Proč nás bolí, když ex-partner, kterého jsme opustili, je pak šťastný jinde

Nechceš už dál. Nemůžeš.

A tak to vzdáš.

Neznamená to však, že druhého nemiluješ.

Jen prostě ta bolest, kterou z bezmoci cítíš ve vztahu, už nejde vydržet.

To ještě netušíš, že přijde možná ještě větší bolest. Když uvidíš, že to, co odmítal dělat s Tebou, pak samozřejmě dělá ve vztahu s někým dalším. Co si o tom myslet? A proč nás to vůbec ještě trápí, když už jsme se jednou dokázali rozhodnout?

V Řešidle, každodenním seriálu podcastů, kde odpovídám na otázky, jež Vás napadnou při čtení mých knih, kdy se dostanete k pasáži, která Vám je podvědomá, nebo kterou právě nyní prožíváte sami, se dnes objevila tato otázka: „Petře, před časem jsem opustila přítele po pětiletém vztahu. Bylo to s ním nesnesitelné. Za pár dní jsem ale pochopila, že bez něj žít nedokážu a přijmu i jeho stinné stránky. On se mnou však už mluvit nechtěl. Řekl, že pro něj je to uzavřené. Dokonce si už i našel náhradu, na seznamce. Během pár dní! Nemohu pochopit, jak mě mohl odepsat tak rychle. Trápím se, jsem na dně. Chtěla bych ho zpátky. Co mám nyní dělat?“

Srdce jako žaludek

Ve své knize Protože objasňuji nejčastěji zdánlivě záhadná PROČ. I toto.

Psychologie tomuto fenoménu říká hladové srdce. Hladové je to srdce, které dlouhodobě postrádá lásku – dlouhodobě se žádné lásky „nenajedlo“.

Kručí jako hladový žaludek. Čím déle trvá tento hlad, tím spíše by to srdce snědlo cokoli. Tak jako hladový žaludek by nakonec snědl i hřebíky, hladové srdce by také v zoufalství spolklo i to, co bolí. Hladové srdce neumí být samo. Potřebuje být něčím zvenčí naplněno.

Falešná příčina

Osudový problém hladového srdce je v tom, že se neptá po příčině. Řeší jen následek. Řeší pouze svůj hlad a vidí člověka, který by ho hypoteticky mohl uspokojit.

Ale neptá se: Proč mám vlastně ten hlad? Proč mě to tak bolí?

Kdyby si srdce položilo tuto fatální otázku, zjistilo by, že existoval důvod, proč bylo nenaplněné. Proč z daného vztahu dokonce zoufale vystoupilo.

Neodcházelo proto, že by partnera nemilovalo. Naopak, ono ho obrovsky milovalo, ale bolest, kterou z emočního hladu zažívalo, byla už tak nesnesitelná, že ji nebylo možné déle snést. Tak jako žaludek, který trpí hlady a najednou vidí hostinu, člověka, který se cpe, zažívá obžerství, sám dostává lásku, lačně konzumuje lásku, ale sám jí nedá ani kousek. Na to se nedá dlouho dívat. Proto člověk z takového vztahu odchází.

Ale to neznamená, že nemiluje.

Naopak, jeho hlad se i bez partnera prohlubuje.

A dostupuje vrcholu v okamžiku, kdy to hladové srdce vidí, jak ten žrout teď hned dává lásku někomu jinému. Sakra, jak to?

Jak to, že ten mizera dávat DOKÁŽE?

Jen se vžijte do toho pocitu!

Ten člověk, kterého jsme my dlouhodobě plnili svou láskou a nazpět nám nic nevracel, se nyní směje na někoho jiného a plní ho svou láskou. Proč ji nedával nám?

Jako by směrem k nám chtěl vyjádřit: „Tys mi za to nestál, zato tento jiný partner mi za to stojí.“ Tedy: „Já jsem schopen dávat lásku, hele! Ale ne Tobě, Ty za ni nestojíš!“

To strašně bolí. Proto se trápíme a cítíme na dně.

Vinou protějšku, ne svou vinou.

Uvědomme si: My jsme v celé minulosti udělali všechno, co jsme mohli. Nasytili jsme ho, a on nás naopak vyhladověl. Proto jsme přece odešli! Nebo – spíše – jsme si „mysleli“, že jsme odešli. Ve skutečnosti dál – ve svých představách – zůstáváme u trýznivé hostiny.

Sliny se nám sbíhají, čím větší máme hlad. Tak rádi bychom si uždibli. Ale nemůžeme.

To je to utrpení, ve kterém jsme. Protože pořád jsme ve vztahu s člověkem, který nám tu lásku nedal a nedává. Tím, že ten vztah probíhá v naší mysli, neukončili jsme ho.

Důležité uvědomění

Fakticky nemusíme tento protějšek chtít zpátky, protože jsme ho doposud neopustili, zatímco on nás naopak opustil už dávno.

Ještě když s námi byl, už tehdy neměl se skutečným „partnerem“ nic společného. Byl to svým způsobem egoista, sobec, chamtivec. Nezáleželo mu na nás. Ego říká: Já, jenom já. Ale láska, řeč našeho srdce, říká My, vždycky jenom my.

Musíme si uvědomit, že pokud máme hladové srdce a chceme ho naplnit láskou, musíme jít tam, kde ho někdo bude ochoten a schopen naplnit. Nemůžeme zůstávat tam, kde tato ochota nebo schopnost nejsou. Hladový žaludek nesmí stát před prázdnou ledničkou nebo vykoupeným supermarketem. Tam ho nic dobrého nečeká.

A tak vezměme naše srdce a přenesme ho někam jinam – do jiného, lepšího vztahu, kde konečně dostane, co si zaslouží. Tu lásku, z níž se samo vydalo. Ono si ji zaslouží! Tak mu pomozme. To je všechno, co se po nás v této chvíli chce.

Proto to srdce tolik bolí. Proto tak naléhavě křičí: „Já chci lásku. Já chci člověka, který mě bude milovat. Mně chybí to, co můj ex-partner zažívá s někým jiným.“

Ale to neznamená, že nám chybí nutně on – ten, který pro nás lásku nikdy neměl a mít ani nebude. Právě proto jsme ho přece opustili! Řešením není vrátit se zpátky. Řešením je jít na opačnou stranu – od té bolesti. Od člověka, který nám tu bolest působil a pořád působí. Pamatujme si: Jsme-li schopni milovat člověka, který nám žádnou lásku nevrací, jenom si představme, jak budeme milovat jiného člověka, který nám lásku vracet bude! Jenže aby se taková krásná představa naplnila, musíme za ní jít. Ne za chimérou, ale za reálným partnerem, který někde je a čeká na nás. Ano, konkrétně na nás!

  • Máte nablízku někoho, kdo se momentálně trápí pro těžkost života? Dejte mu pod stromeček Vánoční Speciál. Dodáte mu lepší emoce a myšlenky, zklidnění i motivaci! Seženete zde.
  • Do svého vánočního balíčku můžete přidat i některou z mých knih pro zvládání konkrétních vztahových situací. Pokud je objednáváte jako vánoční dárek, dovolte mi vepsat vlastnoruční osobní věnování obdarovanému. Více o této možnosti je zde.

© Petr Casanova

Top
Shopping Cart
[class^="wpforms-"]
[class^="wpforms-"]
[class^="wpforms-"]
[class^="wpforms-"]