobrý). Katastrofické vize (že nebudu už dost dobrý pro nikoho). A pak bychom se třeba i vrátili a nevěrného partnera na kolenou prosili… Hlavně mě neopouštěj, já Tě potřebuji!

To vše jsou posílené emoce a oslabený rozum. Mít naopak oslabené emoce a posílený rozum, jednali bychom obráceně. Věděli bychom, že principiálně nepotřebujeme člověka, na kterého není spolehnutí. Ale emoce rostou tam, kde jsme v ohrožení. Kde se bojíme. Možná samoty. Možná ostudy. Možná budoucnosti. To vše je zvířecí reakce. Zvíře v nás.

Co když…?

Kdo četl magazín Proč neznám Tvoje Proč, kde ukazuji různé odstíny nevysvětlitelných (iracionálních) reakcí partnerů, vzpomene si možná na hlavní stresový rozdíl mezi psem a člověkem. Člověk též slyší práskání ohňostroje. Taky ho může trápit. Nemusí kvůli němu spát. Ale snáší ho mnohem lépe než pes, nejen kvůli rozdílu ve sluchové hladině. Jak to?

Člověk má na rozdíl od psa rozum a v něm představivost. Lidský rozum si umí představit jinou realitu. Dokáže se odpojit od přítomnosti a například se těšit, jaké to bude (vnitřní skok do budoucnosti), až ohňostroj skončí. Co se může povést v novém roce. Co v práci.

Pes neumí žít v jiném čase než přítomném. Pes cítí jen to, co je. Že teď to burácí, teď to bolí, pro psa neexistuje nic než teď. On může absolutně zešílet strachy, protože se neumí uchlácholit jinou realitou, třeba konejšivou lží, že to všechno možná za pár minut skončí.

Stejně tak si pes neumí vybavit rok nazpět, že ty petardy práskaly jenom půl hodiny. On si poklidně nelehne do boudy a naštěkne: No tak jo, lidi, blbněte si ještě chvíli, já si zatím popřemýšlím, jakou snídaní se nadlábnu hned ráno, zasním se, bude to šťavnatá flákota?

CO KDYŽ? To je hlavní otázka, jež vypovídá o schopnosti člověka vytvořit si jinou realitu. Rozum je pro člověka spása v emocionálně vypjatých chvílích. Ale i prokletí. Někteří lidé totiž svou představivost právě v emocionálně vypjatých chvílích používají negativně. Oni v té chvíli nejenže trpí emocí, ale navíc si začnou představovat (příklad s povídáním si na poště), že partnerka flirtuje, tudíž CO KDYŽ za tím pošťákem chodí pravidelně, CO KDYŽ se vídají i mimo úřední hodiny, CO KDYŽ spolu dovádějí, CO KDYŽ už čekají dítě, CO KDYŽ už mají vyhlédnutý byt a tam u přepážky se jenom domlouvají, kdy mě ona opustí…?

Jak používat „nůž“

Takhle člověk obrací představivost proti sobě. Pokud to nechce dělat, musí představivost používat pozitivně. CO KDYŽ ti dva spolu nic nemají? A podobně.

Pozor na směr, kterým používáme představivost. Je jako nůž. I to je jen nástroj. Ale je na člověku, zda si jím ukrojí chleba, nebo prst.

Stejné je to s představivostí. Pozor na ni. Pro mozek je totiž pravda to, čemu věří. Ale to, čemu má věřit, mu říkáme my. Respektive naše podvědomí. Například naše minulost. Jak je to možné? Naše minulost určuje naši přítomnost. To, JAK se chováme a PROČ se tak chováme, většinou nachází odpověď v minulosti. Možná jsme zažili to, že nás někdo, komu jsme věřili, podobně podrazil. Proto právě v tak „nevinné situaci“ cítíme ohrožení, a tedy stres.

Neznamená to však, že když to cítíme v přítomnosti, nutně to souvisí s přítomností. Může to pocházet z minulosti. Dnešní partner svým jednáním jen oživil naši zápornou zkušenost s jiným partnerem. Není to zcela jeho problém, ale problém naší minulosti.

A možná i náš, pokud jsme mu tuto krušnou minulost nevyjevili a příčinu své bázlivosti neobjasnili. Proto doporučuji použít rozum a vše, co s ním souvisí. Například řeč jako naši racionální přednost: Mluvme o tom, co se nám nelíbí. Ale taky proč se nám to nelíbí. Že jsme už zažili podobnou zradu. Nestyďme se. Pokud nás partner má opravdu rád, dá si na podobné chování příště pozor. Pochopí, že na tohle jsme citliví, jako kdybychom byli fyzicky zranění. A jen když přestane dělat to, co nás bolí, uklidníme se, že tento partner je jiný, že mu na nás záleží, že nám neublíží. Tohle je způsob, jak uvolnit emocionální stres a zbavit se tak „zvířete v sobě“. 

Pamatujte si, prosím:

  • Mluvte. Myslete. Ale pokud možno pozitivně, tedy ve směru, kterým si neubližujete.
  • Čím méně používáte rozum, tím více jste jako pes, který si v emocionálně vypjaté chvíli neumí představit jinou realitu než tu, ve které není nic než utrpení.
  • V takové situaci nám připadá, že všechno skončí jedině špatně. I když taková situace vůbec být nemusí. Vzpomeňte na ohňostroj!

Potýkáte se s nevysvětlitelným chováním partnera? Utekl ze vztahu? Nechápete, proč s Vámi bez vysvětlení přestal komunikovat? Začal s Vámi jednat toxicky a neměl pro to důvod? Využijte magazín Proč neznám Tvoje Proč. Přehled jednotlivých vydání ZDE.

Opakují se Vám stejné situace ve vztazích, potažmo vztahy samotné? Co Vám tím chce život povědět? Využijte knihu o vztahové karmě Cítit rozumem, myslet srdcem. Přehled všech mých sedmi knih a situací, pro které jsou určeny, ZDE.

Zajímají Vás moje odpovědi na nejčastější otázky? Další díly Řešidla můžete číst nebo poslouchat ZDE.

© Petr Casanova

Top
Shopping Cart