Přenos viny aneb Proč zbytečně ztrácíme dobré vztahy

Možná to znáš. Nechceš, ale je to silnější. Ne jednou, ne prchlivě, ale systematicky a dlouhodobě bereš druhému sílu. Trefuješ se schválně do toho místa, které ho nejvíce bolí. A když Ti to dojde – když práskne dveřmi a opustí Tě –, vyčítáš si to.

Kdyby nebylo toho sebeuvědomění, kdekdo by Ti mohl říkat manipulátor. Možná Tě i napadne, že manipulátorem jsi. Jenže proč Tě to potom tolik skličuje? Proč toho tolik lituješ? Proč ani příště “nechceš”, ale “je to silnější”? Co je TO silnější než Ty?

Když jsem v Proč jednáme prchlivě, a potom nás to mrzí popisoval “tři druhy” mozků v člověku, mluvil jsem u pudových útocích. O nejplamennějších projevech svého života, kterých už za minutu litujeme – a ze kterých se ponaučujeme. Ale tentokrát se budu věnovat jiné formě agrese. Takové, která se opakuje. I když uvnitř víme, že je špatná.

Každý den dostávám v průměru tři sta otázek. Nejsem schopen jednotlivě odpovědět na každou z nich. Ale odpovědět chci. Proto jsem vytvořil Řešidlo, kdy se každý všední den věnuji jednomu Vašemu dotazu, tomu nejčastěji zastoupenému. Děkuji hlavně za ty, ve kterých se nezdráháte přiznat nějakou svou slabost, a tím i ochotu a odhodlání ji řešit.

S dnešním tématem souvisí například tento dotaz: „Petře, opakovaně mi krachl vztah, a dnes už vím, že vinou mého jednání. Pokaždé, ale nevím proč, začnu mít potřebu ve vztahu dominovat a vytvářet u své partnerky pocit nejistoty, strachu, viny. Bojím se, že jsem manipulátor, jako bývala moje máma. Užívala si, jak na nás děti křičela, když víc popila alkohol, a jak my jsme potom brečeli. Může to mít souvislost? A pokud má, jak mám přeprat to, co je silnější než já, o čem vím, že je to chyba, ale nemohu si pomoct?“

Co NENÍ manipulace

Kdo četl mou knihu Protože, věnovanou mimo jiné různým odstínům manipulace, ví, že manipulace je to, když VĚDOMĚ vysáváme energii z druhých lidí a máme z toho RADOST. Když žijeme z jejich slz, z jejich bolesti, z jejich strachu.

Manipulace tedy není to, když bereme druhým lidem energii a vadí nám to; když víme, že svým jednáním o někoho PŘICHÁZÍME, a bolí nás to. To je spíše sebezraňování. A to bolí násobně víc než manipulace.

Protože nás bolí jednak to, že zraňujeme druhého člověka, jednak to, že zraňujeme sebe, protože přicházíme o někoho, kdo je pro nás důležitý, a jednak to, že nevíme, PROČ to děláme. 

Jinými slovy: Nemůže to být manipulace, protože tam není žádná (zvrácená) radost.

Síla rýhy v gramofonové desce

Jestliže se takové naše chování opakuje, a to přesto, že ho vědomě nechceme, tedy že něco, co nechceme, je silnější než my, pak to bývá problém vzorce chování.

Můžeme si ho představit jako škrábanec na gramofonové desce. Ta deska má z továrny dáno, v jakých drážkách má jehla gramofonové přenosky obíhat, jakou skladbu číst. Ale když tu desku hluboce poškrábeme, pak moc toho škrábance je tak velká, že jehla vjede do něj a zcela opustí svou původní dráhu – třeba i z desky úplně vyjede. V reproduktorech zazní jakýsi pazvuk… A ticho. Tedy: Ta jehla nechce vyjet, a přesto se to stane.

Může za to ten škrábanec. Ten vzorec chování, vyrytý minulostí a vytvářející náš návyk.

Přesněji řečeno: Ten vzorec do nás vyryla konkrétní osoba, která nám ukázala dané zlé zacházení. A když se pak sami dostaneme do podobné situace, zachováme se podobně jako tato osoba vůči nám. Podobně špatně. Říká se tomu obecně přenos zla. (V tomto konkrétním případě přenos viny. Protože předávané zlo spočívá v předání provinilosti).

Objasním to.

Jak se předává nákaza zla

Představme si dítě, jehož maminka má toho dne potíže v práci. Má totiž šéfa, který přišel s potížemi do práce. Dejme tomu, že se mu v soukromí něco nevydařilo, přišel pohádaný z domova, kde mu manželka v nějaké věci vyčetla, že všechno je jeho vina. Jeho to tíží.

Přijmout tíživé obvinění, že všechno je moje vina, mi – coby šéfovi – může připadat totéž jako přijmout těžký balvan a nosit se s ním možná už celý zbytek života. To nechci. Potřebuji ten balvan někomu předat. Balvan, na kterém je hluboce vyryto: Za všechno mohu já!

Tento šéf po příchodu do práce instinktivně hledá někoho, na koho by tento balvan, tento pocit viny, přehodil. Je jedno za co. Á, tamhle je nějaká maminka!

“Paní, pojďte sem. Naše firma má stále horší výsledky! Víte to? (Cože, Vy to nevíte? To mi říkáte jen tak?/Cože, Vy to víte? To mi říkáte jen tak?) Já jako Váš nadřízený si jsem jist tím, že je to Vaše vina! Proto dostanete pokutu. Nebo Vás možná i vyhodím!”

Po takovém proslovu maminka přijde domů. Nešťastná, naštvaná, bezmocná. Tato slova si pamatujme.

Ona ví, že se šéfovým názorem nemůže nic dělat. Snaží se nějak vyrovnat jak s pocitem, že svůj trest neovlivní, tak s pocitem viny. Co když je to opravdu moje vina?

A v tu chvíli kolem maminky začne skákat šťastné dítě. “Ahoj mami, pojď si hrát,” tahá maminku za rukáv. Ale ona nemá náladu. Tak jako šéf, který přišel pohádaný z domova do práce, a který ještě ke všemu viděl špatné výsledky své firmy. A tak maminka, stejně jako ten šéf, na to dítě zařve. Vyčte mu, že zlobí! Že ono může za její špatnou náladu! Že za trest nebude smět ven! Že ho tady zamkne! Že se možná pro něj už nikdy nevrátí! Že už ho nemá ráda! – Je to hluboký vryp do dětského srdce. Ona mě tu zamkne. Ona se už nikdy nevrátí. Já tady zemřu hlady a osaměním. A to proto, že zlobím – to já za to mohu!

Je to pořád stejný model, po kterém posluchač cítí nejistý, vystrašený, provinilý. Tak se přenáší nejistota, strach a vina. Dítě se cítí vlastně stejně jako máma, která čím déle o tíživých slovech svého šéfa přemýšlí, tím více připouští, že možná opravdu udělala něco špatně a může být zaslouženě pokutována nebo vyhozena. Ano, takto se teď cítí i to dítě.

Moc plivance

Je tak snadné hodit vinu na druhého. Proto kdykoli nás někdo osočí, že bychom mohli být vším vinni, zamysleme se. Vážně jsme provedli něco, za co máme být potrestáni?

Děti si bohužel tuhle otázku neumějí položit. Protože jsou odmalička vedeny k tomu, že rodič má vždy pravdu. Proto se snadno naučí, že když se pocitu nejistoty, strachu a viny chtějí zbavit, mají to udělat jako rodič – hodit to na druhého. Na kamaráda, kohokoli…

Ale problém je, že ne každý TOHLE ZACHÁZENÍ snese. Někteří lidé nepotřebují být ve vztahu s člověkem, který v těžkostech všechno jen hází na druhé. Tihle lidé od tohoto člověka prostě odcházejí. A tím mu umožňují, aby na svůj vzorec chování zůstal sám – a o samotě přemýšlel, zda to, jak se chová, nemá náhodou přímou souvislost s tím, že je sám. A pokud to souvislost má, aby ještě přemýšlel, proč se takto chová, když sám být nechce.

Co je Tvoje, a co Tvoje není

Změnit to v sobě znamená především umět odlišit to, co naše je, a co naše není. Tedy co opravdu patří nám, a co jsme převzali od jiných.

A začíná to uvědoměním, že takto jsme se nenarodili. Že tento negativní vzorec chování jsme v sobě zprvu neměli – do chvíle, než do nás tu rýhu kdosi vyryl.

Jakmile si tohle uvědomíme, pochopíme, že to není tak úplně náš problém. Že jsme jen převzali něčí problém. Například naší mámy.

Ale i máma se mohla nakazit od někoho jiného. Nemusela být od podstaty zlá a od svého prvního dne na světě sahat po alkoholu a ponižování druhých. Jen se možná takto snažila vnitřně vyrovnat s tím, co do ní vtlačil někdo jiný. Jen si možná osobně vzala to, co jí řekl například její šéf. Nebo někdo jiný.

Osobně, to je klíčové slovo. Jestliže víme, že problém je v tom, že si nemáme brát cizí slova osobně, pak i víme, že nemáme osobně útočit na jiné lidi. Že to, jak se jim v záchvatu vzteku snažíme ublížit, není osobní. Ten druhý přece nemůže za to, s čím se potýkáme. A přestat se s tím potýkat znamená uvědomit si, že tohle nejsme my. Že to, jak se projevujeme, možná není ani naše máma. Že to je třeba jenom nějaký blbec-šéf, o jehož existenci ani nemáme ponětí, kterého jsme ani nikdy neviděli a který si v minulém století neuměl poradit s jednou domácí hádkou – a jen proto nastartoval zkázu dalšího člověka, potažmo dalších lidí, kteří jeho vzorec převzali.

Abychom dnes nebyli jako on, nesmíme ničit další lidi. Protože tím ničíme i sebe.

A můžeme tím jednou ničit i své děti, které tento vzorec proti své vůli přijmou.

Anebo svým neštěstím můžeme ničit i svou mámu, která přece nechtěla vidět nešťastné svoje děti nebo vnoučata. A už vůbec ne kvůli nějakému svému někdejšímu šéfovi…

Pamatujte si, prosím:

Slova, která na nás křičí druzí lidé, nejsou naše, ale JEJICH.

Stejně tak způsob, jakým my křičíme na jiné lidi, není jejich, ale NÁŠ.

Proto mnozí lidé váží, zda si naše zacházení zaslouží – a opouštějí nás, když uznají, že si zaslouží mnohem víc.

A totéž bychom měli udělat my, jestliže víme, že si takové cizí zacházení nezasloužíme. Jakmile totiž přistoupíme na hru, že si to zasloužíme a že jsme vinni, můžeme tím začít ničit zdaleka nejen sebe.

Potýkáte se s jedovatou minulostí, která do Vás vryla negativní vzorec chování? Využijte můj magazín FC a jednotlivá vydání o odpuštění a porozumění. Přehled je zde.

Potýká se Váš partner s toxickou minulostí? Ničí to jeho, Vás i sdílený vztah? Chcete mu pomoci a nevíte jak? Využijte mou knihu SPOLU. Nemusíte pro ni nikam chodit, přijde Vám rovnou domů. Stačí ji objednat zde.

Zajímají Vás témata mých Řešidel? Další díly můžete číst nebo poslouchat zde.

© Petr Casanova

Top
Shopping Cart