10 jizev, po kterých odcházím

Věřím, že každý člověk je jako nádoba. Nádoba trpělivosti.

Člověk má totiž jednu úžasnou schopnost – adaptace. Dokáže se přizpůsobit, zvyknout si téměř na cokoli dobré i špatné, pokud je tomu vystaven pravidelně dostatečně dlouhou dobu.

Ale také má své limity. Vydrží moc, ovšem jak jednou nádoba přeteče, už ho nic nezastaví. To je nádoba trpělivosti.

Ve své knize SPOLU se snažím o řešení nejrůznějších zablokovaných situací ve vztahu. Věřím totiž, že kde je vůle, tam je cesta. A že vůle by měla být na obou stranách, neboť ve vztahu přece nikdy není jen jeden vítěz a jeden poražený, ale vždy jen dva vítězové, anebo dva poražení. Leč, také ukazuji, že jsou chvíle, kdy dál prostě už jít nejde.

A bývá za tím právě nádoba trpělivosti.

Dokud není plná, zůstáváme. Jsme ochotni ještě vytrpět další bolest. I kdyby nás někdo zvenčí přesvědčil k odchodu, my se posléze vrátíme, dáme novou šanci, protože ještě nebudeme přesvědčeni o správnosti rozchodu, ještě si budeme připouštět „Druhý mi přece ještě neublížil TOLIK“. A naopak, jakmile se nádoba trpělivosti naplní, už nic nás ve vztahu neudrží, i kdyby někdo zvenčí naléhal: „Dej tomu ještě šanci“. On by možná dal. Ale my už ne. My už jsme došli na kraj naší nádoby trpělivosti.

Že každý máme jinou, jsem pochopil jako malý kluk, když jsem četl příběh Buddhy. Ten šel jednou se svými žáky vesnicí. Náhle mu několik odpůrců zastoupilo cestu a počali Buddhu nelítostně bít. Jeho žáci se mu snažili pomoci, ale on volal: „Nebraňte jim… Možná je to poslední rána, kterou mám dostat.“

Jako dítě jsem tomu nerozuměl. Proč si člověk nechá ve vztahu ubližovat? Proč nestačí jedna rána, aby odešel? Proč trpělivě nastavuje záda, aby dostal další? Dnes už to vím.

Moje limity. Kde jsou Vaše?

Po přečtení knihy SPOLU, kde se snažím klást doporučení bez vlastního souzení těchto situací, se mě mnozí z Vás ptali, jak bych se v nich v konkrétním okamžiku zachoval já. Kde je moje mez, kde končí moje nádoba trpělivosti.

Budiž, abyste o mně také něco věděli, povím Vám, kdy ještě na vztahu pracuji, a kdy už rezignuji, potažmo jaké rány ještě snesu, a jaké už ne. Můžete to porovnat s těmi svými.

Předně, já těm osudovým zraněním ve vztahu říkám jizvy. Ty počítám. Jizvy jsou pro mě stopy na srdci, které se už nedají vyhladit, vrátit, změnit. A já jsem za to rád, protože mi připomínají, co všechno jsem už překonal. Zjistil jsem, že mé srdce ještě snese devět ran, desátou už ne. S desátou odcházím. A to z jakékoli formy vztahu. Vydržíte totéž? Nebo víc?

1. jizva: Partner po mně požaduje, abych byl někdo, kdo nejsem

Omlouvám se, nejsem zboží z obchodu, aby mě v případě, že nejsem po čase dost atraktivní, vyměnili kus za kus. Jsem, jaký jsem, pracuji na svém zlepšení, ale nemohu být někdo úplně jiný.

Existují pouze dvě možnosti. Buď přijmu, že jsem „špatný“, a budu se tím budu trápit, nebo se s tím, jaký jsem, vyrovnám, smířím.

Jako hodně mladý jsem se, přiznám, trápil tím, jaký jsem, chtěl jsem se kdekomu zalíbit, ale čím víc jsem se o to snažil, tím nešťastnější jsem byl, protože si mě každý člověk představoval jinak – podle svého vkusu. Já jsem zatím rozbil mozaiku svého Já na milion střípků a dlouho jsem to chaotické puzzle nebyl schopen složit zpátky.

Od té doby vím, že je mnohem snazší vyplnit prázdné místo vedle sebe, kde býval někdo, kdo mě chtěl pořád měnit, než vyplnit prázdné místo v sobě, kde jsem dříve býval já sám.

2. jizva: Partnerovy činy neodpovídají slovům

Jednou z prvních dovedností v životě, kterou jsem se naučil, bylo chodit. Znamená to řádně střídat pravou a levou nohu. Pro mě jako kojence to bylo děsně složité, dnes už mi to připadá snadné. Zjistil jsem, že střídáním pravé a levé nohy mohu dojít jakkoli daleko.

Když chci ale dojít co nejdál ve vztahu, musím pochopit jinou jednoduchost – střídání slov a činů. Dělat to, co říkám. Pořád jen slibovat je jako skákat po jedné noze. Co ta druhá? Co činy?

Dnes, když jsem už dávno dospělý, nerozumím těm, kteří něco říkají, a něco jiného dělají. Je to jako kdyby šli jednou nohou vpřed a druhou dozadu. Zjistil jsem, že s takovými nijak daleko nedojdu. Proto jsem začal sledovat nejen to, co někdo říká, ale také co skutečně dělá.

Ukázalo se, že mě podvádí, ubližuje mi, lže mi? Děkuji mu za tyto informace. Alespoň vím, s kým mám tu čest.

3. jizva: Musím nutit partnera, aby si mě vážil

Každý máme svou hodnotu. A každý máme také jinou schopnost vidět hodnotu v druhých. Společné máme všichni pouze to, že nedokážeme druhé aktivně donutit k tomu, aby si nás více vážili. Je to možné pouze pasivním způsobem.

Potkal jsem mnoho lidí, kteří si mě vážili, a spoustu těch, kteří si mě nevážili. Zjevně tedy nebyl problém ve mně, pokud dva lidé viděli odlišně mou hodnotu. Je samozřejmě škoda, jestliže zrovna ten, na kom Vám nejvíce záleží, si zrovna Vás neváží; když se musíte doprošovat o jeho pozornost, ponižovat se, protože tím jen svou hodnotu dále snižujete. Bohužel, nelze se ponižovat a současně očekávat, že v nás druhý uvidí vyšší hodnotu.

Dokázat to lze jediným způsobem. Jak píšu v knize SPOLU, lidé si hodnotu toho, co pro ně děláme, mohou uvědomit, když najdeme odvahu to pro ně přestat dělat. Pak poznají, o co přišli nebo mohou přijít. Ucítí rozdíl. Začnou vidět to, co dříve neviděli.

4. jizva: Přitažlivost je založena pouze na zjevu

Když jsem byl dítě, také jsem hledal krásu jen na povrchu. Nevěděl jsem, že podstatné je očím neviditelné a že skutečná krása začíná tam, kde zavřeme oči. Tam vnímáme to, pro co druhý opravdu žije, co jej definuje a dělá šťastným. Tam začíná hloubka jeho srdce a vše, čím je unikátní.

Bylo mi líto, kdykoli mé partnerky přitahoval pouze můj obličej nebo tělo, protože to jsou omezené půvaby. A nejen časově, také prostorově. Povrch každého lidského těla má jen dva metry čtvereční. Zato nitro je nekonečné.

Ano, skutečně poznat druhého (uvnitř) je výzva na desítky let. Ale mně to nevadí, já přece buduji dlouhodobý vztah.

5. jizva: Partner zrazuje mou důvěru

Důvěřovat znamená dát někomu šanci, aby nás zranil, a současně doufat, že to neudělá. Zradu si přitom mnoho lidí vykládá jako své vlastní selhání, ve skutečnosti ale nikdo z nás není schopen jednat za druhé. Každý má právo jednat, jak se mu zlíbí, ale také za své jednání nese odpovědnost. A to i před námi.

Já se nehroutím ze zrad. Ony nejsou mé rozhodnutí, tedy ani moje starost a můj problém. Co je mým rozhodnutím, mou starostí a mým problém je to, jak se k tomu, kdo zradí, postavím.

Rád důvěřuji, protože tímto instrumentem získávám klíčovou vztahovou odpověď – je to partner, na kterého se mohu spolehnout, nebo mám hledat dál? Nikoho ze vztahu nevyhazuji, každý svým jednáním buď ve vztahu zůstává, nebo odchází sám.

Důvěra je nádherný způsob, jak bez vlastního přičinění objevit, kdo je falešný, a s kým má naopak smysl budovat.

6. jizva: Partner se mnou hraje hry

Nejsem ničí hračka a můj život není na hraní. Nejsem pokusný králík ani převozník. Své potřeby, nároky a požadavky, jakož i pásma své bolesti vysvětlím dostatečně předem, a partner má tak od začátku jasno o svých mezích: Nesnesu nevěru, lež, zradu.

Jakmile k nim dojde, odcházím. Hned. To je můj ceník: Uděláš, odcházím. Je to fér vědět předem. Jako v restauraci. Dáš si toto jídlo, zaplatíš tolik peněz. Nemůžeš se pak divit, že hostinský chce právě takovou částku! Kdo tohle nechápe, na toho nemám čas.

Ostatně, o všech nuancích vztahových limitů je už moje první kniha 250 zákonů lásky.

7. jizva: Partner se mnou odmítá komunikovat

Komunikaci vnímám jako jediný způsob, jak budovat vztah. Jediný způsob, jak si vyjasnit domněnky, vyřešit problémy a zjemnit napětí, které vzniká a vždycky bude vznikat vinou rozdílnosti dvou lidí.

Nechci číst něčí myšlenky, protože to neumím. Nechci si vyrábět domněnky, protože mě ničí. Nechci sklouzávat ke katastrofickým vizím, ani naopak naivně věřit, že se všechno zlepší, když vztah ne-komunikací umírá. Chci partnera, který komunikuje, tím spíše, když procházíme problémy.

Chci, abychom tvořili tým. Pro mě je totiž vztah jako dvojkolo – není možné, aby jeden šlapal a druhý brzdil. Pak to prostě nejede.

8. jizva: Partner mě více odrazuje než podporuje

Vztah existuje proto, abychom se cítili LÉPE a zvládali VÍCE než sami. Partner, který nám bere energii, odvahu či chuť do života, je prostě nadbytečný, protože samotným nám bude lépe. Naopak partner, který nás posiluje, podporuje a inspiruje, je prostě nepostradatelný, protože bez něj bychom nefungovali tak dobře.

Láska není o nalezení člověka, se kterým se dá žít. Naopak je o nalezení člověka, bez kterého se nedá žít.

9. jizva: Partner mě nutí unikat za vším dobrým do minulosti

Každý vztah prochází krizemi, ovšem skutečnou krizí je naučit se žít pouze v minulosti, protože jen tam cítíme to dobré z celého vztahu. V příjemných událostech, které se už neopakují, v hojivých slovech, která už neslyšíme, v laskavých činech, které vymizely.

Útěkáři do minulosti tak žijí v iluzi, že co bývalo, je také součástí vztahu. Není. Co bývalo, už není. Lidé, kteří utíkají do minulosti, tak žijí v zásadě prázdný život. Chtějí žít v něčem, co už neexistuje.

10. jizva: Partnerovi ve skutečnosti nezáleží na tom, co mě trápí

Toto je poslední kapka. Jestliže mi někdo tvrdí, že mu na mně záleží, MUSÍ mu záležet i na tom, co mě trápí, a snažit se to odstranit. Pokud moji bolest ignoruje, není to partner.

Poslední tři slova ještě jednou: NENÍ TO PARTNER.

Naučil jsem se život chápat jako knihu. Naším úkolem je pouze zjistit, že kde končí jedna kapitola a začíná druhá. Je škoda ustrnout na stránce, která nám nevyhovuje a trhá se nám v rukou. I knihu přece čteme kvůli celému příběhu. Svou životní knihu přitom píšeme sami. My jsme jejími autory. A můžeme kdykoli říct: Tohle není to, jak má můj příběh skončit.

A kde jsou Vaše hranice?

  • Všechny mé knihy jsou k dostání pouze zde.
  • Přejete si do objednané knihy mé osobní motivační věnování Vám nebo obdarovanému? Následujte, prosím, postup uvedený zde.

© Petr Casanova

Top
Shopping Cart