Proč Stavitel neopouští partnera, který jen boří

Dovolte mi otázku:

Když Vám někdo ubližuje, je pro Vás snadné ho opustit?

Pardon, dovolte mi ještě úpravu:

Když Vám někdo ubližuje a Vy ho milujete, jak snadné je takového člověka opustit?

A ještě dodatek, prosím:

Když vidíte někoho blízkého, na kom Vám záleží, ale komu milovaný partner ubližuje, dokážete pochopit, že s ním Váš blízký člověk nadále zůstává?

Nebo toho blízkého člověka jednoduše odsuzujete a sami opouštíte, protože „nemá všech pět pohromadě“?

Ve Vánočním Speciálu ukazuji, jak jsem se sám odnaučil soudit. Jak jsem pochopil, že musím nejprve porozumět příběhu člověka. A jak je poté snadno vysvětlitelné, proč ten, kdo zůstává s toxickým partnerem, nemusí být vůbec hlupák. Naopak to může být někdo s velkým srdcem. Ostatně, pokusím se to vysvětlit i v dnešním Řešidle.

A velmi děkuji za to, že Řešidlo patří mezi 20 nejposlouchanějších podcastů v republice. Děkuji i za Vaše dotazy a připomínky. Dotaz, který mě zaujal dnes: „Petře, miluji svého manžela. A to přesto, že se jako manžel dávno přestal chovat. Má mě na posledním místě svého seznamu hodnot, přestal se mnou i spát a žít. Dlouho jsem prosila, chodila za ním i do hospody, dokonce i s dětmi, byla jsem všem jeho kumpánům pro smích. Jednoho dne jsem našla jiného muže, který je naopak jako životní partner báječný. Čekáte happyend? Není. Já totiž nejsem schopna od svého manžela odejít. Manžel se nezměnil, milenec při mně zatím stojí, ale vím, že je otázkou času, kdy odejde. Vysvětlete mi, prosím, co to dělám. Jak se zbavit závislosti na někom, kdo mě už dávno přestal milovat? Jak přestat sama sobě šlapat po štěstí?“

Jak vzniká závislost

Každý člověk má své potřeby.

Když jsou tyto potřeby uspokojeny, je šťastný.

Když uspokojeny nejsou, není šťastný. 

Jestliže jsou tyto potřeby nějak spojeny s vnějším světem, například s vnějším vztahem, hledá tento člověk takového partnera, který jeho potřeby uspokojí. Jde o potřeby jako být obejmut, být vyslechnut, být políben, být milován.

Jestliže takového partnera najde, je tento člověk šťastný. Má uspokojené svoje potřeby. Ale problém je, že je potom na tomto partnerovi svým způsobem závislý.

Proč je to problém? Pochopíme to ve chvíli, kdy tento partner přestane tu lásku dávat. Pak jsme znovu nešťastní, bez uspokojených potřeb.

Jen dvě možnosti

V té chvíli, kdy partner přestane naplňovat naše potřeby, máme jen dvě možnosti.

Buď zůstat v tomto vztahu a čekat, jestli partner náhodou začne naše potřeby znovu uspokojovat, to znamená čekat, že se změní. A dokud se nezmění, jsme stále nešťastní.

Anebo se z tohoto vztahu odpojit a snažit se najít jiný vnější zdroj uspokojení našich potřeb.

První možnost, setrvání v nefunkčním vztahu, je cestou závislosti na jednom člověku. Cestou, která může být velmi nešťastná. Čím déle totiž trvá neuspokojování našich potřeb, tím spíše si můžeme klást otázky: Proč nám už tu lásku nedává? Jsme snad prašiví? Co máme dělat? Co máme změnit?

Chápete? To my přemýšlíme, jak se změnit, a tím přenášíme naléhavost té změny na sebe, ne na partnera. On je v pořádku, ale my jsme ti porouchaní – říkáme si. A tak zůstáváme.

Druhá možnost, odpojování z nefunkčního vztahu, má dvě varianty. Buď náhradního partnera, který uspokojí naše potřeby, najdeme, původní vztah opustíme, rozejdeme se, rozvedeme se, a jsme už pouze s tím, kdo nám tu potřebnou lásku dává.

Nebo se dostaneme mezi dva lidi – mezi partnera, který dál neuspokojuje naše potřeby, a milence, který uspokojuje naše potřeby.

Někdo řekne, že druhá varianta je NEnormální – zůstávat napůl s někým, kdo naše bytostné potřeby neuspokojuje. Jenže to nemusí být nenormální. Je to přirozená cesta Stavitele.

V srdci Stavitele

Stavitel je typ partnera, který staví.

Neodchází ze vztahu, který jednou začal budovat.

Jednou v něj uvěřil. A proto, když mu partner přestane lásku dávat, nejprve hledá chybu v sobě, prosí, dolézá (pozitivní náboj), ale i trucuje, rozčiluje se, obhajuje se (negativní náboj), prostě pozitivně i negativně hledá způsoby, jak protějšího ne-stavitele motivovat, aby se zase stavby vztahu účastnil. Ale!

Současně je tento Stavitel člověk. Takže má své potřeby a potřebuje je naplňovat.

Dilema v mileneckém vztahu

Prakticky všichni lidé, kteří si z tohoto důvodu najdou milenecký vztah, člověka, který uspokojuje jejich neuspokojené potřeby, stojí potom před dilematem.

Na jednu stranu je pro nás všechny přirozené nezůstávat tam, kde nic není, a jít tam, kde něco je. Ale na druhou stranu můžeme cítit problém v tom, že už máme zkušenost s tím, že tam, kde něco je, může časem to něco přestat být. Ten pramen se může postupem doby vyčerpat. Přece jsme to už zažili! A tak se bojíme opakování. Bojíme se, že dáme přednost člověku, který teď dává, ale jednou dávat přestane. Opakuji: Bojíme se právem, protože jsme to už jednou ve vztahu zažili. Není to bezdůvodná obava.

A také se můžeme bát efektu rozlišení (viz kniha Cítit rozumem, myslet srdcem).

Mnozí partneři totiž časem přestávají dávat, protože si neuvědomí, že nás mohou ztratit. Říkají si: Proč bych pořád dával, proč bych vydával energii, když to není nutné – když můj protějšek beztak zůstává? Nemohu o něj přijít. Jestliže mu budu dávat, zůstane. A pokud mu nebudu dávat, taky zůstane. Jenže co když nám dojde trpělivost? Co když si opravdu najdeme jiný zdroj energie (milence) a jsme s ním šťastní? V té chvíli si tento náš partner může uvědomit svou chybu a fakt, že nás ztrácí. Někdo se pak celý šťastný vrací k prozřelému partnerovi do původního vztahu a vlastně dosáhl toho, co chtěl: že se partner změnil, že si znovu svého protějšku váží, že mu znovu dává lásku, dokonce vrchovatou měrou. Pak je milenec odsunut, už není potřeba. Bytostné potřeby jsou opět uspokojeny partnerem.

Dilema po návratu do partnerského vztahu

Jenže příběh se může opakovat: Partner, který s úlevou vytrhne svůj protějšek ze spárů milence, a obnoví tak společný vztah, se časem může znovu přestat snažit. To se děje, pokud se dostatečně neponaučil.

Naopak ten, kdo se dostatečně ponaučil, nepřestane s dáváním, protože už dobře ví, že druhý je schopen odejít, je schopen najít si někoho jiného, už poznal, že jiný zdroj dávání existuje, že se vyplatí vyměnit člověka, který už nic nedává, za jiného, který může dávat všechno. A tak ten, kdo se dostatečně ponaučil, raději dává všechno.

To je cíl, k němuž směřují mnohé milenecké vztahy: k probuzení stávajícího partnera.

A je to něco, na co čeká skutečný Stavitel.

Když pořád doufáš

Stavitel ani z nefunkčního vztahu jen tak neodchází. Je to nejen tím, že se Stavitel cítí odpovědný za stavbu, se kterou jednou započal. Je to také tím, že si přisuzuje určitou míru spoluviny, když se mu stavba hroutí.

Pořád doufá, že se mu to nakonec postavit podaří.

Pořád zůstává, alespoň napůl, tam, kde nic není.

Pořád má nějaké důvody. Kvůli dětem. Kvůli minulosti. Kvůli tomu, že „v něčem“ jeho partner přece jen funguje, například alespoň jako rodič, jako kamarád.

To znamená, že Stavitel je pořád trochu šťastný, ale převážně nešťastný.

Chápete? I když má Stavitel milenecký vztah, stále je duší v tom partnerském, nefunkčním.

A to je jádro pudla, jádro jeho neštěstí.

V duši Stavitele

Ta převážná nespokojenost s neúspěšným vztahem, kterému Stavitel věřil, se propisuje i do jeho mileneckého vztahu. Jak může věřit, že milenecký vztah bude mít smysl, když stejnou víru měl i předtím v partnerský vztah? A jak je možné milenecký vztah efektivně rozvíjet, když Stavitel je pořád duchem tak nějak jinde? To je důvod, proč se milenecký vztah obvykle dříve nebo později rozpadne – protože Stavitele nelze úplně uspokojit. A není to vinou milence, že by on byl nedostatečný. Stavitel se prostě jednou rozhodl spojit své štěstí s konkrétním člověkem, a ten člověk mu to štěstí přestal dávat.

Stavitel není hloupý ani méněcenný. Stavitel má především obrovské srdce. Toto srdce je stavěné na velkou lásku. Ale když je prázdné, je v jeho velkém objemu spousta místa na negativní energii: bolesti, sebevýčitky, lítosti, a hlavně plané naděje. Protože, bohužel, druzí lidé se nemění jen tak, pokud vedle nich zůstáváme. Lidé se mění, zejména když jim dojde, že nás mohou ztratit. A pokud se ani pak nemění, tedy pokud necítí potřebu se změnit ani při spatření odcházejícího partnera, pak tím říkají, že pro ně tento odcházející partner nemá takovou hodnotu, aby se chtěli změnit – že ho zas tolik nepotřebují.

Memento pro Stavitele 

Ale to neznamená, že by Stavitel měl spíš zůstávat a snažit se dávat ještě víc.

Naopak to znamená, že nazrál čas už se přestat snažit.

Ba že dokonce stojí za to uvědomit si slova indiánů z kmene Krí, kteří říkají: „Když zjistíš, že je kůň mrtvý, je lepší sesednout. A najít si jiného koně, schopného pohybu.“

Tedy – v případě mileneckého vztahu – zvážit, zda není lepší využít toho, že je nablízku někdo skutečně milující, někdo schopný uspokojit naše bytostné potřeby, někdo, komu na nás zjevně záleží. Za tohoto člověka děkovat nebesům, nepohrdat jím, protože vždy je lepší jít do neznáma než zůstávat tam, kde nic není a nikdy nic nebude.

To neznámo je totiž v takové situaci často jediná naděje. A Stavitel naději potřebuje. Ale ještě víc potřebuje umět rozlišit, která stavba za to stojí, a která ne. Protože na správné volbě závisí jeho štěstí a uspokojení jeho potřeb.

Proto si, prosím, pamatujme: Pokud neodcházíme od lidí, kteří nás začali brát jako samozřejmost, říkáme jim tím, že pro ně samozřejmost opravdu jsme. Že naše potřeby ani nemusejí uspokojovat, a my tu pořád budeme.

Není to cesta štěstí, ale neštěstí. Přemýšlejme o tom. Kdykoli se cítíme vnitřně nešťastní, rozhlédněme se také, s kým vlastně ve vztahu jsme, jakou energii od něj získáváme.

Často najdeme na své vlastní neštěstí odpověď.

• Knihu o efektu rozlišení a karmě ve vztazích Cítit rozumem, myslet srdcem můžete zařadit do svého vánočního balíčku, podobně jako Vánoční Speciál nebo jiné mé knihy. Balíček si vytvoříte zde. Doručení do Vánoc garantujeme u objednávek učiněných do 14. prosince.
• Pokud si do knihy přejete vepsat mé osobní vlastnoruční věnování obdarovanému, více o této možnosti je zde.
• Vánoční Speciál je komplex 244 stran čtení + video/audio poslech. Více o tom zde.

© Petr Casanova