Jak dokážou děti posilovat své rodiče

Cítíte se někdy, jako rodiče, bez sil a energie?

Musíte se nutit, abyste se plně věnovali svým dětem, které dotírají a vyžadují pozornost?

Co se na děti naučit dívat nejen jako na zdroj starostí, ale také inspirace?

Ano, myslím to vážně. Ty děti, o kterých si říkáme, jak je musíme vychovávat, možná v něčem mohou posouvat a vést naopak nás. Nevěříte?

Každý den dostávám v průměru tři sta Vašich otázek. Není v mých silách ani časových možnostech na každou zpět reagovat jednotlivě, přesto chci všem odpovědět, a proto opakujícím se dotazům věnuji (je-li třeba objasnit téma do větší hloubky detailu nebo šíře souvislostí) celý 100stránkový magazín a 300stránkové knihy. Založil jsem rovněž uzavřenou skupinu, kde sdílíte konkrétní problémy a zkušenosti a kde odpovídám formou živých vysílání (přístup do skupiny zde). Každý všední den pak na jeden z Vašich dotazů odpovídám ve svém Řešidle. Dnes mě zaujal tento: “Petře, stále dokola si pouštím Váš podcast o pozitivním rodičovství (díl Dítě a slzy aneb 1 rozdíl mezi pozitivní a negativní výchovou). Potřebuji to. Víte proč? Tolik bych si přál mít pozitivní dítě, ale sám jsem momentálně uvnitř velmi negativní. Bohužel jsem přišel o ženu a zůstal jsem na dítě sám. Těžko vidím světlo. Je možné, aby negativní rodič vychoval pozitivní dítě?“

Kdo opravdu jsi?

Je i není to možné. Objasním to.

Negativní rodič přirozeně nemůže aktivně vytvořit pozitivního následovníka, ale… zde si musíme definovat, kdo je vlastně negativní rodič, a kdo není. Člověk, který si přeje mít šťastné dítě, a přitom se pere se svým vlastním neštěstím, svou mrzutou minulostí, není negativní člověk. Není pasivní. On bojuje. On něco konstruktivně tvoří. A to je pozitivní přístup.

Jaký je celý Tvůj příběh?

Proto, prosím, snažme se nesoudit sebe nebo svůj život podle momentálního okamžiku. Podle toho, kde zrovna teď jsme. Ve své tvorbě zdůrazňuji, že život je jako kniha, má spoustu kapitol. A my tu “knihu” svého života musíme hodnotit podle celého příběhu, ne podle jednoho neúspěšného odstavce.

Ptá se muž, proto příklad z mužského světa:

Slyšeli jste někdy jména jako Vladimír Šmicer nebo Milan Baroš? To jsou oni.

Tihle dva Češi vyhráli nejprestižnější soutěž nejpopulárnějšího sportu – fotbalovou Ligu mistrů. Myslíte, že to byli outsideři, dřeváci, neschopní sportovci?

Nejspíš si ťukáte na čelo, jak mě mohla tato otázka napadnout. Přece vyhráli Ligu mistrů!

Jenže to začínáme od konce, vážení! Přesuňme se, prosím, do poloviny rozhodujícího zápasu. V poločase finále Ligy mistrů totiž Šmicer, Baroš a celý jejich tým FC Liverpool prohrával o tři góly. Tři nula. To je nářez. V podstatě hotová katastrofa a jasná porážka.

Pokud nahlédnete do internetové diskuse diváků, komentujících jejich výkony v polovině zápasu, pro skoro všechny fanoušky Liverpoolu to byli bídáci, ubožáci, loseři. A na konci? To byli hrdinové. Protože ten zápas ve druhé polovině otočili, a nakonec vyhráli.

A já se ptám: Kde se rodilo hrdinství Liverpoolu, tedy Šmicera a Baroše? Úplně na konci?

Ne. Rodilo se právě tehdy, když tihle kluci prohrávali 0:3 a mohli to vzdát.

Ale oni to nevzdali. A proč to nevzdali? Protože věděli, že ta druhá polovina zápasu uplyne tak jako tak, ať už se na obrat v zápase vykašlou, nebo se pokusí o ten zázrak.

Neměli co ztratit! A tak se raději pokusili o zázrak! A vyšlo jim to! A nejen jim. Vyšlo to mnohokrát v historii sportu, mnohokrát v historii života. A víte proč? Protože polovina ještě není konec.

Lekce dětí

Ptáte se mě, proč to zmiňuji právě v souvislosti s povídáním o dětech? Protože přesně to děti dokážou. Nevzdat se, i když pořád něco neumějí, zakopávají a padají. A nejen to. Ale k tomu se dostanu. Nejprve se Vás zeptám: Proč myslíte, že Vám život přinesl děti?

Odpověď je prostá: Mimo jiné proto, že stačí, abyste na ně jen podívali, a pochopíte, že ony jsou Vaše budoucnost. Že Vás s vysokou pravděpodobností přežijí, že i když Vy tady už nebudete, ony tady zřejmě ještě budou. Budou pokračovat v tom, co jste je naučili. Proto je úplně jedno, kde jste dneska Vy. Protože zítra můžete být jinde. A za desítky let Vaše děti, i když tu už nebudete, mohou být diametrálně jinde než Vy teď.

Děti jsou smyslem života už proto, že jsou prodloužením našeho života. Že ony mohou i bez nás dokázat to, co my ne. A my s nimi můžeme taky dokázat to, co bez nich ne.

Jak totiž zdůrazňuji i v knize SPOLU, ono to totiž zdaleka není tak, že rodiče jsou jenom učiteli dětí. Funguje to i naopak. Děti dokážou být i učiteli rodičů. A to ve třech směrech:

  1. Udržet si zvědavost. Být zvědaví, co se stane, když tohle zkusíme.
  2. Být šťastní bez příčiny. Nepotřebovat důvod k tomu, abychom se usmáli, abychom objali, abychom kdykoli zkusili něco hezkého, abychom prostě milovali život.
  3. Učí nás neúnavně bojovat za to, co chceme, za to, co věříme, že si zasloužíme.

Síla v dětech

Kdykoli budete mít pocit, že už nemůžete, podívejte se, prosím, na malé dítě. I když si už budete myslet, že něco nezvládnete, dítě se na Vás usměje, dá najevo, jak mu na Vás záleží, jak je dobře, že jste spolu, že jeden na druhého máte čas – a najednou zjistíte, že to prostě zvládnout musíte, že není jiná cesta.

I kdybyste to totiž vzdali, dítě tady s vysokou pravděpodobností dál bude. To dítě, které jako malé denně tolikrát padne, ale nikdy dole nezůstane. Pokaždé se zvedne a snaží se vylézt na tu “horu”, která před ním stojí. Ať už tou “horou” je cokoli: umět vykroužit psací G, umět spočítat 5 krát 6, umět správně vyslovit Ř. To všechno dítě neumí a to všechno se prostě naučí. Malému dítěti snad nikdy nedojdou síly. Pokud docházejí dospělému, často jen proto, že si myslí, že už není o co bojovat, pro co žít. Ale kdo má děti, má snad vždy pro co žít. Protože s dětmi žádný “zápas” nekončí. Natož s vnoučaty nebo s pravnoučaty.

Pamatujte si, prosím:

  • Děti po nás nechtějí dokonalost. Děti po nás chtějí jenom příklad, že se dá i s nedokonalostí žít.
  • A pak také chtějí být šťastné. Usmívat se. Bojovat. A nikdy to nevzdat.
  • My bychom měli chtít totéž. Protože člověka, který se nevzdá, nejde porazit. (Ale to konečně o poločase zápasu Liverpool – Milán věděli i dva čeští fotbalisté Vladimír Šmicer a Milan Baroš).

Potýkáte se s partnerskými problémy a nechcete dát negativní příklad dětem? Využijte knihu SPOLU. Podobně jako další mé knihy ji seženete pouze zde.

Trápí Vás dlouhodobě křivda, nebo neumíte pochopit rozpad vztahu, který Váš protějšek vyvolal bez vysvětlení/odešel beze slov? Využijte magazín FC, poslední dvě vydání jsou vyhrazena tématům Odpustit neznamená zapomenout a Proč neznám Tvoje Proč. Magazín spolu s přístupem do uzavřené skupiny (členství FC Premium) získáte zde.

Zajímají Vás moje Řešidla? Všechny díly najdete zde.

© Petr Casanova

Top
Shopping Cart