3 hodnoty, za nimiž jdi, dokud není pozdě aneb O jednosměrce, kde se necouvá

Předěl mezi starým a novým rokem je pro mě obdobím příjmu mnoha závažných dopisů. Zatímco mnozí se k prvnímu lednu upínají jako k symbolu nového začátku, jiní vědí, že ten začátek, který by si přáli, už není možný – dostat novou šanci žít. Žili by totiž jinak.

Chcete ukázku? Před časem mi jedna maminka, kterou s ohledem na diagnózu čekala závěrečná rovinka, napsala vzkaz, který si přála, abych sdělil ostatním, tedy i Vám. Byl nadepsán slovy: Kdybych tak mohla žít ještě jednou…

Uvnitř stálo:

„Kdybych tak mohla žít znovu, od začátku, mnohé bych změnila. Už nikdy bych neříkala, že dnes je špatný den, když prší, je zima nebo horko. Že nikdy nesmím otěhotnět. Že je hrozné, když se to stalo. Že je malá protivná, když nespí, že život by byl lepší bez ní. Že je tragédie, když nemohu dostat flek z gauče nebo oblečení. Také bych už nikdy neříkala manželovi, ať v autě zavře okno, že mi rozfouká nově udělaný účas, naopak bych sama stáhla všechna, která ještě nejsou otevřená, abych plně cítila vítr, rozevláté vlasy, jejich ořechovou vůni. S holčičkou bych běhala klidně v dešti a nehubovala bych, ať se zastaví, jinak budeme od bláta, naopak bych čvachtala do louží a ráda se s ní smála i plakala. Už nikdy bych ji neokřikla, ať po mně neskáče, když přijdu z práce, že už to stačí, a jestli má hlavně hotové úkoly a je umytá. Naopak bych ji nepustila z náruče a všem kolem mě bych opakovala: ,Jsem tak šťastná, že tu jste, že vás mám.‘ A hlavně, už bych nechodila dál do práce, když bych začala být nemocná, jen aby mi snad nechyběl nějaký ten den v docházce. Kdybych mohla žít ještě jednou, naopak bych si dávala pozor na tu svou svíčku a snažila bych se nepromarnit ani jedinou chvíli v životě, protože bych už věděla, jak moc je přítomnost křehká a že budoucnost ve skutečnosti už může být jenom věčnost.“

Všem důležitým uvědoměním v životě věnuji svůj magazín FC. Je to sebekoučovací čtení – čtenář postupně mění své myšlení tak, aby začal být strůjcem svého spokojenějšího života. Je to výzva nejen pro ty, kdo chtějí být bohatší, úspěšnější, zdravější, platnější, milovanější.

Snažím se totiž psát i pro ty, kdo mají zdánlivě lehký cíl – přijmout svou minulost a život, jaký doposud žili, rozhodnutí, jaká doposud učinili. A která si například neumějí odpustit.

Proto vznikl stostránkový manuál o odpuštění. Je vhodný jak pro ty, kdo chtějí strávit cizí křivdu nebo vlastní chybu, tak pro ty, kdo si přejí vůbec zbavit dlouhodobé hořkosti v sobě, třeba směrem k vlastní výchově nebo minulým vztahům, jež jim vzaly sebevědomí, iluze, zdraví. Kdekdo se mi diví, ale já proto rád komunikuji s lidmi, na něž se zapomíná. Nemusejí být nutně hodně staří, hodně nemocní, a přesto mohou žít s pocitem naprosté nepotřebnosti. Je to zvláštní, ale právě oni jsou pro mě zdrojem vzácné moudrosti a síly.

Když dovolíte, povím Vám dnes o jednom takovém zapomenutém člověku…

Jak řekl Jan Werich: Neříkej, že nemůžeš, když nechceš. Protože přijde čas, kdy budeš chtít a už nebudeš moci.

Dušan žije v léčebně dlouhodobě nemocných. Není to kmet, ale pořád mladý muž. Je mu teprve čtyřicet. Bohužel většinu dne hledí do bílého stropu. Jen občas vstane a vyhlédne z okna. Z nemocničního pokoje vidí pár stromů a štít sousedícího pohřebního ústavu. Už mnoho let tráví většinu přítomnosti na prostoru patnáct krát šest kroků. Z tohoto pokoje smí ještě na chodbu, ven z budovy už ne. Už nikdy ne. Přitom, jak by i Vás přemlouval, venku má „rozdělanou práci“, „spoustu kamarádů“, „vydělaných peněz“ i „řadu snů“, jež si „ještě nezačal plnit“. Přiznává, že na ně, dokud byl venku, vlastně neměl čas; vždy se mu něco zdálo přednější. Hlavně práce. Hlavně mít byt. Hlavně mít dům. Až pak…

Všechno se změnilo. Všechno se zhroutilo. V jednom okamžiku.

Jak řekl Woody Allen: Když chceš Boha rozesmát, řekni mu své plány do budoucna.

Život neběží tak, jak bychom si přáli. A to hlavně proto, že nemáme neomezené množství času. Máme jen okamžik. Ten okamžik, který je teď. Jiný nikdy nebyl, není a nebude.

Slovem teď nemyslím jen čas, kdy dýcháme a zjevně žijeme. Hlavně čas, kdy můžeme konat. Ztratit možnost konat totiž můžeme i přesto, že stále dýcháme a zjevně žijeme.

Dušan je příkladem toho, že život nezbytně nemusí vystřídat smrt, ale ne-život. Ten, do kterého propadl právě on. Jak se to stalo?

Tehdy, kdy ještě byl venku, myslel, že musí pracovat pořád. Že musí všechno co nejdříve stihnout, a teprve pak si začne plnit své odkládané sny. Jenže stále bylo něco přednějšího a jednoho dne, to mu bylo sedmatřicet, se mu zničehonic udělalo zle. Přestal vidět, měl motolici v hlavě a od té doby je tady. Lékaři mu diagnostikovali onemocnění, jež nastává, když se tělo přestane mít rádo. Jako by si řeklo, že mnohé na těle je zbytečné, když se to nevyužívá. A tak Dušana začalo zbavovat končetin – od konečků prstů.

Začalo to levou nohou, kterou Dušanovi lékaři postupně ukrajují. Dušan to zprvu zvládal. Věřil, že na každou další operaci jde proto, aby se problém už vyřešil a on se mohl vrátit domů. Ale dnes už od lékaře ví, že „toto je situace, jako když omylem vjedete do zákazu vjezdu. Z téhle jednosměrky už vycouvat nemůžete. Já už prostě nevycouvám.“

Pro tohoto pořád mladého člověka, který ví, že už z ústavu nikdy nevyjde, jako lusknutím prstu přestala existovat práce, byt, přátelé, sny – všechno zůstalo odloženo kdesi venku. Říká, jak by se nyní tak rád vydal na výlet, na hrad, na horské stezky, že si už uvědomil, že se nic nemá odkládat. Jako by chtěl Pánubohu říct: „Už budu hodný, dědečku, už se začnu radovat z každého dne, už jsem to pochopil… Už mi můžete dát druhou šanci…“

Ale přitom je v jednosměrce, ve které se už necouvá. Jeho lékař tvrdě říká. „Pokud svou vysněnou budoucnost neuskutečňujeme hned, může se jednoho dne stát, že veškerá tato budoucnost zůstane jenom iluzí a skutečná budoucnost člověka už bude pouze v podobné nemocniční budově.“

„Člověče, víš, že i teď umíráš?“

Byl jsem ještě rozpustilý kluk, když jsem svému devadesátiletému umírajícímu dědečkovi v nemocnici položil otázku: „Jaké to je vědět, že umíráš?“

Dědeček si olízl vysušené rty a opáčil: „A jaké to je, Péťo, myslet si, že neumíráš?“

Ta věta mi změnila život. Uvědomil jsem si, že od narození vlastně všichni umíráme, den za dnem. A každý nový den je dar. Zvlášť mi to došlo, když jsem vyšel od Dušana z LDN. Cítil jsem se tak privilegovaně. Stál jsem svobodně v parku, mohl podle uvážení sednout do auta a jet kamkoli v této republice, třeba na výlet, na hrad, na horskou stezku. Kdežto Dušan, sledující mě smutně za nemocničním oknem, už ne. Už nikdy ne.

Jeho pohled říkal, že mám štěstí, že si své sny pořád dnes mohu začít plnit. A v hlavě mi rezonují jeho věty: „Proklínám svou minulost, proklínám sebe, proklínám své rozhodnutí obětovat veškerý přítomný čas všemu jinému než svému naplnění. Kdybych věděl, co se mi stane, od prvního dne bych žil jinak.“

Když jsem se Dušana zeptal, co by udělal jinak, vyprávěl mi. Možná to bude užitečné i pro vás, kteří jeho problémy nyní nemáte, ale může Vám to změnit život:

1. „Každý den bych žil tak, jako by měl být můj poslední.“

Tuto větu je třeba správně pochopit. Někdo se jí ironicky posmívá a říká: Jasně, nasekám dluhy a nebudu se zabývat jejich splácením. Ale to je omyl. Je to přesně naopak.

Kdo žije tak jako poslední den, ten naopak žádné dluhy nevytváří, protože ví, že by tím nic nevyřešil. Zůstaly by po něm, za jeho jménem, jeho životem, jeho dětmi. Chovat se tak, jako by tento den byl poslední, znamená naopak: Vyrovnat všechny své dluhy.

Týká se to nejen financí, ale i vztahu k životu. Žít tak, jako by tento den byl poslední, znamená žít tak, abychom jednou nelitovali toho, co jsme neudělali. Realita je totiž taková, že není na co čekat. Život je teď a jiný okamžik než přítomný nebude. Když v přítomnosti nevykročíme za tím, co chceme zažít, tu příležitost už nikdy nemusíme mít. Život nás totiž neodebírá z tohoto světa podle toho, kolik úkolů máme hotových. Život vlastně vůbec nezajímá, že si myslíme, že tady ještě máme být a že v jiném případě náš odchod bude předčasný a nespravedlivý. Život nezajímá, kolik máme let, dětí, povinností, neurovnaných závazků. Životu je jedno, komu jste ještě nestihli co říct, koho obejmout a co zažít. Jednou se prostě, tak jako Dušan, můžete probudit mezi nemocničními zdmi a lékař, který se nad Vámi skloní, řekne: „Je mi líto, odtud už nemůžete odejít.“

Každý nový okamžik je zázrak, který jsme povinni využít. Naplněný život se totiž neměří časem ani počtem nádechů, spíše počtem a velikostí zážitků, které nám vzaly dech.

2. „Měl bych úplně JINÉ starosti“

„Co ještě mohu udělat lépe? Čeho ještě mohu udělat víc? Kde vydělat peníze?“ To byly otázky, za které se dnes Dušan proklíná. Z minulosti mu totiž nezůstalo nic, co by dnes v léčebně dlouhodobě nemocných mohl využít. Vydělanými penězi se nemůže na lůžku ani přikrýt. Oděný do „andělíčka“ je stejně jako všichni ostatní bez ohledu na to, jak oni žili.

„Jaký sen si dnes mohu splnit? Čím si dnes mohu udělat radost? Co vůbec s těmi všemi penězi, které dnes vydělám, mohu udělat? Jsem vůbec zdravý a co pro to dělám? Mám vůbec přátele a co pro ně dělám? Už vůbec žiju, nebo teprve odkládám vysněný život?“ To jsou otázky, které ho sžírají v jeho světě o rozměrech patnáct krát šest kroků. Sem totiž za ním nechodí žádní nadřízení, kolegové, klienti ani přátelé. Zmizeli z jeho života.

„Pro koho jsem to vlastně dělal? Komu jsem odevzdal svůj jediný život?“ trápí ho. „Jak to, že ten člověk, ti lidé nejsou tady?“

Jinak řečeno: „Proč jsem se trápil zrovna těmito lidmi, těmito starostmi?“

3. „Ničemu bych už neobětoval své zdraví“

Když se dalajlamy ptali, co ho na lidech nejvíc překvapuje, řekl: „Tři věci. To, že nejprve obětují zdraví, aby vydělali peníze, a pak si myslí, že když obětují peníze, znovu získají zdraví. To, že se znepokojují minulostí a budoucností, a přitom si neužívají přítomnosti. To, že žijí tak, jako by nikdy neměli zemřít, a přitom umírají bez toho, aby předtím žili.“

„Na životě,“ řekl mi Dušan, „není nejhorší smrt; o té přece všichni víme, s tou všichni počítáme. Na životě je nejhorší, když zjistíme, že jsme vůbec nestihli žít. Že jsme za celý dosavadní život nepochopili, co je přítomnost, a že až to pochopíme, šanci žít ji podruhé mít nebudeme.“

Onemocnění, které Dušan má, podle lékařů zavinil chronický stres. Jak víte z magazínu FC, trvá-li vnitřní přepětí dlouhodobě, tělo ho začne vnímat jako duševní pokyn: Chci se zničit. Přání duše je tělu rozkazem. „Můj život? Vlastně to byl pořád strach. Stále jsem se o něco bál. Že nestihnu nějaký deadline, že mám málo vydělaných peněz, že jsem ještě pro druhé neudělal dost, aby mě ocenili. Celý život jsem vlastně jenom utíkal od strachu, co špatného by se mohlo stát. Až jsem si to špatné sám vytvořil,“ posmutněl Dušan.

Pamatuj si, prosím, z tohoto článku:

  • Není pravda, že žiješ jenom jednou. Umřeš jenom jednou. Žít můžeš jinak každý nový den. Ale jen do chvíle, kdy k tomu máš příležitost.
  • Děkuj za každý nový den. Nerouhej se, že neexistuje nic, za co můžeš cítit vděčnost. Už to, že se ráno probudíš, je první věc, za kterou můžeš být každý den vděčný.
  • Neodkládej. Pokud v příštích okamžicích můžeš obejmout někoho důležitého pro svůj život, ať je to partner, dítě, rodič, pes, pokud můžeš venku pohladit sníh, pocítit mráz, nadechnout se čerstvého vzduchu nebo jít, kamkoli si přeješ, kdekoli Ti bude dobře, udělej to. Uvědom si, že to není samozřejmost, ale zázrak, který nepotrvá navždy. A jednou na něj budeš vzpomínat.
  • Snaž se vůbec žít tak, ať máš jednou nádhernou vzpomínku a zážitek. Ať máš v paměti hlavně radostné chvíle, ne jen chmury a lítosti, co všechno jsi nestihl, co všechno jsi odkládal na dobu, která ale nikdy nemusí přijít…

Máte v sobě starosti či hořkosti, které se Vám nepodařilo uzavřít a nedovolují Vám užívat si přítomnost? Využijte magazín FC, začněte už dílem Odpustit neznamená zapomenout.

Nebo nahlédněte do některé z mých sedmi knih. Nemusíte pro ně nikam chodit, přijdou Vám rovnou domů. Stačí si vybrat zde.

© Petr Casanova

Zvolte měnu
CZK Česká koruna
EUR Euro
Top
Shopping Cart