Po sobotním článku o metodách, jak přemoci negativní zacyklení, a nedělním živém vysílání o technikách překousávání křivd a zklamáních jsem obdržel řadu osobních dotazů a proseb o řešení konkrétních problémů. Společné téma: neuzavřená minulost.

Místo výletu do hor jsem nakonec absolvoval setkání se ženou, která mě prosila jenom o chvíli mého času. Jen tak na ulici. Nebo v mém autě, do kterého přisedla.

„Mám problém s člověkem, kterého miluji,“ řekla. Přitom nepřišla sama.

Pohlédl jsem ven, kde v mrazu padajícího vloček přešlapoval muž. „To je on?“

„To je můj přítel,“ znejistěla. „Problém mám s bývalým.“

„Ex-partner Vás snad nemůže dostat ze svého srdce? Chce snad zpátky k Vám? Ničí váš nový vztah? Připomíná se, hraje na city, trápí Vás?“ žádal jsem upřesnění.

Svěsila hlavu. „Naopak. Jsem to já, kdo nemůže dostat ze srdce jeho. To já bych ho chtěla zpátky. To já trápím,“ pokynula bradou přes zasněžené okénko někam ke svému příteli, „jedině tohoto skvělého člověka.“

Problém číslo 1: Člověk nemusí být nejlepší, aby se vryl do srdce

Každý den dostanu v průměru tři sta dotazů. Není v mých silách každému z tří set tisíc fanoušků na Facebooku odpovědět jednotlivě. Proto se snažím odpovídat svými články, magazíny, knihami, podcasty nebo živými vysíláními. Založil jsem také uzavřenou skupinu, kde problémy diskutujeme společně. Hlavně ty, které se opakují. Jako tento.

Ptáte se totiž, v čem byl bývalý partner lepší než ten současný. Co pro ženu, která se stala hostem v mém autě, udělal víc? Asi si řeknete si, že ženské srdce je zvláštní. Ale bývalý partner zanechal tuto ženu s velkou bolestí. Neměla na něj dobré vzpomínky. A právě proto ho chtěla zpět. Nelogické? A přece i tato žena se nedokázala vyrovnat s nemilovaností. Toužila, aby jí zrovna bývalý partner zavolal a řekl, že nebyla tak špatná, že měla i dobré stránky, že si vážil toho, co pro něj dělala…, že ji alespoň chvíli miloval.

Občas mu tajně napsala – aby si takovou odpověď vynutila. On nereagoval vůbec, nebo jen posměšně. O to větší si na něm budovala závislost. Závislost na špatné, neuzavřené minulosti. Sice si našla nového muže, skvělého. Sice měla mít krásnější život, ale do její přítomnosti pořád pronikaly rány z minulosti. A nejvíc se obnovily poté, co…

Heč, jsem šťastnější než s Tebou

Jednou ho potkala. Novou lásku nosil na zlatém podnose. Dával jí všechno, co ona po jeho boku neměla. Jako by to byla sůl, sypající se do oživlé rány. Myslela na něj stále víc. Byla nešťastná. Na nového partnera, který ji miloval, začala být neurvalá, odtažitá tím víc, čím laskavější byl. Svou láskou jí lezl na nervy. Věděla, že je to špatně. Že odhání správného člověka a sní o návratu nesprávného. Jenže si nemohla pomoci. Byla to cesta sebezničení. I proto tolik chřadla. A proto potřebovala pomoc.

Problém číslo 2: Nespoléhej se na čas, nepomůže Ti zapomenout

„Dej tomu čas,“ říkali jí přátelé. „Zapomeneš.“

Hloupější radu nemohla dostat.

Čas nezpůsobí, že zapomeneme. Čas je milosrdný pouze proto, že člověk je flexibilní a zvykne si na všechno, i na bolest. Čas prostě člověka učí s bolestí žít. To, co nás bolelo, nám zapisuje hluboko do paměti, a to v dobré víře – abychom už to, co nás v minulosti bolelo, nikdy nezopakovali. Proto na toho, kdo nám bolest způsobil, nesmíme zapomenout.

Pět strachů, které se cyklicky vracely

Společně jsme hleděli z auta ven. Její nový partner, trpělivě obcházející náměstí, neměl ponětí, jakou má pro ženu hodnotu – „lékaře-kardiochirurga“, který musí zaživa provést transplantaci srdce. A to aniž se o tom on kdy dozví. Ona zatím byla plná pěti strachů:

  1. Bála se, že nezapomene na toho, kdo od ní odešel.
  2. Bála se, že i nový partner se přetvařuje, ve skutečnosti tak milujícím mužem není a i on ji později zraní.
  3. Bála se, že znovu ztratí drahocenný čas – kus života, který už nikdy nezíská zpátky.
  4. Bála se, že odchodu od milujícího muže by mohla jednou litovat…
  5. Bála se svých myšlenek, které se v hlavě praly: „Jestliže Ti žádný vztah doposud nevyšel, proč doufáš, že Ti vyjde tentokrát? V to jsi přece doufala vždy!“ „Opět riskuješ, že Tě to bude bolet, a opět nemáš žádnou záruku, že se vztah vydaří!“

Sečteno, podtrženo: Byla na nejlepší cestě zničit vztah, který ji ve skutečnosti mohl uzdravit, a naopak žadonit o obnovu ne-vztahu, který ji v minulosti zabíjel.

Jak začít stavět budoucnost

Když jsem mezi svátky napsal knihu SPOLU, měl jsem v hlavě i tento model: vztahu, který otravuje minulost. Stačí, aby z mlhy vystoupil ex-partner, a do té doby fungující vztah může dostat ránu do vazu. Obnoví se totiž emoční pouto (více v knize).

I tato žena už zažívala hořko i sladko v jednom: na jednu stranu záchvěvy přítomného štěstí, které jí přinášel nový partner, na druhou stranu problém s důvěrou ve vztah, jež je tím narušenější, čím větší rány ženě způsobil ex-partner. Nemohla na to zapomenout.

Špatně vyložená minulost

Lidé, kterým se připomíná minulost, si to obvykle mylně vysvětlují tak, že když nemohou zapomenout na člověka, který jim dal hodně důvodů (i špatných), aby si ho pamatovali, znamená to, že se k němu mají vrátit. Ve skutečnosti si ho pamatují hlavně proto, že to byl karmický partner. Něco nám předal. Něco nás naučil. A s touto přijatou zkušeností máme ponaučeni jít dál. Ne se vracet zpět.

Špatně vyložená ne-láska

Řada těch, kterým se v předchozím vztahu nedostávalo lásky, trpí syndromem hladového srdce. Upínají se ke zdroji, který jim nikdy lásku nedal. Když pak vidí, že tento zdroj dává lásku jiným, bolí je to. Jako by v nich propukla soutěživost nebo žárlivost, chtějí také, byť zpětně, omluvu či ocenění. A tak – zcela bez ohledu na přítomný milující vztah s novým partnerem – lpí na předchozím partnerovi, závidí jeho novému vztahu, a to – opakuji – přesto, že sami by se svým novým partnerem měli být šťastní.

Důvod? Nedokážou uzavřít minulost pozitivně, pokud jim stále vychází, že pro předešlého partnera nebyli dost dobří. Jsou jako umanutí tímto potvrzením. Ba dokonce bazírují na návratu předešlého partnera (který je nemiloval), protože by si takový návrat pak vyložili jako (konečně) svou dostatečnost.

Špatně vyložená sebehodnota

Jaká je základní chyba v úvaze, kterou potřebovala pochopit i žena v mém autě?

Je to prosté: Když nedostáváme to, co chceme, myslíme si, že si to nezasloužíme. Ve skutečnosti to může být naopak – když nedostáváme to, co chceme, nemusí to znamenat, že si to nezasloužíme, ale že si zasloužíme mnohem víc.

Tato žena ostatně „mnohem víc“ už měla: milujícího partnera. Měla to, co chtěla. Ale ona z jistého důvodu chtěla mít milujícího partnera ve svém předchozím partnerovi.

(Proč se tohle děje, o tom je i aktuální magazín FC Odpustit neznamená zapomenout, potažmo následující magazín FC Proč neznám Tvoje Proč, přístup k nim získáte zde.)

Tři úkoly pro pacienta i lékaře

Ano, ona byla „pacient“. Byla zraněná minulostí. Měla hladové srdce.

Ano, její nový partner byl „lékař“. Aniž o tom věděl. Měl za úkol uzdravit ji – její zranění.

V knize SPOLU tomu věnuji obsáhlou část. Porozumět povaze zranění partnera a začít s ním jako se zraněným zacházet – jen tak je šance ho trpělivě uzdravit.

Ano, je to proces. Uzavírání minulosti je vždycky složité. Neděje se to lusknutím prstu. Ale jde to a má to smysl. Vím, že každý případ je trochu jiný, má osobité nuance. Nicméně pokusím se popsat tři základní úkoly pro ni (pacientku) i něj (lékaře). Kéž jsou srozumitelné:

1. krok PRO NI: Jestliže už nemůžeš zpátky, hledej nejlepší cestu vpřed.

Vyrovnat se s minulostí, to je základní úkol jakéhokoli člověka, než vstoupí do nového vztahu. Kdo do něj vstupuje nevyrovnaný s minulostí, škodí sobě a škodí druhému. Proč?

Vztah je jako dům, který společně budujeme. Jestliže nejsme vyrovnáni s předchozím vztahem, jako bychom žili v rozvalinách starého domu a neuměli být jinde. Osaháváme staré cihly, spekulujeme, litujeme, nechceme se jich vzdát. Přitom ze „starých cihel“ „nový dům“ nepostavíme. Žádný problém není možné vyřešit za použití těch samých myšlenek, které ho vytvořily. Proto se vztahové problémy mnoha lidí opakují.

A přitom máme pomoc před očima. Čas nestojí ani se nevrací, přirozeně plyne směrem vpřed. A v tom je k nám milostivý. Proud života je tak silný, že se málokdo udrží dlouhodobě v minulosti – tok nových událostí ho strhne zpět do přítomnosti.

Vyrovnat se s minulostí není složité, to jen my si to komplikujeme. K opuštění minulosti stačí málo: Uvědomit si, že minulost nejde vrátit, změnit ani opravit. Minulost se dá jen přijmout.

Minulost je jako zeď, kterou nemůžeme projít. Koneckonců to vůbec nevadí. K tomu, abychom v životě byli šťastní, úplně stačí otočit se a hledat nejlepší cestu vpřed.

1. krok PRO NĚJ: Smiř se s tím, že někdo zůstává v partnerově srdci, i když v životě ne.

Vezměme si, prosím, jakoukoli knihu. Lidé, o kterých čteme v první kapitole, nezůstávají vždy až do konce příběhu. Stejné je to v životě. Někteří lidé z našeho příběhu odcházejí. Jejich odchod neznamená konec našeho příběhu, jenom konec jejich pasáže v našem příběhu.

Lidé z první kapitoly nevypadnou z knihy. Stejně nevypadnou ani z našich vzpomínek, ze srdce. Mají tam své místo. A přesný význam. Ostatně, to si vysvětlíme.

2. krok PRO NI: Nebojuj se starým, buduj nové.

Jsme-li na jakoukoli postavu v knize zvyklí, těžko se sžíváme s tím, když děj opustí. Myslíme si dokonce, že žádná postava už nemůže být lepší.

Mnoho lidí navíc mate to, že nemilují stejně. Všichni se s léty zamilováváme jinak. Není to tím, že by láska vyprchávala. Ona se transformuje. Mění se našimi zraněními, zkušenostmi, nabytou moudrostí. Jinak dokonce milujeme v průběhu let i jednoho partnera. Je to proto, že i nový dům chátrá a musíme o něj neustále pečovat.

Tajemství každé úspěšné změny, i ve vztazích, je zaměřit všechnu svou energii nikoli na boj s tím, co bylo a nemělo smysl, ale na budování toho, co bude a má smysl. Nové je vždycky riskantní. Zamilovat se vždycky bude riziko. V jakékoli fázi vztahu si můžeme klást otázku: Co když to nebude fungovat? Ale já, s dovolením, položím jinou: Co když to fungovat BUDE?

Pamatujme, že potřebujeme nové cihly. Poučme se však z toho, co nám nevyšlo při stavbě předchozího domu. Využívejme i negativní zkušenosti. Vždyť ty nás učí, že potřebujeme méně mluvení a více naslouchání. Méně plánování, více dělání. Méně pochybování, více důvěřování. Méně stresování, více úsměvu. Méně slabosti, více sebevědomí. Méně ignorování, více porozumění. Méně nevděčnosti, více vděčnosti. Méně apatie, více lásky.

Nevadí staré vzpomínky, pokud je využíváme konstruktivně – pokud nedopustíme, aby nový partner pykal za staré cihly.

2. krok PRO NĚJ: Naslouchej, jen tak můžeš pochopit. A co nepochopíš, alespoň přijmi.

Minulost je zvláštní čas, který už neexistuje, ale přesto do přítomnosti neustále zasahuje. I když budeme s minulostí vyrovnaní, připomene se nám – ve snu, při nahodilém setkání, nešťastným okamžikem, kdy nový partner i nechtěně oživí bolavou vzpomínku.

Nemlčme, neuzavírejme se, mluvme. Hlavně si nevytvářejme žádné domněnky a katastrofické vize. Ptejme se a naslouchejme. Jen tak se něco dozvíme. Jen tak můžeme pochopit. A co nemůžeme pochopit, to alespoň přijměme.

Aby jeden člověk porozuměl druhému, je velmi těžké, někdy i nemožné. Každý máme různou minulost, zkušenost, z toho plynoucí specifické pohledy na život, a hlavně práh bolesti. Co nás nebolí, jiné bolet může. Aby se vzájemně potkaly naše potřeby, musíme oboustranně pracovat na sblížení, pochopení, toleranci.

Základem vztahu je důvěra. Díky ní náš partner nebude muset skrývat své bolesti, stydět se za ně, bát se odsouzení. Snažit se pochopit nebo přijmout pocity druhého není výhoda, ale podmínka vztahu. Partnera bychom měli milovat a chtít takového, jaký je. Pokud mu začneme vyčítat něco, co jej v současně definuje (zájmy, přátele, práci, minulost), není to úplná láska. Je to: Miluji Tě, ale… A to je protimluv.

V úplné lásce se lidé nepotřebují přetvařovat, protože vědí, že se beztak každý po čase vrací do své původní rutiny. A přetvařovat se tak znamená jen ztratit čas.

3. krok PRO NI: Nastav si hranice.

Abychom v životě nalezli správnou osobu, musíme být především sami správnou osobou. Srovnat si, co jsme mohli v předchozím vztahu dělat lépe, jaké naše zlozvyky se partnerovi mohly jevit jako překážka.

Především však být správnou osobou znamená mít sami sebe rádi. Kdo totiž necítí dostatek lásky k sobě, nemůže dát dostatek lásky druhému. Nikdo zkrátka není schopen dát to, co sám nemá.

Kdo se má rád, je přitažlivý. Kdo se má rád, naznačuje, že má svou hodnotu. Naše hodnota je hlavním vkladem do vztahu. Proto také největším rizikem vztahu není ztráta milované osoby, ale ztráta sebe sama.

Jak zdůrazňuji v knize SPOLU, naše předchozí vztahy dlouho zůstávají v srdci proto, abychom nezapomněli, co už nikdy nechceme opakovat, protože to bolí. Tam je naše úroveň, naše hranice, naše hodnota. A tam je záruka, že náš příští vztah nebude horší. Pokud totiž máme rádi sami sebe, nenecháme si ubližovat.

Partner nás má doplňovat – obohacovat nás o to, v čem je odlišný. Má nás pobízet k tomu, na co si sami netroufáme. Učit nás vychutnávat si to, co si sami vychutnat neumíme. A stejný smysl pro něj máme my. Říká se tomu sdílení: Chceme být šťastní a současně chceme, aby šťastný byl partner. Protože jeho štěstí znamená naše štěstí. Proto nás zajímá, co chce (ptáme se na to), a v tom ho podporujeme. On činí totéž.

Základem našeho i partnerova štěstí je tedy neustupovat ze svých hodnot. Trvat na tom, co je pro nás důležité, a těšit se, že nás právě v tom partner podpoří. Kdykoli ustoupíme ze svých hranic, prožijeme život v neštěstí a nenaplněnosti, a ještě to obrátíme proti partnerovi.

3. krok PRO NĚJ: Nový vztah umí změnit pohled na předchozí vztahy, ale nesvede to, aby byly zapomenuty.

Druhý člověk nás většinou nedokáže změnit. Vztah to ale dokáže. Jak je to možné?

Součástí vztahu jsme totiž i my. Pokud měníme vztah, měníme do značné míry i sebe.

Jestliže chceme mít šťastný vztah, musíme myslet i na své štěstí. Například: Více se usmíváme. Pak se ale mění i náš pohled na minulost. Pokud je nám lépe v přítomnosti, jsme obvykle velkorysejší k minulosti. Jsme-li spokojení v současném vztahu, přestane nám dělat problém potkat se s bývalým partnerem – dokonce mu odpustíme!

Není to proto, že by se změnil on, bývalý partner, je to proto, že jsme se změnili my. Změnil nás vztah. Změnilo nás něčí srdce, které nás náhle miluje i v tom nejhorším, změnily nás jeho paže, které nás náhle drží v tom nejslabším.

V té chvíli pochopíme, proč máme být za špatné předchozí vztahy vděční. Nevedou nás k něčemu horšímu, ale k něčemu lepšímu. A pak zjistíme, že kdykoli se přestaneme ohlížet po tom, co chceme, najdeme to, co ve skutečnosti potřebujeme.

Jak podotýkám v knize SPOLU, skutečná láska není o tom, jestli nám někdo říká, že nás má rád, ale jestli dokazuje, že je to pravda. Tehdy nám dojde, že najít správného partnera je jako najít správné boty. Ano, zpočátku okukujeme jen ty nové, krásné a moderní, ve kterých se můžeme prsit na luxusních večírcích. Časem se ale nakonec vždycky přitočíme k těm botám, ve kterých se cítíme pohodlně za všech okolností, které můžeme obouvat denně a kamkoli. Takový je i správný partner.

Nevadí, že každý jsme jiný. Dva lidé možná neumějí hrát na tentýž nástroj, když ale chtějí hrát stejný part a dovedou se vzájemně vnímat a ctít, vytvoří úspěšný orchestr.

Nepodceňujme ničí schopnosti. A hlavně si uvědomme, že si zasloužíme partnera, který našemu srdci umožní zapomenout na chvíle, kdy bylo zlomené; že si zasloužíme zjistit, že v životě nezáleží na tom, kdo nás zranil nebo srazil na zem, ale na tom, kdo nás znovu naučil se usmívat; že si zasloužíme poznat někoho, kdo nám objasní, proč to nefungovalo s kýmkoli předchozím.

Tak se dá transplantovat srdce i bez skalpelu. Nikoli fyzicky, ale emočně.

Proniká do Vašeho přítomného vztahu minulost, ať už Vaše, nebo partnerova? Bojíte se, že může zničit Váš přítomný vztah? Využijte knihu SPOLU. Nemusíte pro ni nikam chodit, přijde Vám rovnou domů. Stačí ji objednat zde.

Pokud stojíte o členství v uzavřené skupině a případně i odběr tematických magazínů FC (Odpustit neznamená zapomenout, Proč neznám Tvoje Proč a všechny návazné), vyřešte si jednoduše členství FC Premium zde.

© Petr Casanova