Dítě-manipulátor II.: Proč „chce“ nešťastného rodiče

To, že se dva dospělí lidé rozejdou, se stává. Život tím nekončí. Život je jako kniha, která má mnoho kapitol. A to, že nyní procházíme smutnou kapitolou života, ještě neznamená, že smutný musí být i zbytek knihy.

Naopak, čím smutnější jsme, tím více oceníme a přivítáme pozitivní změnu – po rozchodu novou známost. A s ní naději, že zase bude dobře.

Tím spíš, když máme děti a záleží nám na nich.

Jenže co když naše štěstí se v té chvíli kříží se štěstím dítěte? Tím se zabýval už včerejší díl Jak jednat s dítětem-manipulátorem, když nám rozbíjí vztah.

Denně obdržím v průměru tři sta Vašich dotazů. Snažím se odpovídat ve svých článcích, knihách, magazínech i živých vysíláních. Každý všední den věnuji nejčastějším dotazům jeden díl podcastu Řešidlo. Tak jako dnes. V přehrávači nahoře můžete poslouchat mé mluvené slovo, anebo jen číst – jak je Vám příjemnější. V reakci na včerejší díl mi přišlo mnoho dotazů, za všechny vyberu tento: „Petře, můj partner má také dítě, které s ním manipuluje. Vráží mezi nás klín, přitom já dítěti vůbec neubližuji, nesnažím se mu vzít tátu, ale on se jemu snaží vzít mě. Vysvětlete mi, prosím, proč to dělá, když mu jeho otec opakuje, že se mnou je šťastný a že se k jeho matce vrátit nechce? Proč dítě chce rozvrátit tátovo štěstí? To přece nedává logiku.“

Můj příběh, za který prosím odsoudit

Částečně jsem nakousl odpověď už ve včerejším díle. Dnes přidám ještě jiný pohled. A to pohled osobní.

Kdo četl FC Speciál DESET, ví, čím jsem si v dětství prošel. Doplním ještě jednu rovinu: Když mi bylo devět, naši se rozvedli. S mámou jsme zůstali sami, táta nám skoro neplatil a máma to prostě nedokázala utáhnout. Snažila se najít nám někoho, kdo by měl rád hlavně mě, na druhém místě kdo by měl rád i ji, a také kdo by nám finančně pomohl. Někdo to může odsoudit, ale byla to víc existenční než citová věc. Máma to prostě sama neuměla zvládnout. Na všechno byla sama jak finančně, tak citově. Ale já jsem to nevěděl…

A tak jsem všechny ty domnělé strýčky, kteří byli asi tři za těch šest let, než jsem odešel z domova, nenáviděl. Žárlil jsem na ně, mámě jsem opakoval, že doma „nikoho cizího“ nechci, že to spolu zvládneme. Ona byla silně rozštěpená: na jednu stranu chtěla vyhovět mně, ale současně chtěla být sama šťastná – nerezignovat na dospělou lásku. Zatímco mně byla její dospělá láska UKRADENÁ.

Tohle je to správné slovo, ze kterého mi je dnes špatně. Ona mi byla vlastně UKRADENÁ. Tak jako její potřeby. Dnes si uvědomuji, že jsem svým zapšklým chováním bránil mámě v tom, aby byla taky po svém šťastná. Ona, která si to ze všech nejvíc zasloužila. Chcete mě odsoudit? Jen do toho! Jenže já jsem jako dítě nerozuměl tomu, že jenom dětská láska mámě nestačí, že dospělý člověk potřebuje i dospělou energii, takovou, která je třeba, když právě to dítě usne, když si máma potřebuje někomu poplakat, svěřit se s čímkoli, co její dítě slyšet nemá. Ale to jsem jako kluk nemohl vědět…

Nejtěžší profese, kterou dítě nevidí

Už ve svém nedělním živém vysílání o křivých zrcadlech jsem to říkal: Být sám na malé dítě je nejtěžší profese, kterou znám. Takový rodič se na něj musí usmívat, i když je smutný. Musí mu dávat naději, i když sám už v nic nevěří. Musí pracovat, i když je strhaný. Musí tu pro své dítě pořád být, i když je vyčerpaný nebo nemocný. Musí pro své dítě vytvářet pohodlí, i když ho sám nemá. A to všechno proto, že to malé dítě se o sebe nepostará, že rodiče a dobrou energii potřebuje.

Přitom ovšem tohle všechno dítě neví. Tohle všechno pochopí, až vyroste. Pak, jako já, zjistí, že bránit svému rodiči ve štěstí je jako trhat křídla andělovi. Andělovi, který nad ním drží ochrannou ruku. Andělovi, kterého má stále po svém boku a na své straně. Andělovi, který dítěti ve štěstí nebrání, naopak se ho snaží dělat nejšťastnějším.

Domnělé zlo

V FC Speciálu DESET jsem na skutečném případu dospívajícího dítěte, které si chtělo vzít život, ukázal nebezpečí vnitřních pohnutek dětí. Děti nemusejí být zlé, a přece se mohou zle projevovat. Mohou se snažit vyrvat svého rodiče „ze spárů někoho cizího“ jenom proto, že ho milují. Že se o něj nechtějí dělit. Tak trochu jako o štěně, které si přece „nebude půjčovat nějaká cizí paní nebo pán“.

Ale může v tom být i dětský sen. To znamená sen velmi nedospělý. Představa dítěte, že když pomůže rozbít nový vztah, rodič se vrátí zpátky. Bohužel, takhle idealisticky to v reálném životě vždy nefunguje. Mnoho lidí, kterým se rozpadne nový vztah, hledají další vztah, a už se nevracejí zpátky.

Podobně jako když si dítě naivně myslí, že když svému rodiči rozbije nový vztah, on bude šťastnější. Že mu samo tu chybějící lásku vynahradí.

Nevynahradí. Dítě nemůže nahradit dospělou lásku.

Ale to pochopí až časem.

Tak jsem to pochopil já.

A nejen pochopil, taky odpykal.

Negativní karma

Dnes vím, že moje sabotážní chování vůči mámě bylo jednou z největších chyb, jakých jsem se v životě opakovaně dopustil. Dnes totiž vím, že jsem tehdy pořád mladé mámě vzal spoustu let života, které mohla prožít ve štěstí.

Když pak v mých jednadvaceti letech umřela, došlo mi, že vlastně pořádnou lásku, a to i mojí vinou, nezažila. Jen manželství, které bylo velmi špatné a plné násilí, a pak několik rychlých chvilek štěstí, než jsem agresivně vstoupil do jejích vztahů.

Kdekdo by řekl, že jsou svou mámu neměl rád – podle toho, jak jsem se k ní v pubertě choval. Jenže já ji měl rád moc… A tak jsem pochopil, že velká dětská láska se bohužel někdy dokáže projevovat jako velké sobectví.

A sobectví je negativní čin, který vytváří negativní karmu. Jinak řečeno: Jestliže jsem si nepřál, aby moje máma měla šťastný život, osud mi vyhověl. Dal mi to, co jsem chtěl – mámina naděje na šťastný život vyhasla. Odešla a mně tu zbylo to, co jsem vytvořil.

Její neštěstí ve mně. Navždycky. Dobře mi tak.

Pamatujte si, prosím:

To, že malé dítě ještě nemá rozum, neznamená, že ho jednou mít nebude.

Co nechápe, to mu jednou dojde. A nebude to pro něj příjemné poznání.

Proto mu nemusíte jeho chybu vyčítat. Bez rozumu si ji malé dítě beztak neuvědomí.

A s rozumem si ji už samo vyčte. Jako já. Chybami se prostě učíme. A nejvíce chybami, které už nikdy nejdou napravit.

Pár kusů nevyzvednutých FC Speciálů DESET ještě získáte zde.

Knihu Čtyři prány štěstí o sebepřekonávání vlastních chyb nebo cizích křivd si můžete přidat do balíčku zde.

Další mé podcasty Řešidlo můžete poslouchat nebo číst zde.

© Petr Casanova