Jako dítě jsem měl rád počítačové hry.

„Trénuješ na život?“ řekl mi jednou táta.

Nechápal jsem a dál stavěl padající kostičky na sebe.

„Život je přece právě jako tetris. Když zapadneš do řady, zmizíš.“

Tetris

Bylo to poprvé, co mi někdo nabořil mou představu o úspěchu, který mi spadne do klína, budu-li hodný a všechny poslouchat, jak mě učili ve škole. „Jen tak něco dokážeš,“ říkali.

Nikdy bych neřekl, že třicet let poté budu sám stát před dětmi a učit je předmětům, jaké běžné školní osnovy nenabízejí: Sebevědomí, Odvaha, Trpělivost, Konstruktivní porážka.

Nebo že budu jednou v pozici svého táty, jehož synovi bude také jednou osmnáct let. To se stane letos v červenci. Přemýšleli jste někdy o tom, s jakou vnitřní výbavou byste si přáli, aby Vaše děti jednou „vyrazily do světa“? U mě je to nejen o mých dětech, ale i o těch, které učím a které jednou převezmou náš svět a dědictví, a to nejen materiální.

Pro ně i dospělé jsem před deseti lety začal psát magazín FC. Stojí na osmnácti pilířích osobního rozvoje. Vědět je, když já v osmnácti vylétal z „rodinného hnízda“, nejspíš bych nepromarnil tolik času úpěnlivým čekáním na něco, co se nikdy nestane, a pokud ano, ne samo, jak mi kdekdo sliboval.

Tak třeba:

Pravda 1: Úspěch je relativní pojem

Odmala mě vedli k „dosahování úspěchu“. Ale co ten úspěch vlastně je?

Prý: mít samé jedničky, vynikat ve všem.

Já jsem ale za celý život nepotkal úspěšného člověka, který by stejně vynikal ve všem, a naopak mnoho těch, kteří včas pochopili, že stačí vynikat v něčem, objevit klidně i jednu svou přednost, ale tu maximálně rozvíjet… A tím mi došlo, že člověk nepotřebuje být dokonalý – ani nemůže. Vlastně ani nemá. Příroda je moudrá. Narodili jsme se odlišní. Zjevně tedy každý máme umět něco jiného. Jen tak dohromady vytvoříme kompatibilní společnost.

Společné máme jen to, že všichni chceme být šťastní. Ale JAK, to víme jen my. Každý po svém. Jako bychom všichli směřovali na jeden vrchol, ale každý svou cestou.

Proto by všechny děti měly promýšlet a pojmenovat svůj úspěch. Ne podle druhých lidí a jejich nenaplněných ambicí, ale podle sebe. Protože tam se ukrývá jejich životní naplnění.

Pravda 2: O vlastní sen se musíme postarat sami

V nás je otázka, odpověď i řešení, cesta k sebenaplnění. To je důležité pochopit. Někoho totiž náš sen možná zaujme. Někdo nás i podpoří. Ale jeho splnění za nás nikdo neobstará. To je náš úděl i naše požehnání. A pak také naše vítězství a naše zasloužená hrdost, když to nakonec zvládneme. Ale:

Pravda 3: Jen talent za nás nic neudělá

Téměř všichni úspěšní lidé tvrdí, že talent je jen jedno procento úspěchu. Zbytek je dřina.

A něco na tom bude. Dříč vždy porazí talentovaného, pokud talentovaný není ochoten dostatečně dřít.

Všichni máme v sobě potenciál nějak uspět, být něčím výjimeční, nějak přínosní, platní a užiteční. Základní podmínkou osobního úspěchu je ale uplatnění této unikátní přednosti.

Jak ukazuji v magazínu FC, tolik talentů už dokázalo pohřbít svoje úžasné předpoklady. A tolik zdánlivých outsiderů vydřelo své úspěchy. Měli totiž víc než talent – měli sen, kterého se nechtěli nechat vzdát. A člověka, který se nevzdá, nejde porazit. A to i proto, že:

Pravda 4: Nic neumíme tak dobře jako to, co děláme od srdce

Spirála úspěchu je prostá:

Co děláš rád, to chceš dělat často.

Co děláš často, v tom se zlepšuješ.

V čem se zlepšuješ, v tom máš úspěch.

V čem máš úspěch, to děláš ještě raději.

A znovu od začátku.

Co děláš ještě raději, to chceš dělat ještě častěji

Pokračujte…

Mistra dělá opakování. A opakování stimuluje pocit, že nás cesta naplňuje.

Pravda 5: Většina lidí nedělá to, co má ráda

Je to obrovská konkurenční přednost těch, kteří buď dělají to, co mají rádi, nebo mají rádi to, co dělají. Jakmile se do jejich cesty dostane dobrá energie a nezastaví ji náhlá šoková událost nebo komplikace typu koronaviru, je těžké takového člověka vykolejit.

Ne každý má to štěstí, že může dělat to, co má rád. Většina lidí musí brát to, co se jim naskytne. I v tom však mohou najít dobrou energii. Mít radost, že mají práci. Že si dnes vydělají. Že mají příležitost se v něčem posouvat. Že naberou novou zkušenost. Že třeba někomu pomohou (viz uklízečka v článku 7 okamžiků, které mě naučily vidět život jinak).

Pravda 6: Většina lidí se s věkem začne bát svých představ

Děti mají hlavu plnou snů. Věkem se ale lidé svých snů zříkají. Mnozí se spálili. Další byli spáleni. Jiní se bojí spálení, které viděli ve svém okolí.

Stejně se ale začnou bát lásky, důvěry, upřímnosti. Čím víc špatných zkušeností, tím víc obezřetnosti. Někteří tak rezignují na svou představu, že si zvyknou na život bez jejího naplnění. Nejsou přece sami. Vzdali to i jiní.

A já už dětem ve škole vysvětluji vůbec největší dilema lidského života: To spočívá v rozhodnutí, co už vzdát, a co zkusit znovu, s ještě větší energií.

Pravda 7: Většina lidí s věkem ztrácí spontánnost

Spontánnost, další dětský rys, lze jedním slovem definovat jako samovolnost. Ochotu v dané chvíli zkusit i ty nové věci, které nás maně napadnou – prostě vystoupit z rutiny.

Tohle mnoha dospělým schází. Jakmile totiž v životě najedeme na koleje, které nás den co den dlouhodobě vozí rutinním prostředím a stereotypními návyky, naše spontánnost postupně zanikne – už se neotevíráme neočekávaným překvapením a objevování.

Jen si vzpomeňme, jaké to bylo být zvídavým dítětem! Co všechno se nám dělo! Za čím vším jsme byli ochotni jít! Takových ptákovin… V každém okamžiku se uskutečňovalo to, co nás napadlo! A to je důvod, proč se dospělých čtenářů v magazínu FC často ptám:

Kam zmizely ty sny?

Co všechno jste si v dětství slibovali?

Proč jste na to nakonec zapomněli?

Přitom to dítě neumřelo. Tím dítětem pořád jsme. Je v nás. Jen jsme trochu zestárli. Nic víc. A proto dnešním dětem říkám: Pamatujte si, co nyní od svého dospělého Já očekáváte. A až dospějete, nedovolte sami sobě, abyste vnitřní dítě zklamali.

Jak napsal Exupéry: „Všichni dospělí byli dětmi. Jen málokterý si to ovšem pamatuje.“

Pravda 8: Většina lidí po odchodu ze školy přestane číst knihy

S internetem se čtení vrátilo. Ale všimněme si, co většina lidí čte. A co píše. Kam píše.

Tolik stráveného času nad internetem. Ale kolik z přečteného člověka opravdu posune?

Dříve k tomu sloužily knihy. Zeptejme se lidí ve svém okolí, jakou knihu četli naposledy. Možná uslyšíme: „Žádnou, a už hodně dlouho.“ A vysvětlení: Prý není čas.

Jenže času je stejně jako dřív. Dvacet čtyři hodin denně. Mnozí úspěšní lidé si nastavili dlouhodobý cíl: přečíst jednu knihu týdně. Padesát dva ročně. Netráví svůj čas u stokrát zhlédnutých filmů a opakovaných zpráv. A také málo mluví. Čtením naslouchají. Vědí, že jedině nasloucháním (v jakékoli formě) se dá dozvědět něco nového. A rozšířit si obzor.

Pravda 9: Většina lidí víc mluví, než naslouchá

Staňme se svědky průměrného rozhovoru dvou běžných lidí. Zjistíme, že oba se snaží hlavně mluvit. A když si zdvořile neskáčou do řeči, ten vyřazený z hovoru nenaslouchá, ale poslouchá. Přesněji: Má uši nastražené jen proto, aby vystihl moment, kdy se druhý nadechne, přestane mluvit a on může pokračovat. V toku, z něhož byl předtím vystrčen.

Naslouchání vyjadřuje proces, který má dostat informace zvenčí dovnitř.

Poslouchání naopak říká, že chceme dostat informace zevnitř ven.

Naslouchání je aktivní, protože vnímáme druhého.

Poslouchání je pasivní, protože mysl ve skutečnosti šrotuje uvnitř. Připravuje si, co má druhému říct. K tomu využívá onu nemluvnou přestávku. Nenaslouchá. Ano, dva se baví, a přitom oba mluví a ani jeden vlastně nenaslouchá. Ani jednoho slova druhého v běžné rozmluvě nezajímají. Oba zajímají jen vlastní slova. Ani jeden se tak nic nového nedozví.

Pravda 10: Druhé lidi sami nezměníme

Je to smutná pravda. Ne všechno však můžeme ovlivnit. I to je důležité vědět. Druhé lidi především.

Lidé jsou totiž takoví, jací jsou. A takoví zůstanou, pokud se sami nebudou chtít změnit.

Děti toto trápí. Měly by si ale uvědomit, že nemá smysl marnit čas i energii předěláváním lidí, přespřílišným vysvětlováním a obhajováním svých postojů, snahou zavděčit se všem.

Je to zbytečné. Žádný člověk se nezmění, pokud ve svém jednání sám neuvidí problém.

Pravda 11: Všichni jsme průměrem pěti osob, s nimiž trávíme nejvíc času

V magazínu FC píšu, že účelem života není nalézt sám sebe, ale sám sebe vytvářet. Přitom je víc těch, kdo mají vliv na to, jak sami sebe utváříme. Všichni jsme totiž do značné míry odrazem svého okolí – to nás učí vidět svět, příležitosti, hodnoty. Díky prostředí chápeme, co je „normální“, na co „můžeme stačit“, co je v životě dobré.

Jakými lidmi jsme obklopeni, takové máme i myšlenky. Jakou energií jsou naplněni, ta pak nabíjí nebo vyčerpává i nás. Proto děti vedu k tomu, aby se zamýšlely, koho mají nejen ve svém okolí, ale i ve své hlavě. Koho obdivují, kým se inspirují, kdo je utváří.

Ano, okolní lidi změnit nemůžeme. Nemůžeme ovlivnit, jací jsou. Avšak můžeme ovlivnit, lidi jakých povah a rysů budeme mít kolem sebe. Jakým dovolíme, aby v našem životě zůstali. Jakým se rozhodneme věnovat svou pozornost a energii, čí názory přijmeme.

Pravda 12: Okruh našich přátel se mění podle toho, kde se právě nacházíme

Ohlédneme-li se, zjistíme, že většina přátel s námi zůstává jen po určité období. Život je totiž změna, a kdykoli se pohneme, mírně se změní i naše priority a okruh našich přátel.

Nepropadejme nostalgické lítosti. Život je jako kniha – má mnoho kapitol. Inspirujme se i hodinkami – na nich čas běží také pouze vpřed. To proto, abychom se zbytečně nevraceli k něčemu, co beztak už nelze změnit.

A když, vzpomínejme v dobrém. Ať na to hezké, co nám bylo dopřáno zažít, tak na to těžké, co jsme dokázali překonat.

Dominantně však mysleme na to, co prožíváme teď, a na to, co přijde a můžeme to ovlivnit.

Pravda 13: Náš potenciál s věkem neklesá

Budeme-li člověka soudit povrchně, s věkem nám bude připadat méně zajímavý. Stárne, vadne, chřadne. Na povrchu možná. Ale směrem dovnitř je s věkem stále zajímavější. V tomto ohledu je člověk jako víno. Dokáže zrát, zúročit svou minulost, chyby, zkušenosti.

Většina lidí, jak nabývá věk, tváří v tvář pokroku má sklon domnívat se, že toho umějí pro život méně a méně. Ve skutečnosti přitom roste objem jejich vědomostí i ponaučení. Čím starší jsou, tím spíše mohou uplatnit své zkušenosti.

Proto nikdy nerezignujme na věk. Ale také nepodceňujme čas. Pamatujme si, že v každé chvíli jsme nejstarší, jací jsme kdy byli, a nejmladší, jací kdy budeme.

Pravda 14: Jediný skutečný soupeř je v zrcadle

Největší bojiště na světě nenajdeme na žádné mapě, ale ve své hlavě. Tam, kde se bijí naše přesvědčení z minulosti, že nejsme dost dobří, s ustavičnými pochybnostmi z chyb nebo špatných rozhodnutí. Děti jsou jich plné. A to i proto, že důvěrně znají odrazování i zesměšňování. Ano, velkou váhu přisuzují slovům svého okolí.

Časem ale zjistí, že nejdůležitější není to, co o nich soudí nebo říkají druzí, ale co o sobě soudí nebo říkají sami. V tom spočívá opravdový úspěch. V sebevědomí, sebenalezení, sebepřesvědčení, sebelásce a sebehodnotě. Ve schopnosti uvěřit, že mohou jít za svými sny, smějí žít podle sebe, dokážou být sami sebou.

Protože jejich hlavní soupeř není nikde kolem nich, ale v nich.

Největší nepřítel. I přítel.

Pravda 15: Naše přesvědčení jsou také jenom relativní – závislá i na tom, čeho jsme dosud dosáhli

To, o čem jsou děti přesvědčené, se mění. Záleží to na tom, jak se cítí, a to je odvozené od toho, jak si věří, respektive jak jim věří okolí, a to je odvozené od toho, kde se právě nacházejí, kým se obklopují, o co usilují, a jak úspěšně.

Pozoruhodné je, a na dětech to rád ilustruji, že v jedné chvíli si můžeme myslet, že něco nedokážeme, ale pouhou změnou okolí, myšlení nebo pokusem, který vytvoří novou zkušenost, se přesvědčení člověka může posunout i zcela otočit. 

Úspěšná cesta často začíná jedním malým, zdánlivě zanedbatelným vítězstvím. Přitom s jeho dosažením člověk více uvěří v sebe – nabude přesvědčení, že je schopen zopakovat ho. A nejen vítězství, někdy stačí jen pokus. Pokus, který by příště mohl dopadnout lépe.

Naděje. To je to slovo. S nadějí se úspěch nestává snazším, ale možným.

Pravda 16: Z nadhledu všechny problémy i úspěchy vypadají menší

V magazínu FC píšu, že o dlouhodobém úspěchu člověka v jakékoli oblasti včetně lásky rozhodují dvě vlastnosti: trpělivost, když je dole, a pokora, když je nahoře. Obojímu děti učím představivostí. Chci, aby zavřely oči a snily, že sedí v letadle a vyhlížejí z oken. Shora totiž všechno vypadá menší. Neúspěchy i úspěchy – stačí se nad ně povznést.

I slon zdálky vypadá jako mravenec a naopak. V životě nás nadhledu učí především čas. Ano, čas dává odstup a nadhled. Chceme-li však šetřit čas, pomáhá pozitivní myšlení, humor nebo optimismus. Magazín FC na to zaměřuji. Vím, jak důležitý je dobrý pocit.

U pocitu všechno začíná. Úspěch i prohra. I obraty proher v úspěchy. A naopak.

Jaké máme pocity, takové máme myšlenky.

Jaké máme myšlenky, takové nás napadají činy.

Jaké uskutečňujeme činy, takové dostáváme výsledky.

Jaké máme výsledky, takové pak máme pocity.

Ano, i v tomto případě jde o spirálu, která se točí pořád dokola a rychleji. Čím lepší jsou výsledky, tím lepší jsou pocity, které následně vytvářejí ještě lepší myšlenky, ještě lepší činy a ještě lepší výsledky. A v tomto duchu opět pokračujme od začátku, od pocitů…

Proto se s magazínem FC v jakékoli patálii snažím o první pozitivní pocit, kterým začne pozitivní obrat.

Pravda 17: Každý krok je svým způsobem správný, i když vede k chybě

Kdo četl mou knihu Čtyři prány štěstí, vybaví si možná kapitolu Hřích neexistuje. V ní seznamuji s dávnou antickou filozofií, která zpochybňuje význam slova chyba.

Člověk je totiž chybující tvor od přírody. Chybami se učí. Nemůže vědět, že jde špatnou cestou, pokud po ní nikdy nešel. Musí po ní jít, aby zjistil, jestli je špatná. Jedině tak se ponaučí. Jedině tak se posune, vyroste, zmoudří. Ano, smyslem života je vlastně učení. Přesněji: ponaučení.

Proto jsme ve škole života. Ta je jiná než škola, do jaké jsme všichni chodili. V běžné škole nám učitel nejprve látku vysvětlil, a teprve pak nás z ní zkoušel. Naopak život nás nejprve zkouší, a teprve pak nám látku vysvětlí.

Pravda 18: Smysl života je v nás samých

Podstatou života je vlastní naplnění (štěstí). To předpokládá být sám sebou. Pochopit své potřeby, k jejich naplnění využít svůj potenciál, potažmo rozvinout svou výjimečnost. To znamená, že štěstí a uspokojení začíná uvnitř. Ale může směřovat ven – ke spokojenosti a posunutí druhých, kterým prostřednictvím svých dovedností můžeme pomoci.

„My sami jsme sochou i sochařem, malířem i portrétem – sami jsme a vždycky budeme jen takoví, jakými se vytvoříme,“ říkám rád dětem. „Proto se ztvárňujte tak, jak jste si vždy přáli. Věřte mi, že vaše sny ve vás nejsou náhodou. Vycházejí z vaší přirozenosti, vašich vlastností, schopností, dovedností, které máte předurčené svým potenciálem a talentem. Cokoli si umíte představit, to můžete i uskutečnit. Jen nesmíte marnit čas.“

Kéž by těchto osmnáct uvědomění k tomu pomohlo jim, tak jako pomohlo mně…

Více o „sprchovací“ podstatě magazínu FC zjistíte zde.

Knihu Čtyři prány štěstí, tak jako další mé knihy, seženete zde. Nemusíte pro ně nikam chodit, přijdou Vám až domů. Stačí si vybrat správnou pro Vaši situaci v přehledu zde.

© Petr Casanova