Varoval jsem před tím už v článku Ghosting aneb Proč lidé na Vánoce roztínají polovičaté vztahy. Ne před tím, že kdokoli může chtít, i pro nás nečekaně, ze vztahu chtít odejít. Ale před tím, že poté, co odejde, se může chtít zase vrátit.

Když ten, koho jsme milovali a komu jsme se odevzdali, přesto odchází, je to možná šok, možná nezměrná emoční bolest – ale stále je to JEHO rozhodnutí, které těžko můžeme nějak ovlivnit; musíme ho především přijmout, to je naše úloha.

Když se však posléze chce vrátit, přenáší už zodpovědnost za náš vztah na nás – nás se totiž ptá, nás prosí za prominutí, a pak je to NAŠE rozhodnutí, naše odpovědnost říct mu ano, nebo ne.

Když z vlastního rozhodnutí odchází, hlavně on to musí vysvětlit okolí – našim společným přátelům, rodině, dětem. Když však chce zpátky, jsme to my, na koho zvědavě hledí celé okolí a nás může peskovat, ať řekneme ano, nebo ne.

Proto i ve své knize Protože, zaměřené na zvládání těžkých rozchodů, varuji, že odchod partnera není to nejhorší, co nás může potkat. Pro nás to totiž není žádné dilema. Ovšem jeho případný návrat, to je pořádné dilema. Věřit mu znovu? Pustit ho zpět, zvláště poté, co jsme se už z jeho odchodu úspěšně vzpamatovali, pročistili? Co když se šok zopakuje?

Nikdy nepodceňuj dar rozlišení

Jak jsem říkal ve včerejším živém vysílání, vztah často začíná pro nic a končí pro cokoli. Třeba jen pro nudný zvyk. Ten, s kým jsme dlouhodobě, se nás mohl jen přejíst, vlivem stereotypu přestat vidět, co pro něj děláme (syndrom neviditelného člověka – viz kniha Cítit rozumem, myslet srdcem), začít nás vnímat jako obnošené, nezajímavé, běžné, zatímco lidi kolem nás naopak jako působivé, atraktivní, odlišné, prostě nové.

V té chvíli pokračování našeho vztahu může chápat jako marnění času, umírání, nicotu, kdežto přechod do jiného vztahu jako konečně vzrušení, dobrodružství, kýženou změnu. Nás tak svým odchodem může vystavit pocitům nedostatečnosti, možná i na odchodnou nám rozdá nějaké bolestné slůvko, snižující naše sebevědomí. Snadno pak zahořkneme vůči sobě i dalším potenciálním vztahům. A s těžkým srdcem na dálku sledujeme, jak je náš bývalý partner v novém vztahu rozjasněný a šťastný. Sakra, kde jsme udělali chybu?

A přitom žádná nemusí existovat.

A nemusí uplynout ani dlouhá doba a ex-partner se nám zase začne ozývat, připomínat. Může nám psát o pokračujících citech vůči nám, o trápení se svým rozhodnutím, o všem, co si bez nás uvědomil, a všem, v čem mu chybíme. Jak je možné, že to vidí až teď? Proč nám to vůbec píše? Znamená to, že máme čekat? Vrátí se? Měla by druhá šance smysl?

To všechno jsou otázky, jaké zodpovídám ve svých knihách.

Nelze zapomenout člověka, který Ti dal spoustu důvodů, aby sis ho pamatoval

Jde o příběh daru rozlišení, kdy si člověk začíná vážit toho, co měl, až když to ztratí – až když je chvíli vystaven naší nepřítomnosti, respektive přítomnosti jiné osoby. Kniha Cítit rozumem, myslet srdcem se darem rozlišení zabývá velmi detailně – proč je součástí lidské přirozenosti, proč si někteří lidé potřebují projít procesem ztráty, aby se chtěli zas vrátit, a v jakých případech ani naše nepřítomnost nemá na ex-partnera vliv (kdy si nás vážit nezačne, anebo nikdy zpětně nepřizná, že odejít ze vztahu byla chyba).

Rozhodně nepodceňujme dar rozlišení. I ten, kdo odchází „jednoznačně rozhodnutý“, se může ocitnout v sebevýčitkách. Kdy především? Jaké stopy zůstávají v srdci a bývalému partnerovi se připomenou někdy v nejméně vhodnou chvíli – a otravují jeho nový vztah? Kterých pět „srdečních háčků“ způsobuje nejdelší uzavírání minulosti? Na co prostě není snadné zapomenout?

Ve svých knihách definuji těchto emočních vzpomínek víc. Ale pro Vaši představu uvedu pět základních. Pokud jste toto jednání ctili, věřte, že ex-partner Vás jen tak nevymaže ze srdce. A že roste „nebezpečí“, že se opět ozve. A to tím spíš, když jeho nový partner těmito přednostmi neoplývá. Jsou totiž vzácné. A přitom bytostně důležité pro člověka. Každá z nich je vlastně důvodem, proč do vztahu jdeme a proč v něm zůstáváme. Tedy dokud tyto přednosti nezačneme přehlížet (třeba vinou syndromu neviditelného člověka).

Dovolte mi je vyjmenovat a blíže vysvětlit:

1. srdeční háček: Naše schopnost partnera zvedat nebo postrkovat, když to nejvíc potřeboval

Kdo četl mou knihu Čtyři prány štěstí, ví, v čem všem dokážeme být sami sobě největším soupeřem. Kolika snů se dokážeme zříct jen proto, že o sobě pochybujeme, nebo kolik načatých cest nedokončíme jen proto, že nás někdo odradí.

Když teď vyjdete na ulici, uvidíte mnoho lidí, kteří by Vám spíše nepomohli než pomohli, kdybyste se dostali do úzkých. Ne proto, že jsou zlí, ale proto, že nepomoci je snazší. Najít pomoc v tomto světě je vzácné. Proto se ti, kdo někomu významně pomohli, vyznamenávají – za něco, co by „mělo být samozřejmé“.

Snadné není ani najít takového partnera. Je poklad objevit bytost, která nás nabíjí, motivuje, inspiruje k tomu, abychom se stávali tím, kým v koutku duše chceme být; která k nám sleze do bahna ne proto, že by jí v bahně bylo dobře, ale proto, že nestrpí, abychom někdy v bahně zůstali sami. S takovou bytostí překračujeme svůj stín, překonáváme strach, nahlížíme za zónu pohodlí.

Máme člověka, který nám obětuje to nejcennější – svůj čas. A to všechno jen proto, že mu na nás záleží – že chce, abychom byli šťastní a sami sebou.

Existují lidé, kteří si neuvědomí, koho po svém boku měli, dokud se neocitnou sami. Pak najednou vědí. V tom zlomku vteřiny zmoudří. A obětovali by všechno pro náš návrat. Vědí totiž, že my jsme jejich budoucnost – jejich štěstí, jejich možnost být do konce života sami sebou.

A to není samozřejmost. To je v tomto světě vzácnost.

2. srdeční háček: Naše schopnost jednat s partnerem upřímně.

Mohl to být důvod k rozchodu. Byli jsme upřímní. Řekli jsme pravdu. A pravda není vždy krásná, tak jako krása nemusí být úplně pravdivá.

Upřímnost je sourozencem důvěry a věrnosti. Jsou to prakticky vyhynulé druhy. Schopnost říct člověku to, co si myslíme, nebo dokonce jednat tak, jak mluvíme, znamená, že jsme pro druhé čitelní a spolehliví. A zamyslete se: Kolik je ve Vašem životě osob, na které se můžete za všech okolností spolehnout; kterým se můžete bez obav svěřit a vědět, že Vám nebudou lhát, mazat med kolem úst, natož že Vám nevrazí nůž do zad?

Upřímnost, důvěra a loajalita jsou největší tmely dlouhodobých vztahů. Jsou to projevy nejvyšší lásky a ztráta takového člověka se může ukázat jako nenahraditelná. Stačí první střet s falší, přetvářkou a podrazem, a partner okamžitě vybředá z iluze, že upřímný může být každý. Nemůže, to bychom žili v jiném světě.

A my všichni potřebujeme vědět, na čem jsme. Kde děláme chybu, a sami ji nevidíme. Bude-li nám satelitní navigace v autě sdělovat milosrdné lži, kde se nacházíme, pochopíme, že je vždycky lepší než jeden konec s bolestí než bolest bez konce.

3. srdeční háček: Naše schopnost partnera bezpodmínečně podporovat.

Každý z nás občas padne dno. Každý z nás občas stojí před rozhodnutím, na které nemá odvahu. Každý z nás občas potřebuje povzbudit, a to tuplem, když proti němu stojí celé okolí, když má jít za svým snem, a tato cesta je těžká, padá na ní, a svět se mu směje.

Být partner znamená nesoudit. Být partner znamená podporovat člověka v jeho cestě, i když té cestě sami nerozumíme, nám samotným není ta cesta vlastní, ale víme, jak je důležitá pro našeho partnera. A to stačí. To znamená bezpodmínečnou podporu.

Něco takového je nedocenitelné tím víc, čím méně přátel našemu partnerovi v té chvíli zbude. O to víc je vděčný za toho, kdo zůstal, když celý svět odešel. To se nezapomíná.

4. srdeční háček: Naše schopnost vyvinout zvláštní úsilí k pochopení partnera.

Všichni máme svůj život a svých starostí dost… Máme co dělat sami se sebou, ještě se tak starat o druhé… Takový způsob uvažování nás izoluje od druhých – od těch, kteří nám sami mohou pomoci, až budeme potřebovat podporu nebo pochopení.

Už ve své základní knize 250 zákonů lásky píšu, že dáváním ve vyváženém vztahu nikdo nezchudne. Oboustranným dáváním se totiž neustále zvyšuje objem lásky, empatie, energie ve společném vztahu.

Přesto být tu pro druhého a skutečně mu naslouchat, to ve vztahu znamená být pro partnera jackpotem. Co víc si může přát? Už nikdy není sám, už nikdy není bezmocný, navždy může své problémy vidět ještě jinýma očima, jiným mozkem, jiným srdcem. A hlavně už nikdy není zbytečný, pokud je stejně tak on k dispozici svému partnerovi na podobné vyslechnutí.

Budu-li cynický, toto je jeden z nejkrásnějších výměnných obchodů. Dnes tu jsem pro Tebe, třeba tu zítra budeš Ty pro mě. Ačkoli jde o dva v podstatě cizí a odlišné lidi, tím, že spolu komunikují, k sobě nalézají cestu a jeden pro druhého mají nezastupitelný význam.

Stačí o takového partnera přijít, a najednou jako by Vám vypadl signál. Kde zmizí komunikace, respektive druhý schopný komunikovat, tam automaticky vyvstanou pochyby, domněnky, nejistota, nezodpovězené otázky. Po rozpojení osudového vztahu je to nejčastější slovo: Nevím. Prostě nevíme, co je, ani co bude. Nerozumíme druhému, nerozumíme sobě.

Všichni jsme schopni vysílat. Ale k čemu je vysílání, když chybí přijímač na stejné vlnové frekvenci? Jsme osamělí jako televizní vysílač, o jehož signál nikdo nestojí. A zoufale přijímač potřebujeme. – To je pocit, jaký teď Váš partner může mít.

5. srdeční háček: Naše schopnost stát při partnerovi v těžkých časech.

Pokud jste byli schopni při svém partnerovi stát v nejhorších chvílích, jaké zažil, nezapomene to. Respektive, možná tu informaci založí, ale nikdy neztratí.

Jsme-li totiž sami, neobyčejné chvíle jsou něčím zvláštní. Jsme-li však v osudovém vztahu, neobyčejné chvíle jsou někým zvláštní. A těžko snášíme, když ten někdo má patřit do naší minulosti – protože tím, alespoň máme pocit, do minulosti propadají i neobyčejné chvíle v našich vztazích.

Toto všechno je jen několik plus, které hrají roli v tom, že z partnerova srdce prostě nezmizíme. Je totiž těžké zapomenout na někoho, kdo nám dal tolik důvodů, abychom si ho zapamatovali. Takový byl totiž skutečným partnerem. A takových není moc. Jsou vzácní. A obvykle si to uvědomujeme tím víc, čím víc vztahů zkusíme.

A někdo prostě potřebuje vyzkoušet jiný vztah, aby zjistil, že mu snad žádný nedokáže dát to, co my. Jeho odchod není cesta zpět, ale vpřed – k poznání, co pro něj nejen znamenáme, ale vždy jsme znamenali; jen on to dostatečně neviděl.

  • Trápí Vás nějaké otazníky ve vztahovém životě? Využijte mé knihy. Věnujete-li je jako vánoční dárek sobě nebo někomu blízkému, dovolte mi, prosím, vepsat do nich osobní motivační věnování obdarovanému. Více o této možnosti zde.

© Petr Casanova