Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

Když dva lidé zjistí, že jejich cesty se z partnerského pohledu rozcházejí, opravdu se musejí zadupat do země, jeden druhému pomstít, pomlouvat se navzájem?

Skutečně se musejí zablokovat na sociálních sítích, odstranit z přátel, vymazat si čísla z telefonů, udělat tlustou čáru za minulostí, jako kdyby žádná nebyla?

Anebo je možné zůstat přáteli – prostě dál dávat najevo, že nám na druhém záleží, že si přejeme jeho štěstí, že jsme tu pro případnou pomoc, kdyby potřeboval?

Pokud jste pro „dospělý rozchod“, nevíte, jak překonat ten emocionální rozpor, že už si nebudeme psát a volat se zamilovanými slovy, že se třeba potkáme s jinými partnery po svém boku, že nás budou stále pronásledovat pocity, že bychom druhému měli chybět?

V knize SPOLU se zabývám společným zvládáním někdy i rozdílných cest v životě, a to třeba i kvůli péči o děti, neuzavřenou minulostí u partnera, který trpí otevřeným srdcem do předchozího vztahu, a dalšími těžkostmi, které mohou ztěžovat naši přítomnost. Jeden z dotazů, který mi na toto téma přišel: „Petře, trápí mě rozchod. Bývalý partner byl pro mě výjimečný člověk. Ráda bych k němu našla cestu alespoň tak, že bychom byli jenom přátelé. Je to možné, když mám v sobě ještě hodně bolesti z rozchodu?“ 

Ještě bolí? Neuzdraveno!

Jak píšu v knize SPOLU, bolest vždycky oznamuje, že jsme na nějakém limitu, třeba že v nás pořád je zranění, které ještě není uzavřené, není vyléčené, je stále čerstvé, živé. 

U fyzického zranění si to lépe představíme. Když máme naražený loket, díky bolesti s ním nemůžeme hýbat. Zranění se obvykle zapouzdří, vytvoří se otok, a to proto, aby chránil a izoloval místo, které se bude hojit. To se děje i při emočním zranění, třeba při rozchodu:

Člověk se uzavře „do pouzdra“, nepouští k sobě nikoho dalšího, nestojí překotně o nový vztah, respektive nikomu dlouho ještě neumí důvěřovat, a je sám. Byť to bolí, přirozeně se snaží nedráždit to místo, jinak se totiž to zranění nezahojí, pořád se bude obnovovat.

Proto dokud cítíte bolest ve vztahu k nějakému člověku, je lepší počkat. Úspěšné zahojení u fyzického zranění poznáte tak, že se dotknete zraněného místa a ono nebolí. U emočního zranění, pokud potkáte člověka, se kterým Vás pojily špatné emoce a bolest, a je tam možná nějaké píchnutí pod srdcem, třeba i oživení nějaké emoční vzpomínky, ale nejsou už ve Vás převažující či dusivé negativní emoce. To je důležité. Protože negativní emoce neumějí vytvořit jinou než negativní myšlenku, negativní myšlenka nemůže vést k jinému než negativnímu činu a negativní čin nemůže přinést jiný než negativní výsledek.

(O sebepročištění po rozchodu jsou mé knihy 100 nejkratších cest a Protože)

Negace? Nepohoda 

Jinak řečeno: Když budete mít pořád negativní emoci ve spojení s tímto člověkem, ovlivní to jakýkoli Váš pokus o další konstruktivní vztah. V případě přechodu z partnerství k přátelství: Nebudete v pohodě s tím, jak spolu komunikujete, že se nepolíbíte, že se Vás neptá na to, jestli se Vám nestýská, že se nesvěřuje s tím, že mu chybíte, že ho nezajímá, jestli nechcete obnovit partnerský vztah. To všechno je důsledek negativních emocí. Dokud tam je bolest, prostě to není uzavřené a je lepší se i nevidět, a pokud se vídáme, tak spíše bez emocí, třeba pracovně, nebo kolem dětí. Než to přejde. 

A že to přejde, je jasné. Čas je milosrdný. Čas nezařídí, že bolest zmizí. Ale čas nás učí s bolestí žít. Protože my si v čase dokážeme zvykat na všechno, co trvá dostatečně dlouho. Po čase už bude možné se potkat, možná si některé emočně složité věci i říct, a dokonce je možné tomu, koho jsme milovali, i upřímně přát, aby byl šťastný i bez nás. Tohle bývá velmi dobrý začátek přátelského vztahu, který hned zkraje znovu získá pozitivní náboj.

A ten je důležitý: Když jste k člověku příjemní a přející, tak je mu s Vámi dobře. Když je mu s Vámi dobře, tak je s Vámi rád. Když je s Vámi rád, tak s Vámi chce být často. A když s Vámi chce být často, tak už je jenom kousíček k tomu, aby Vás potřeboval. Aby Vás potřeboval proto, že je mu s Vámi dobře. A láska, to je potřeba. Jenže na začátku té lásky musí být dobrý pocit, ne špatný. Ne bolest.

(O obnově spokojenosti v sobě, třeba i o samotě, je kniha Čtyři prány štěstí)

Nemuset. Chtít!

A tak se v klidu zapouzdřete, svým způsobem odstřihněte a snažte se pochopit, že není nutné definitivně soudit váš vzájemný vztah podle dnešního dne. Život je jako kniha, má spoustu kapitol a zápletek. A někdy se prostě potřebujeme rozejít, abychom mohli zjistit, že si chybíme. Že se chceme ještě vidět, že spolu chceme mluvit, že si umíme pomoci, dokonce i když NEMUSÍME, ale když CHCEME. Tohle je přátelství, ale taky partnerství.

Nejsou tak daleko od sebe a společné mají jedno: dobrý pocit ze vztahu. Tak se na to běžte těšit. Nikdy nevíte, jak se ten příběh nakonec ještě vyvine, avšak co Vám můžu zaručit, je, že když budete plní negací a bolesti, nic dobrého nevytvoříte.

Kde jsou negace, tam jsou často i výčitky, nátlak a destrukce. A Vy potřebujete stavět. Tak stavte. Ale nejdříve v sobě. V sobě tvořte základy dobrého vztahu k tomu druhému.

Pamatujte si, prosím:

Negativní emoce Vám nedají pozitivní život ani pozitivní vztah.

Začněte člověku přát. Chtějte, aby byl šťastný.

Tohle je v dnešním světě tak výjimečné, že pro toho člověka budete výjimeční i Vy. A bude Vás chtít mít nablízku. A co Vy víte, třeba zjistí, že bez Vás v tomhle světě prostě být nemůže. Anebo, zůstanete-li negativní, bude to naopak, nepřejících lidí už má dost.

  • Všechny jmenované knihy seženete pouze zde.
  • Dělá Vám potíže s uzavřením minulosti nepochopitelný odchod partnera? Neznáte jeho důvod? Využijte magazín Proč neznám Tvoje Proč, sto stran věnovaných pouze tomuto tématu.
  • Perete se s křivdou, která Vám partner způsobil? Nosíte v sobě hořkost, a to už velmi dlouho? Využijte magazín Odpustit neznamená zapomenout. Další volná vydání magazínu jsou zde.

Zajímají Vás moje odpovědi na nejčastější otázky? Další můžete číst či poslouchat zde.

Petr Casanova