Jak poznat, kdy má smysl do vztahu ještě investovat čas, a kdy už je to marné?

Jak zjistit, kterou poškozenou stavbu stojí za to opravit, a kterou už je třeba zbořit?

Indiáni z kmene Krí říkají: „Jakmile zjistíš, že je kůň mrtvý, je lepší sesednout“. U koně se to ovšem zjistí snáz než u vztahu. Koni, stejně jako člověku, můžete přiložit k nosu zrcátko a podle případného oparu identifikovat, zda ještě dýchá. Pak není mrtvý. Ale jaký test je možný u vztahu, který působí mrtvě, ale možná není?

Když jsem psal svou novou knihu SPOLU, která je o řešení zdánlivě neřešitelných situací, nad nimiž je tak snadné zlomit hůl, snažil jsem se držet pěti základních podmínek, které musejí být dodrženy, aby byla náprava vztahu možná. Už na obalu knihy píšu: Ve vztahu nikdy není jen jeden vítěz a jeden poražený, ale vždy pouze buď dva vítězové, nebo dva poražení. Ano, prohráváme a vítězíme jedině SPOLU. Na vztah jsou vždy zapotřebí dva. Na jeho rozbití úplně stačí jeden. Z toho plyne: Kde je oboustranná vůle, tam je naděje.

Ale jak se ta vůle projevuje?

5 nezbytných nastavení

Mnoho párů mate to, že jako lidé jsme různí. To není chyba. Tak to chtěla příroda a tak je to v pořádku. Každý máme také jiný život, minulost, zkušenosti, názory, hodnoty. A když chceme fungovat ve vztahu, je základním předpokladem druhému porozumět.

Mohl bych to vyjádřit i matematicky:

6 + 3 = 9.

Ale 9 je také 5 + 4.

Že každý volíme jinou cestu, to ještě neznamená, že nesměřujeme do stejného cíle.

Ale nikdy tam nedojdeme, když se nebudeme respektovat. Když nepochopíme, že ono porozumění vyžaduje například komunikaci, kompromisy i znalost osobní meze člověka.

Nicméně, o tom detailně už v samotné knize SPOLU.

Pokaždé však párům, s nimiž pracuji, vymlouvám jedno přání: „Ať je všechno jako dřív.“

Ne, vážení. Naopak. Nic už nesmí být jako dřív. Původní koleje vedly do dnešní patové situace. A proto vše musí být takové jako nikdy předtím. Staré cesty nedokážou otevřít nové dveře. Tytéž činy mohou vést jedině ke stejným výsledkům.

Proto má i zablokovaný vztah šanci tam, kde jsou dodrženy tyto podmínky:

1. Dokážeš chápat a respektovat rozdíly mezi lidmi

Do vztahů nevstupují dva totožní lidé. Jednak takoví neexistují, a jednak by vztah takových ani neměl smysl, přidanou hodnotu. Do vztahů lidé vstupují právě proto, že jsou odlišní, a proto ve dvou dokážou víc než jeden, zejména když nedostatek jednoho vykrývá druhý svou předností.

Kompatibilitu vztahu, tedy schopnost fungovat součinně, určuje nejen nastavení obou v páru, ale i jejich mentální a citová zralost. Mám-li přednost, která druhému chybí, nemohu ji použít jako zbraň proti němu – jako nástroj posměchu a ponižování, protože tehdy se chovám jako soupeř, ne partner. Musím ctít, že druhý je jiný, že mu něco ve srovnání se mnou chybí, ale něco mu oproti mně přebývá. Nekompatibilní partneři jsou natolik protikladní, že se odpuzují a vzájemně oslabují. Kompatibilní partneři jsou tak odlišní, že se doplňují a vzájemně posilují.

Jak píšu v knize SPOLU, v pořádku je ten vztah, kde spolu dokážeme NEsouhlasit. Nejdůležitější nejsou chvíle, kdy se držíme za ruce a ve všem si rozumíme, ale ty, kdy si v ničem nerozumíme, a přesto se držíme dál. Jako nesprávný, nekompatibilní vztah je vnímán ten, kdy to vypadá jako v parlamentu. Partneři se domnívají, že mohou druhého přehlasovat. Jenže ve vztahu dvou lidí je hlasování zbytečné. Buď existuje 100% shoda, či 100% neshoda. Proto je tak důležité umět hledat konstruktivní řešení pro oba.

2. Dokážeš přehodnotit své původní předpoklady

Morem vztahů jsou očekávání. Každý nějaká máme, obvykle na základě toho, co nám přijde „normální“, což je to, jak jsme byli vychováváni, nebo k čemu jsme byli dovedeni životem:

  • Partner A vyrostl v láskyplné rodině, kde si všichni dávali najevo, jak moc se mají rádi. Považuje tedy za normální říkat, jak druhého miluje, a také to chce od druhého slyšet.
  • Partner B naopak vyrostl v pragmaticky založené nebo nefunkční rodině, kde nefungovalo žádné objetí, vyznání, komplimenty. Partner B podle toho přistupuje k partnerovi A. Žádné laskavosti neprojevuje, a když nějakou laskavost obdrží od partnera A, ani ji neoceňuje.
  • Výsledek: Partner A je ve vztahu nešťastný. Chování partnera B interpretuje jako nelásku. Pro partnera A je přece NORMÁLNÍ dávat lásku, zato pro partnera B je NORMÁLNÍ nedělat žádné takové „zbytečné věci“. Ve skutečnosti jeden druhého milují a potřebují. Jejich vztah ale nepřežije, pokud nebudou schopni přehodnotit svou minulost ve vztahu k budoucnosti.

My všichni taháme do vztahů svá očekávání, takže počítáme s tím, že druzí se k nám budou chovat přesně tak, jak bychom se na jejich místě zachovali my. Ale tím se zklamáváme. Druzí nám jednak nevidí do hlavy, a pokud své potřeby považujeme za tak „normální“, že o nich ani nemluvíme, pak jsme schopni ještě druhého osočit, že je ignorant („To Ti přece nemusím říkat, tohle je pro každého normálního člověka normální!“), a tím všechno zhoršit. Přemýšlejme, zda partnera nedusíme svými „normálními“ očekáváními, s nimiž jsme se mu nikdy nesvěřili, a také zda partnera nápadně „nezklamáváme“ v něčem, o čem ve skutečnosti nemáme ani ponětí.

3. Dokážeš se projít ve stopách druhého

Nikdo nám nevidí do hlavy, ale když si o svých potřebách navzájem promluvíme, pomůže nám to „obout si boty druhého“ a projít se alespoň částí jeho života, abychom ho přestali soudit a odsuzovat.

Ve svých knihách o vztazích to rád ukazuji na páru muž – žena:

  • Žena má kratší krok, muž delší chodidla. Proto se muž společnou chůzí bok po boku ve vztahu zklidňuje a žena se cítí bezpečnější. Stačí vstoupit do stop druhého.
  • Jakmile naopak stopy druhého opustíme, muž přestává být uvážlivým a moudrým, stává se opět uspěchaným a prchlivým (jako by mu chyběl pomalejší krok), zatímco žena ztrácí svou jistotu, stává se zranitelnější (jako by jí chyběly velké šlépěje, v nichž se snáze schová).

Jistěže není nutné fyzicky si vyměnit boty. Stačí si promluvit a porozumět, proč a jak druhý žije, objasnit si, čeho se bojí a proč, na čem mu záleží, co potřebuje. Často vyjde najevo, že když se žena bojí o muže, není to tím, že by byl špatný a zasloužil si scény, ale naopak že je skvělý, a právě proto o něj nechce přijít. A když se muž bojí o ženu, není to tím, že by ji chtěl vlastnit, ale že ji nechce ztratit. Ústa jen špatně podávají to, co správně vyjadřuje samo srdce.

4. Dokážeš vidět lepší řešení

Dlouhodobé vztahy, ze kterých mi občas napíšou něčím rozhození partneři, nejsou ty, které by neprocházely vůbec žádnými problémy, nýbrž ty, které problémy procházejí, ale neztroskotají na nich. Oba si udržují v hlavě myšlenku, že dokonalý není ani člověk, ani nic s člověkem spojeného. I ve vztahu je vždy co vylepšovat. Proto není problém, když se dva lidé hádají (anglický pojem argue je od slova argument), ale když se dohadovat přestanou. Pak už totiž nemusejí nacházet nic, co by pro ně ve vztahu mělo hodnotu, o co by jim stálo za to se pohádat, o co zabojovat.

Nejhorší je lhostejnost, apatie, rezignace (viz magazín Proč neznám Tvoje Proč). Jak totiž jeden vzdá vylepšování, neznamená to, že by všechno ve vztahu bylo dokonalé, ale že ztratil ochotu s námi lepší řešení hledat. A sami vztah nevybudujeme. Kde není oboustranný zájem, není ani cesta. Základem jakékoli práce na zlepšení je totiž věřit, že bude mít smysl. Kde není víra, není vůle. A kde není vůle, není cesta.

5. Chceš věnovat dostatek času a energie společné práci

Ve svých knihách nejčastěji přirovnávám vztah k zahradě. Musíme ji každodenně udržovat, aby nám nesla ovoce. Pokud se o zahradu přestaneme starat, zaroste plevelem a bude vděčným útočištěm parazitů, kteří ji budou rozkládat.

Ano, starost o zahradu vyžaduje čas a energii – dvě nejcennější komodity ve vztahovém životě. Má-li partner jiné priority, neodsuzujme ho a jděme mu z cesty. Ve vlastním zájmu. Je to jeho právo a jeho rozhodnutí, kterému bychom měli rozumět. Ani my nechceme marnit čas a energii – víme přece, že z dlouhodobého pohledu nezáleží tolik na lidech, kteří s námi vztah odmítají opravovat a rozvíjet, jako na těch, kteří s námi vztah opravovat a rozvíjet budou chtít.

Staré cesty opravdu neotevřou nové dveře.

  • Knihu SPOLU, tak jako další mé knihy, objednáte pouze zde. Pro knihy nemusíte nikam chodit, přijdou Vám rovnou domů. Pokud si přejete vepsat mé osobní věnování, následujte postup zde.
  • Magazín, který je sto stranami vždy kompletně zaměřen jen na jeden konkrétní problém a jeho řešení, získáte k odběru pouze zde. Starší vydání zbývají zde.

© Petr Casanova