Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

Ráno jsem věnoval 9 odstínům tmy, do kterých se propadá člověk vlivem deprese. Tento velký černý pes, jak mu přezdívají psychologové, může občas rafnout každého. Někdo se umí rychle vzpamatovat a změnit své jednání. Jiní, bohužel, sice chtějí vylézt z jámy, ale nepřestávají kopat. Tudíž se propadají do stále větší hloubky, ze které je potom těžší vylézt.

Spouštěčem toho splínu může být i zdánlivá maličkost. Narážka jiné osoby. Slovní útok, který jakoby přeslechneme, ale zůstává v nás. Slovo je totiž jako kámen, který někdo mrskne do moře. On se ve slané vodě nerozpustí. Někam zapadne – a nikdo ho nemusí už nikdy vyprostit. Moře si na ten kámen časem zvykne. Tak jako si člověk časem může zvyknout na ubližující jednání. Tedy jednání, které ubližuje nejen jemu, ale i jeho vztahu.

Každý den mi víc než 300 000 fanoušků na Facebooku adresuje víc než 300 dotazů. Tak vzniklo Řešidlo, kdy každý všední den zodpovídám jeden často se opakující dotaz. Moje slovo můžete buď poslouchat (přehrávač je nahoře), nebo jen číst, jak je Vám příjemné.

Dnes uspokojím skupinu tazatelů, které zajímá nátlak ze strany dětí. Vyberu dotaz Jitky: „Petře, jak mám jednat s dítětem, které nám úspěšně rozbíjí vztah? Můj partner, jeho otec, na něj dá víc než na mě, možná i proto, že jeho dítě ví, jak na něj. Kdykoli nám jeho dítě chce něco zkazit, stačí, když řekne například: ,Jestli s ní někam pojedeš, už mě neuvidíš.‘ A on o své dítě nechce přijít.“

1. Strunka slabosti, jeho zbraň

Manipulaci obecně si můžeme představit jako drnkání na nejprotivnější strunu. Příklad? Když jsem chodil do školy, mívali jsme pero, kterému se říkalo číňák, čínské pero. Bylo kovové, a když jsme mu ulomili sponku, pak jsme jejím pahýlem, tím řezavým koncem, ryli do školních lavic, které měly takzvaný umakartový povrch, a fakt děsně to skřípalo. Husí kůže nám naskakovala po celém těle! Tak odporné to bylo! Udělali bychom snad cokoli, jen aby s tím ten skřípající protiva přestal. A právě tak funguje manipulace.

Důležité je pochopit, že ten, kdo námi úspěšně manipuluje, nás zná. Přesněji zná naši slabou strunu – na tu drnká, když chce něčeho dosáhnout, protože ví, že to zabere. Že my uděláme cokoli, aby to, co nás drásá, skončilo.

Ale ono to skončit nemusí, ať uděláme cokoli. Protože ten, kdo jednou zjistí, jak s námi může manipulovat, v tom bude pokračovat, dokud ho to bude bavit.

A to je první důležité uvědomění: Pokud jsme rodič, se kterým očividně manipuluje naše vlastní dítě, je to jenom proto, že našlo naši citlivou strunu. Když tohle víme, známe jeho taktiku, můžeme se na ni lépe připravit a porozumět jeho úspěchu i svému neštěstí.

2. Osobní problém, nebo všeobecný?

Za druhé, a nyní se posunu z kůže manipulovaného rodiče do kůže jeho nového partnera, který doplácí na úspěšnou manipulaci dítětem, podobně jako partnerský vztah samotný.

Zcela fatální je pochopit, jestli se dítě našeho partnera takhle chová jenom k nám, nebo se takhle chovalo ke každému novému protějšku svého rodiče.

V prvním případě je to osobní věc. S dítětem si můžeme věcně sednout a vyjasnit si, co konkrétně mu na nás vadí.

Třeba jsme, aniž si to uvědomujeme, v minulosti udělali něco, čím jsme si ho znepřátelili. A možná si to neuvědomujeme hlavně proto, že nepřátelský pocit vznikl jen v hlavě toho dítěte – v jeho momentální představě, v našem jediném slově nebo gestu, které z našeho pohledu bylo nevinné, ale dítě si ho nepřátelsky vyložilo, respektive spojilo s jednáním jiné osoby, nám úplně neznámé, třeba nepřátelského spolužáka, nepřátelského souseda i nepřátelské filmové postavy – a od té doby v nás už vidí „zláka“.

A třeba ta představa, že jsme zlí, není ani z hlavy dítěte. Někdo jiný, dejme tomu druhý rodič, nás popsal nebo pravidelně popisuje jako monstrum, které dítěti odvedlo tatínka či maminku, ačkoli tomu tak být vůbec nemuselo.

Ale tím už se posouváme spíše do té druhé roviny, paušalizující, kdy se dítě takhle může chovat ke každému novému partnerovi svého rodiče. V tomto případě s tím my sami jen těžko něco uděláme. Není to totiž osobní věc – vůbec nejde o nás. Jde jen o dojem dítěte, že mu někdo bere rodiče, že mu někdo stojí ve štěstí a že čím víc času bude jeho rodič trávit s námi (s tím někým), tím méně se například bude moci věnovat jemu, dítěti, respektive tím méně má své dítě rád. A podobné dětské vývody.

Těmito posledními větami se vlastně dostáváme i k řešení.

Kdo by měl správně položit tuto otázku?

Otázku „Co mám dělat s dítětem, které nám rozbíjí vztah“ by měl vznášet primárně ne nový partner jeho rodiče, ale rodič toho dítěte sám. Ano, to on by měl konat. To on by se měl například svého dítěte, toho malého sabotéra, zeptat:

A co vlastně chceš? Abych byl nešťastný?

Víš vůbec, že s tímto partnerem jsem šťastný? Že bez něj nebudu?

Co tím získáš, když nebudu šťastný?

Chceš mít šťastného rodiče? Tak mu dovol, aby byl šťastný.

Když budu šťastný, můžu učinit šťastným i Tebe.

Budu mít o to větší chuť Tě uvidět, hrát si s Tebou, vymýšlet a dělat to, co Tě baví.

Budu mít o to lepší náladu, budu se radovat z každé minuty s Tebou.

Bude mi dobře. Tobě bude dobře. Nám bude dobře. Nám všem.

Zásadní: Neochudit, ale obohatit dítě

V mých knihách (jejich obsahový přehled je zde) varuji, že mnoho dětí rozešlých nebo rozvedených rodičů má pocit, že nový partner jeho rodiče má být snad novým tatínkem nebo novou maminkou. Tudíž má takové dítě pocit, že si má snad vybírat, a srovnává: Ty nejsi tak dobrá jako moje maminka, já mám lepšího tatínka. Což potom všechny, včetně obou rodičů, bolí. Jenže dítě se v některých hloupě rozdělených vztazích bojí, že s novým partnerem jeho rodiče něco ztrácí, o něco přichází, ale ve skutečnosti to může a má být naopak. Vedle skutečné mámy a skutečného táty může mít nového kamaráda nebo kamarádku, dalšího dospělého člověka, který mu může někdy v nouzi pomoci nebo svým jiným myšlením poradit. Ta osoba není nový táta a nová máma, je někým dalším.

Toto je obrovský pocitový rozdíl: někdo náhradní, nebo někdo další.

Bohužel dítěti může v konstruktivním vnímání bránit jeden ze zatrpklých rodičů, který dál vede svou osobní válku. Snaží se zošklivit dítěti nový vztah svého ex-partnera. Nedělá to však kvůli dítěti, ale jen kvůli vlastnímu egu, často jako pomstu za své opuštění. Vyjádřit to lze slovy: Když Tě (ex-partnere) nemohu mít já, nebude Tě mít nikdo.

Nejlepší způsob, jak si získat respekt druhých, je respektovat druhé

Negativní činy ještě nikdy strůjci těchto činů nic pozitivního nepřinesly. I v tomto případě řešení spočívá v respektování. Pokud my sami respektujeme, že dítě má dva své rodiče, a nesnažíme se jednoho vystrčit z této přirozené role, je to názorný příklad i pro dítě, že může respektovat nás. Obecně nejlepší způsob, jak si zajistit respekt druhých, je respektovat druhé. Samozřejmě to není automatické, neboť i když vyjadřujeme respekt druhým, oni nás respektovat nemusejí – ale to už není náš problém, nýbrž jejich.

Pochopme dítě. Jsme-li cizí element v jeho životě, nezná nás. Může se nás bát. Může nám nevěřit. Může mít o nás jakoukoli představu. I velmi negativní.

Tak mu ukažme skutečnost. Ale – a to je důležité – spolu. To znamená: účastnit se musí i jeho rodič.

Tam, kde rodič dítěte dobrácky přistupuje na vyděračskou hru buď, anebo (buď já, Tvoje dítě, nebo Tvůj nový vztah), sám svým postojem zrcadlí, že i pro dítě je tato situace věcí volby, nikoliv obohacení. Že nový partner není někdo další, někdo potenciálně užitečný, nápomocný a nezbytný, ale naopak někdo zbytný a postradatelný. I pro něj, rodiče.

Pamatujte si, prosím:

V nadsázce řečeno: Děti jsou bytostní „manipulátoři“. Už od narození intuitivně vědí, respektive se metodou pokus-omyl učí, jak zakřičet, aby rodič ihned vstal, donesl jim až k ústům mlíčko v prsíčku, přebalil je, pochoval. Tudíž „vědí, jak na rodiče“. A je to v pořádku. Je to v jejich životním zájmu. Na druhou stranu, s věkem to musí mít svou míru.

A to už kvůli dítěti samotnému. To se musí naučit, že když bude ignorovat štěstí druhých, může se taky stát, že zůstane samo, potažmo že při svém soustavném vydírání „buď já, nebo někdo jiný“ jednou uslyší od svého rodiče: Tak fajn, tedy radši ten někdo jiný než Ty!

Protože dlouhodobě manipulovaný rodič může tento nátlak vnímat taky jako rozhodování mezi tím, kdo chce, aby byl šťastný (nový partner), a tím, kdo jeho štěstí zjevně nechce (trucovité dítě). A tohle může později dítěti působit velké komplikace i v dospělých vztazích.

Ano, jde tu o něj. Mělo by tedy porozumět životu, kdy se lidé někdy rozcházejí, ale pořád spolu mohou jednat jako dospělí a zralí jedinci. Pokud toho však jsou oba rodiče schopni.

Už u nich to začíná. Tím spíše bychom měli přemýšlet, zda manipulaci pořád ustupovat.

Jak SPOLU překonávat nejtěžší výzvy? Více o tom píšu v knize SPOLU (proklikněte a zjistíte víc).

Další mé knihy o řešení konkrétních těžkostí ve vztazích (i v osamělosti) naleznete zde.

Pomáhají Vám mé podcasty? Více než dvě stě dalších najdete zde.

© Petr Casanova