Rozum versus emoce aneb Co o nás říká strach

Máte strach o někoho nebo o něco, a připadáte si v nepořádku?

Zajímalo by Vás, CO ve Vašem nitru vás zničehonic znejisťuje a zpochybňuje?

Cítíte, jak velký vliv má na Vás doba, okolí, energie událostí?

Nebo máte přímo po svém boku někoho ovládaného strachem – třeba i strachem o Vás?

Každý den dostanu v průměru 300 otázek. Nedokážu odpovědět všem jednotlivě. Když se však nakupí od jednoho tématu větší množství podobných otázek, věnuji jim buď článek (psaná forma), nebo podcast (mluvená forma). Pokud ovšem stačí jen krátká odpověď. Jinak odpovídám celým magazínem (sto stran čtení) nebo knihou (tři stran čtení).

Dnes, v souvislosti s ranním článkem 5 důvodů, proč nás zraňuje ten, kdo tvrdí, jak moc nás miluje, mi přišel dotaz se zajímavým odstínem zraňování. Je totiž o zraňování právě strachem. Zní: „Zaujal mě Váš podcast (Proč jednáme prchlivě, a potom nás to mrzí) o dinosaurech, tygrech a tom, co je silnější než my. Já mezi to, co je silnější než my, řadím taky strach. Zažívám ho denně na vlastní kůži, ale z opačné strany. Můj přítel má totiž nevysvětlitelný strach, že ho opustím. Ničí to jeho, ničí to mě. Proč se ho to drží?“

Strach, který spouští rozum, versus Strach, který spouští emoce

Obsáhleji se touto problematikou věnuji v magazínu FC Proč neznám Tvoje Proč.

Ale objasním alespoň kontury.

Strachy obecně dělíme na dva typy. Je strach racionální a strach emocionální.

Strach racionální podněcuje rozum. Strach emocionální podněcuje emoce.

Když například zjistím, že mám být za pět minut na schůzce, na které záleží, ale vím, že cesta na tu schůzku mi potrvá patnáct minut, začnu mít samozřejmě strach.

Každý strach říká, že je něco důležitého v ohrožení. V tomto případě jde o strach, že to nestihnu. Strach, že to bude průšvih.

A když průšvih nesmím dopustit, pak je mi jasné, že abych to stihl, musím něco změnit. Něco VYMYSLET!

Třeba musím utíkat, vzít si taxík, napsat člověku, který na mě čeká: Promiň, člověče, já to nestíhám. VYMYSLET nějakou výmluvu nebo omluvu. Prostě nějak zapojit rozum.

Tak vypadá strach racionální – strach, který vede k zamyšlení – a k řešení.

Představme si ale, že budu na místě druhého člověka – který je včas na schůzce a jeho protějšek pořád nejde, nebere telefon, nepíše, taky mohu dostat strach. Ale jiný strach.

Může jít o strach emocionální. Ten nespouští rozum, spouští emoce. Hlavně špatné emoce. Může mě v tom okamžiku napadat: Proč tu ten, kdo měl přijít, není? Nezáleží mu snad na mně? Kašle na mě? Něco špatného se mu stalo? Co když ho srazilo auto? Co když je teď někde v bolestech? Co když je – po smrti?

Cítíte? To je emocionální strach. Strach, který vyvolává emoce. Hlavně těžké emoce.

Dopad rozdílných strachů

Předně: Je přirozené bát se, když jste nějakým způsobem ohroženi, nebo Vám na něčem důležitém opravdu záleží.

Ale pro Vaši přítomnosti o budoucnost je zásadní uvědomit si, JAKÝ máte strach a K ČEMU vede. Jestli k řešení (rozum), nebo k prohloubení problému (emoční spirála).

Dám Vám jiný příklad: Jsem muž, který doma čeká na svou partnerku. Už je pozdě, už dávno měla být doma.

Racionální strach mi řekne: Kde může být? Zavolám jí. Napíšu jí. Zeptám se kamarádek. Půjdu jí naproti. Zavolám policii. Prostě snažím se o řešení. Přemýšlet. Nepanikařit.

Emocionální strach mě naopak rovnou stáhne do špatných emocí. Špatné emoce jsou destruktivní emoce. Destruktivní emoce nedokážou vytvořit konstruktivní myšlenky. Nedokážu přemýšlet. Nedokážu nepanikařit.

Špatná emoce mi říká: Určitě se stalo něco špatného. Například: Je mi nevěrná.

A jaký následek bude mít tato emoce? Můj nabouraný rozum začne vytvářet smyšlenky, takové, které mě budou ještě víc bolet. Začnu dovozovat například toto: Určitě, až moje žena přijde, bude se ve dveřích smát, jako by se nic nestalo. Nebo se ve dveřích smát nebude, protože bude dobře vědět, že se něco stalo – bude mít černé svědomí. Špatná emoce prostě nemůže přinést dobrý výsledek, ať se moje žena ve dveřích zatváří jakkoli.

Ale proč?

A teď si položme otázku: Proč? Proč někdo v určité chvíli panikaří, a někdo ve stejné chvíli jedná v klidu? Proč má někdo v téže chvíli emocionální strach a někdo racionální?

Racionálnímu strachu se také říká strach přítomný. Pracuje totiž s přítomností. A pracuje s ní konstruktivně (rozumově). Příklad: Jestliže vím, že jsem se neučil na zkoušku, která mě za deset minut čeká, rozum mi říká: Musíš to skoulet nějak jinak! A hned vymýšlí, co by mohlo uspět. Musíš předstírat, že jsi byl nebo pořád jsi nemocný, nebo – jsi-li žena –můžeš si vykasat sukni, rozhrnout výstřih, nebo – když máš pod čepicí – můžeš se rychle nadrtit nějakou jednu vědomost, ke které, ať se profesor zeptá na cokoli, vždycky ohneš svou odpověď. Zkrátka rozum říká: Musíš obstát teď. Strach přítomný řeší to, co je.

Ale emocionálnímu strachu se říká strach minulý. Pracuje totiž s minulostí. A pracuje s ní destruktivně. Tento strach se v pocitu ohrožení vrací k tomu, co bylo a co se nepovedlo. Stejný příklad: Jestliže vím, že jsem se neučil na zkoušku, která mě za deset minut čeká, špatná emoce mi říká: To nezvládneš, tam nemá cenu chodit. Protože takhle jsi selhal už někdy v minulosti, třeba jako malé dítě. Pamatuješ? Emocionální strach zkrátka nehledá konstruktivní řešení, mám jen destruktivní strach – ve své hlavě jsem už dávno prohrál.

A to proto, že jsem to už někdy zažil. Proto ta minulost. Proto ta špatná emoce.

Lidé, kteří něco podobného, co se jim nyní připomnělo, už někdy zažili, mají přirozeně emocionální strach. Někdy si myslí, že je to rozum, co jim říká, že když se to pokazilo jednou, dopadne to stejně špatně znovu. Jako když máme strach z odchodu člověka, protože jsme už o nějakého podobně důležitého v minulosti přišli. A ta bolest ničí rozum.

Jak přepnout

Jak jsem ukazoval na psychologických metodách v magazínu FC Odpustit neznamená zapomenout, zapojit rozum a přepnout z emocionálního strachu na racionální, tedy z destruktivního na konstruktivní, znamená dokázat oddělit minulost, ve které se stalo něco špatného, od přítomnosti, která takhle špatně skončit nemusí. Potažmo oddělit člověka, který nás v minulosti opustil, od člověka, který je teď po našem boku a možná nás vůbec opustit nechce.

Protože je to jiný člověk. Přítomný člověk. A ten nemůže za naši minulost.

Pamatujte si, prosím:

Strach, který v nás vyvolává špatné emoce, reaguje na naši minulost. Oživuje bolest, kterou jsme tehdy cítili. Varuje nás: Dej pozor, ať se stejná zkušenost neopakuje. Víš přece, jak dlouho jsi potom trpěl!

Ale říká to ne proto, aby vyřadil rozum, ale aby zapojil rozum. Abychom si řekli: Děkuji Ti, mé srdce, za varování. Ale je to opravdu stejný člověk? Chová se stejně? Ignoruje můj strach, že o něj přijdu, stejně? Nesnaží se mi porozumět? Flirtuje dál s jinými, schválně, i když ví, že mě to bolí? Je prostě jako ten, kdo mě opustil?

Anebo naopak chápe mou bolestnou minulost a chová se ke mně podle toho – jako k člověku, který se bojí přirozeně, který jen potřebuje víc informací, protože kde nejsou informace, tam jsou jenom domněnky a domněnky živí emoce?

Ano, domněnky vázané na špatnou minulost živí špatné emoce.

A ze špatných emocí nemohou povstat dobré myšlenky ani dobré činy.

A to je důvod, proč mnoho vztahů končí úplně zbytečně – na neporozumění sobě či druhým. Ale tomu jsem už věnoval samostatnou knihu SPOLU.

Přemáháte Vy nebo partner špatnou minulost, kterou nemůžete dostat z hlavy? Využijte magazín FC, věnovaný tomuto tématu, Odpustit neznamená zapomenout. Neumíte si vysvětlit partnerovo toxické chování? Využijte magazín FC Proč neznám Tvoje Proč.

© Petr Casanova

Top
Shopping Cart