Často jsem na to tázán: Jakou největší chybu jsem v životě udělal?

Nemusím dlouho přemýšlet. Týkala se přirozeně nejdůležitější hodnoty mého života. Ale já nevěděl, že nejdůležitější je. Tehdy jsem to ještě nevěděl.

Člověk dělá chyby. Musí je dělat, aby si uvědomil, co nemá opakovat. Chybou získává zkušenost. A zkušenost lze, Murphyho pohledem, definovat jako to, co získáme až po tom, co jsme to potřebovali.

Mou největší chybou bylo věnovat čas nesprávným lidem. Nelituji věcí, které jsem kdy udělal pro dobré lidi. Lituji dobrých věcí, které jsem udělal pro špatné lidi. Tedy pro lidi, kteří se pro mě ukázali jako špatní.

Jenže jak jsem mohl dopředu vědět, že jsou špatní? Nejprve jsem pro ně „potřeboval“ udělat dobré věci a vidět, že mě jen zneužili, že si mě neváží, že mě poté ještě špiní.

A nejvíc mě mrzí, že čas, který jsem nezkušeně věnoval těmto lidem, mi potom chyběl na to, abych se mohl věnovat nejen dobrým, ale i nejdůležitějším lidem mého života.

Čas je jenom jeden

Kdo otevře mou novou knihu SPOLU, dozví se o nejbolestivějších chybách, které si lidé s odstupem času nejvíce vyčítají. Hlavním problémem je ten časový odstup. Uvědomili si to totiž až poté, co čas už uplynul. A ten čas jim už nikdo nevrátí.

Proto jsem svým způsobem vděčný za tuto největší chybu. Zatraceně si ji pamatuji a už nikdy nedopustím, aby mi někdo bral čas takovým způsobem. Protože ten vzácný čas mi pak chybí jinde. A na reklamačním oddělení Života mi ho nikdo nevrátí zpátky.

A už vůbec ne lidi, kteří vinou této chyby odejdou. MUSEJÍ odejít. Je přece přirozené, že když někomu dlouhodobě nevěnujeme čas, učíme ho žít bez nás. Potažmo s někým jiným, kdo jim ten čas věnuje. Protože i oni vědí, jak vzácný je čas, jak nevratný je čas, který tráví marným čekáním na toho, kdo raději celou dobu věnuje někomu jinému.

Kdo je pro Tebe opravdu důležitý?

Všechno, co potřebuje vztah dvou či více (rodina) lidí, vyžaduje čas. Bez poskytnutého času nelze sdílet, soustředěně naslouchat, podporovat, milovat. Proto je nádherné najít někoho, kdo nám svůj čas věnuje. Dává nám totiž to nejdražší, co má. Kus vlastního života, který mu již nikdo nevrátí zpátky. A to jen nám.

I proto jsem psal knihu SPOLU. Pro všechny, kteří opakovaně říkají: „Promiň, dnes to také nejde. Mám moc práce. Nemám na Tebe čas.“ Mezi řádky řečeno: „Mám důležitější priority, než jsi Ty.“ Varuji před tím lidi ze dvou důvodů:

  1. Mohou až pozdě zjistit, kdo byl skutečně důležitý a nyní jim chybí.
  2. Mohou až pozdě zjistit, že odchod takového člověka je nevratný.
  3. Mohou až pozdě zjistit, že ztratili čas věnováním se (z dlouhodobého hlediska) ne-důležitým lidem a hodnotám.
  4. Mohou ještě další čas promrhat sebeužíráním se, proč včas nerozpoznali problémy 1 až 3.

Zdá se tak snadné říct „Nebudu na Tebe mít (už nikdy) čas“ někomu, kdo nás právě potřebuje, a přitom je tak těžké potom slyšet „Nebudu na Tebe mít (už nikdy) čas“ od někoho, koho právě potřebujeme my. Ano, i proto jsem psal knihu SPOLU. Abychom lépe vážili, komu a čemu věnujeme svou energii, život. Jak přestat marnit čas, tomu se budu věnovat i v nedělním živém vysílání od 9.00 na Facebooku (věřím, že to pro Vás nebude promarněný čas…).

Šest přepnutí v hlavě

Ve svém FC Speciálu DESET jsem uváděl příběh muže, který věřil, že pro rodinu dělá vše, co potřebuje. Snášel jí vážně modré z nebe. Jen na jedno zapomněl. Na to hlavní – na společně trávený čas. Partnerku s dětmi, kteří od něj odešli, se nakonec podařilo do jeho blízkosti vrátit (postup, který uspěl, popisuji v FC Speciálu). Měl štěstí. Dnes už ví, že v životě není možné mít úplně všechno, ale je možné mít něco. Že rodina nemusí tonout v materiálním bohatství. Že bohatství je i o nemateriálnu, které lze druhým dát.

Proto s lidmi, kteří propadli dojmu, že blízcí tady „vždycky budou“ a že je dost času na odkládání toho, co druzí potřebují, trénuji základních šest uvědomění. Pomáhají ještě jednou zvážit příliš opakovanou větu „Nemám na Tebe čas“ a zkusit ji častěji nahradit opačnou větou: „Samozřejmě, vždyť jsi můj důležitý člověk. S čím Ti mohu pomoci?“

1. důvod: Dlužíme to těm, kteří při nás stojí celou cestu

S dovolením to zobecním. Potkal jsem v životě mnoho úspěšných lidí. Řadu z nich ale proto, že zapomněli na ty, kteří jim k úspěchu pomohli. Čím výše na žebříku byli, tím spíše přehlíželi nebo nedoceňovali ty, kteří – obrazně řečeno – stojí pod nimi, u paty žebříku, a ten žebřík jim drží, aby se nezhroutil.

Kdyby se ohlédli dolů (z časového hlediska za sebe), vzpomněli by si, že tito „podřadní“ lidé jim často byli uchem, do kterého se v slabých chvílích mohli vypovídat, paží, která je v neúspěšných momentech objala, srdcem, které se, ještě ve fázi neúspěchu, snažilo jim porozumět. Díky času, kteří jim tito „podřadní“ lidé věnovali, mohlo nastat sdílení. A to vždy pomáhá. Sdílená radost je dvojnásobná radost. Sdílená starost je poloviční starost.

Mnozí z těch úspěšných lidí se stylizovali do pozice, že úspěchu dosáhli sami. Ale nahoru po žebříku možná kráčeli sami. Jenže někdo jim celou dobu ten žebřík držel.

Nikdo totiž nic velkého nedokázal sám. Za každým úspěšným člověkem stojí další lidé. To, že je nevidí/přestal vidět, neznamená, že neexistují.

2. důvod: Potřebujeme změnu

Jestliže někdo dlouhodobě říká, že nemá čas na odpočinek, obvykle ho nejvíc potřebuje. Tak totiž často mluví lidé, kteří z přepracovanosti ztratili produktivitu a efektivitu. A mají pocit, že musejí dělat víc, aby resty dohnali. Ne, naopak.

Tento bod se týká hlavně workoholiků, kteří mají za to, že čím déle budou pracovat, tím více práce udělají. Ale tak to z dlouhodobého hlediska nefunguje. S postupujícím časem pozornost i kvalita výkonu klesají. Pak je třeba opak – odpočinek. Ano, přestat pracovat, abychom mohli pracovat produktivněji a efektivněji.

Pro přetíženého člověka se to zdá nelogické, ale právě odpojení od práce, přeladění na jiné starosti, dětské pohledy, rodinnou atmosféru, výlet, to všechno uvolní pracovní křeč v lidské hlavě a těle. Člověk se potom vrátí k práci jako proměněný. Ať svěžejší, zažil-li pozitivní změnu (s rodinou mu bylo dobře), nebo motivovanější, zažil-li spíše změnu negativní (do práce se dokonce těší a pospíchá).

3. důvod: Je to dobré pro karmu

Co zasejeme, to obvykle sklidíme. Základnímu zákonu života se říká karma.

Věnujeme-li čas člověku ve chvíli, kdy ho potřebuje, může se stát, že nám v budoucnu oplatí stejnou laskavost. Má to jedinou podmínku: Musíme věnovat čas správným lidem. Nesprávní nám žádnou laskavost neoplatí. Jinak řečeno: Věnujeme-li čas a jiné hodnoty lidem, pro něž nejsme důležití, ve výsledku zůstaneme sami. Vydali jsme totiž veškerou sílu na prázdnotu.

A naopak, nejsme-li dlouhodobě ochotni dělat si čas na druhé, kteří nám čas soustavně věnují, nemůžeme se divit, že svůj čas začnou jednou věnovat někomu jinému. Když se vžijeme do jejich kůže, nezachovali bychom se jinak – zjistili-li bychom, že dáváme vše někomu, kdo si toho neváží. Dáváme-li totiž maximum, a druhý si toho neváží, děje se jediné drama: Dáváme své maximum nesprávné osobě. Nic víc. Ale také nic míň.

4. důvod: Uvidíme tytéž věci jinak

Vybřednout ze stereotypu jednoho myšlení, unaveného řešením stále stejného problému (pracovního), je nejen zdravé, ale obecně prospěšné. Znamená to získat odstup/nadhled.

Je to jako v obrazárně. Jsme-li příliš dlouho a zblízka ponořeni do detailů malby, ztrácíme přehled o celku, souvislostech. Je třeba poodstoupit – a uvidíme obraz zase komplexně. To znamená, že spatříme znovu opravdu důležité věci. Ne proto, že by předtím na plátně (v projektu, který řešíme) vidět nebyly, ale protože jsme si nedovolili protřít oči a dát jim odpočinout.

5. důvod: Smět pomoci někomu je vyznamenání

Proč myslíte, že denně věnuji svůj čas v průměru třem stům dotazů a příběhů, které jsou často velmi negativní a energii beroucí? Protože být požádán o pomoc, vyslechnutí nebo radu je pro každého z nás svým způsobem pocta a kompliment. Znamená to, že máme něčí důvěru, že na nás někdo spoléhá, že jsme pro něj možná jediní.

Být někomu natolik blízkým člověkem znamená vyznamenání. A pomoci třeba vlastnímu dítěti k nabytí/předání vědomosti či zkušenosti je privilegium. Nepohrdejme jím, prosím.

6. důvod: Člověk roste s úspěšnými vztahy

Smět se někomu svěřit s vlastním problémem je naopak důkaz, že máme po svém boku člověka, který při nás stojí. A pokud při nás stojí dlouhodobě, může to znamenat, že také my jsme při něm stáli, když to potřeboval, tudíž že ani my nejsme „nuly“, jak si někdy v negativním rozpoložení o sobě myslíme.

Ano, věnuji se lidem. Ale často těm, kteří paradoxně zase při mně stáli, když mi někdy bylo špatně a potřeboval jsem ulevit. Pomohlo mi už vědomí, že nejsem sám. Je to kruh.

Být tu pro druhé znamená být součástí kruhu. A uvědomit si, že kdo tu je naopak pro nás, je dotažením toho kruhu. V takovém vztahu je člověk vždy silnější než sám. Má totiž o koho se opřít, až to bude potřebovat.

Proto jsem psal knihu SPOLU. Protože jen spolu můžeme vítězit i prohrávat. Jak píšu na obálce této nové knihy, ve vztahu nikdy není jen jeden vítěz a jeden poražený, ale vždy jen dva vítězové, či dva poražení. Než někomu řekneme „Nemám na Tebe čas“, zkusme zvážit, na kterou ze stran nás oba v té chvíli tlačíme.

Více o knize SPOLU najdete zde.

Mé ostatní knihy o zvládnutí konkrétních vztahových těžkostí jsou zde.

© Petr Casanova