Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

Vánoce jsou svátky, které bychom měli trávit s těmi nejbližšími. A ti, kteří nás považují za nejbližší, by je měli trávit s námi. Jak je tedy možné, že ti, kteří tvrdí, jak nás milují, odcházejí, když vědí, jak nám na jejich přítomnosti během vánočních svátků záleží?

Znamená to snad, že jejich tvrzení o lásce není upřímné? A co si myslet o situaci, kdy někdo, koho milujeme a on prý také nás, dá přednost svátkům v jiném vztahu, třeba i předchozím – se svým ex-partnerem? Máme to snad vnímat jako ohrožení naší vazby?

Toto jsou nejčastější dotazy, které mi před Vánocemi chodí do Řešidla. Ačkoli příběhy, které mi svěřujete, mají rozmanité nuance, ukážu Vám, jak je také možné vnímat tento zdánlivě nesrozumitelný krok. Využiji otázku, kterou mi napsala Táňa: „Petře, čekají mě bolestné Vánoce. Budu sama. Přitom bych řekla, že stále mám vztah i báječného muže. Jako partner odpovídá Vaší definici ,velkého srdce‘. Vždycky jsem si ho vážila a nikdy mu neublížila, a přesto jsem o něj zřejmě přišla. Zničehonic mu totiž napsala jeho bývalka. Vím, že se s ní začal scházet. A nyní mi se slzami v očích řekl, že Vánoce prožije s ní. Můžete mi, prosím, vysvětlit, jestli se z báječného chlapa může stát mizera?“

Pozor na domněnky

Začnu od toho nejpodstatnějšího: Nesnažte se vytvářet si domněnky, když neznáte fakta – když nemáte všechny informace a snažíte si je domyslet ve své hlavě na základě svých strachů, úzkostí, pochybností. A povím Vám proč.

Za deset let, co se věnuji této práci, vím, že všechno v životě je jako mince. Má to dvě strany. I příběh, který mi někdo sděluje. A já potřebuji znát pohled obou stran. Toto se o mně ví. Proč o tom mluvím? Protože FirstClass je dnes největším prostředím svého druhu na českém a slovenském internetu. Přes 300 000 fanoušků jenom na Facebooku se mnou sdílí své problémy, tudíž se často stává, že mě osloví jak jedna strana, tak druhá. Navzájem nevědí o mé komunikaci s tím druhým, a díky tomu mohu dát oběma stranám naději, protože z obou stran vidím, že nikdy není jen černá a bílá, ale vždy jsou ve vztahu dva lidé, kteří chtějí být oba šťastní, jen někdy nedokážou svou cestu vysvětlit. A to i proto, že ten druhý je jiný. Nemusí je chápat, ani chtít pochopit. A já dnes ukážu, jak lehce se dá vysvětlit odchod muže, který má velké srdce a je skutečným Stavitelem.

(Tento termín jsem objasnil například v Proč Stavitel neopouští partnera, který jen boří.)

Ze zbořeniště na staveniště

Stavitel je principiálně člověk, který neboří. A pokud boří, tak jen za tím účelem, aby na stejném místě postavil lepší stavbu. Tato jeho filozofie může mít různou podobu, ale my si ji můžeme ilustrovat právě na tomto případu. Vztah bude znamenat právě tu stavbu.

Představme si, že stavba (vztah, který Stavitel s někým budoval) je prostě neúspěšná a odsouzená k záhubě. Například proto, že partneři postupem doby pozměnili své hodnoty, priority a cíle, takže už spolu po letech nejsou kompatibilní. Takový Stavitel nestaví dál na „tekutých píscích“. Aby mohl být šťastný a vnitřně naplněný jako Stavitel, odchází pak do jiného vztahu – potkal sobě blízkou duši, a s tou staví. Tak vznikne jeho nový vztah a vlastně všichni jsou šťastní. Nejen nově vzniklá dvojice, pár dvou Stavitelů, ale i ta neStavitelka, kterou Stavitel opustil a která může nyní volně realizovat svoje osobní sny.

Jenže… Život je změna.

A tou změnou může být i smrt.

Ze staveniště na zbořeniště

Kdo četl mou základní knihu budování dlouhodobého vztahu 250 zákonů lásky, ví, že Stavitel staví prostřednictvím emočního pouta. Postaví, představme si, potrubí, kterým teče láska od něj k druhé osobě a od druhé osoby k němu. To je ta stavitelská činnost.

Jenže to emoční pouto se nemusí týkat jenom jedné osoby. Vztah partnera a partnerky může být současně rozvětven k příbuzenstvu, dětem, společným přátelům. Tudíž další potrubí může Stavitel přirozeně budovat ke společným známým, širší rodině. A když ten primární partnerský vztah skončí, obvykle se i ta souběžná potrubí odpojují a tok emocí oběma směry postupně uvadne. Má to i svou emoční logiku. Jen tak totiž může Stavitel budovat nová „potrubí“, se svým novým partnerem – plně se na ně soustředit a netěkat vzpomínáním na předchozí vztahy, které de facto už odumřely. Vzpomínáním totiž tyto veškeré předchozí vazby oživuje, to znamená „to potrubí“ opravuje a jeho náplně, jeho emoce a láska, tím potrubím pořád směřují. Pak se minulost nemůže tak úplně uzavřít.

A právě to se stalo v tomto případě. Jak to vím? Ten muž, o kterém píše moje čtenářka, totiž napsal i mně. A tudíž znám i druhou stranu příběhu, fakta, nikoli domněnky.

Jak ožije zbořeniště

Tomu muži jednoho dne napsala bývalá partnerka. Napsala mu jenom oznamovací větu: Umřel mi tatínek.

A ten muž, protože byl Stavitel a protože měl v minulosti postavené emoční „potrubí“ i k tatínkovi své ženy, pocítil lítost. Ten tatínek byl pro něj blízký člověk. Mnoho věcí si spolu nestačili říct. A Stavitel se začal obviňovat: Co když mu částečně podrylo zdraví i to, že jsme se s jeho dcerou rozešli? Co když jsem mu v jeho nemoci mohl nějak pomoci? Co když čekal, že se mu ozvu? Co když tento svět opouštěl s pocitem, že jsem zlý člověk?

Jsme zpět u domněnek. I Stavitele domněnky ničí. Jsou-li sžíravé, oživují v něm emoce. Sice ty emoce jsou negativní, smutné, teskné, ale pořád jsou to emoce, které se znovu vlévají do již zrezavělého, vetchého i prasklého potrubí, směřujícího k bývalé partnerce.

Jinak řečeno: Ten Stavitel prostě cítil emoční dluh. Chtěl být na tatínkově pohřbu. A tam viděl svou bývalou partnerku zlomenou, opuštěnou, potřebující ho. A tak ji objal. A tímto jedním obejmutím se dávno zašlé a nefunkční potrubí jakoby opravilo. A Stavitel cítil, jak jí může pomoci. Jak ho ona v tomto těžkém období potřebuje. Připomeňme si: On není bořič, je Stavitel. A to je celý důvod, proč tyto Vánoce stráví s ní.

Zbořeniště v člověku

Ve svých knihách Cítit rozumem, myslet srdcem (kniha o karmě ve vztazích) a Čtyři prány štěstí (rozvíjení sebelásky v těžkých okamžicích) zdůrazňuji, jak je důležité sebe zbytečně nekontaminovat negativními domněnkami a katastrofickými prognózami. Fakta a pravda totiž mohou být úplně jiné. Proto je tak zásadní ve vztahu umět komunikovat.

Když mi ten muž-Stavitel napsal, styděl se, že celou pravdu neumí své nynější partnerce říct. Argumentoval: „Ona se mě totiž na začátku našeho vztahu jasně ptala, jestli mám uzavřenou minulost. Měl jsem. Nebo jsem si to aspoň myslel. Tak jak bych jí nyní mohl říct ,Promiň, já se vracím, byť jen na Vánoce, k někomu, kdo už by mě neměl zajímat‘?“

Jinak řečeno: Na JEHO straně lživé domněnky, že by to jeho milovaná partnerka nepochopila. Na JEJÍ straně lživé domněnky, že ji milovaný partner opouští.

Připomnělo mi to příběh Romea a Julie: Romeo v závěru Shakespearova příběhu vstoupil do hrobky Kapuletů a viděl tam ležet bezvládnou Julii. Myslel si, že je mrtvá. Uvědomil si, že jeho život bez ní nemá cenu. Tak spáchal sebevraždu. Vtom Julie procitla. Chtěla svým předstíraným úmrtím jen podráždit své rodiče, kteří lásce s Romeem nepřáli. Toužila jim ukázat, že když neposvětí jejich svazek, je schopna čehokoli. Byla to její hra. Když viděla mrtvého Romea, vzala si život také… A já se ptám: Kolik problémů by si lidé ušetřili, kdyby spolu víc mluvili?

(Proto jsem se rozhodl mezi svátky napsat velmi specifickou knihu. Bude pro páry, které spolu zapomněly mluvit. Nebo které se chtějí vyhnout zbytečnému rozpadu – vytvářením domněnek, které vztah otravují a postupně zabíjejí. Vše o této nové knize je ZDE.)

Pamatujte, prosím: Příběh, který nosíte v hlavě, může být v objektivní realitě vždy jiný, než jaký se Vám zdá. To, že s někým nyní netrávíte Vánoce, ještě neznamená, že je ten člověk v mysli netráví s Vámi. Že má své důvody, které Vám jen neřekl nebo neuměl říct, třeba proto, že nevěří, že byste je pochopili. Ne proto, že by Vás podceňoval, třeba podceňuje sebe.

Možná všechno pochopíte brzy po svátcích. Jen si vždycky vzpomeňte na Romea a Julii. Pravda může být někdy jiná, než jaká se navenek jeví. A nemusí být nezbytně negativní.

Život je zkrátka jako kniha. To, že nerozumíme současné stránce, na níž se pohybujeme, ještě neznamená, že nám její význam neosvětlí další kapitola nebo pointa. A tou pointou může být i naše opětovné shledání po Vánocích, které pak bude mít o to větší intenzitu – a teprve pak zjistíme, jak se vše ve skutečnosti vlastně mělo, i když si teď protemňujeme mysl jen katastrofickými vizemi. Možná úplně zbytečně.

  • Nejste si jisti, zda jste přišli o partnera? Pokud si přejete mezi svátky projasnit své myšlení, využijte mé knihy. Zasíláme také mezi Vánocemi a Silvestrem.
  • Jste si jisti, že partner už se nevrátí? Vyčítáte si konkrétní chybu? Nebo jeho odchod vnímáte jako křivdu? Využijte magazín FC Odpustit neznamená zapomenout, zaměřený celými sto stranami jen na proces sebepročištění formou odpuštění.

Všechny mé podcasty na různá témata můžete během svátků poslouchat zde.

© Petr Casanova