Proč „druhé šance“ nevycházejí

Každý člověk chybuje. Je-li schopen si chybu přiznat, nejenže se chybou učí, ale také mění. Dalo by se tedy říct: Každý si zaslouží další šanci. POKUD se ovšem ponaučil.

Jenže jak to zjistit, že UŽ se ponaučil? Co když si s námi jen hraje a zkouší, jestli to se svým odchodem myslíme vážně? A jestliže se bojíme samoty, tudíž se i bojíme odejít, proč by se měl namáhat se svou vnitřní změnou? Vždyť zůstaneme i bez jeho změny!

Jak víte z mých knih, mnoho lidí se bohužel točí v kruhu. Bojí se samoty, proto se bojí na svého partnera zatlačit, nutit ho ke změně, raději ustoupí a trápí se ve vztahu, který se stává přesným opakem toho, co si kdy přáli. A pokud už najdou odvahu odejít, jejich milovaný partner jim za chvíli chybí, vracejí se „podruhé do téže řeky“, jak se říká. Mají ovšem takové „druhé šance“ smysl? A má vůbec smysl nazývat je „druhými šancemi“?

Možná Vás překvapím dnešním pohledem. Možná tento můj pohled změní Vaše vnímání „druhých šancí ve vztahu“. Možná Vám ozřejmí, proč je tak těžké podruhé věřit člověku, který nám fatálně ublížil, i jak zařídit, aby tento pokračující vztah vůbec měl šanci. Přišel mi totiž tento dotaz: „Petře, celý tento týden pozorně poslouchám Vaše podcasty, které se točí kolem neopětované lásky a kolem neštěstí, které tato neopětovaná láska působí. My s partnerkou patříme k těm párům, které si po rozchodu daly ještě jednu šanci. Ale přes všechnu snahu nám to prostě nejde. Povězte mi, proč, jestliže mi ona CHCE odpustit mou zradu, toto její chtění nestačí na to, aby se jí vrátila důvěra?“

Když chceme podruhé vstoupit do téže řeky, stejní nejsme my ani ta řeka

Možná Vám dnešní podcast bude připadat jako o slovíčkaření, ale každé z těch slov má svou důležitost. Víte, my všichni, kteří se snažíme „podruhé vstoupit do téže řeky“, si většinou neuvědomujeme, že to ani není možné. Že už nejsme stejní my ani ta řeka.

Abych tento příměr vysvětlil: Když dojde například na zradu, dojde k poškození důvěry. Je jedno, jestli a důvěra je jen nalomená, nebo už zlomená. Už prostě není stejná jako dříve byla. Proto stejný už nemůže být ani ten vztah, tedy ta „řeka“ – a stejní nejsou ani členové toho vztahu, ten, kdo zradil, i ten, kdo byl zrazen. Z těchto důvodů o druhou šanci jít vlastně nemůže, nelze podruhé vstoupit do téže řeky. Jinak řečeno: Dojde-li ke zradě, která zranila důvěru jednoho z partnerů, už nikdy nic nebude jako dřív.

Někdo si myslí, že čas všechno změní; ne, čas nás mění

Mnoho lidí si myslí, že čas všechno změní. Ve skutečnosti čas NÁS mění.

Všechno, čím procházíme a co nás bolí, totiž působí jako brusný kotouč. Zkušenost nás obrušuje, mění, a tak vlivem zkušenosti už nikdy nemůžeme být takoví, jací jsme byli.

A to je dobře. To je smysl lidského života a chyb, které děláme: Abychom už nikdy nebyli takoví, jací jsme byli – abychom dělali chyby. Ta bolest nás učí je už nechtít zažít znovu.

Proč to podruhé nejde stejně

Když mi píšou čtenáři mých knih, kteří prošli zradou, obvykle to vypadá tak, že jeden druhého obviňuje. Například ten, kdo zradil: Proč mi nemůžeš znovu věřit? Přece jsem se poučil. Uvědomil jsem si, co jsem tehdy neměl dělat. Já jsem už někdo jiný.

Jeho protějšek, ten, který byl zrazen, používá paradoxně úplně stejná slova: I já jsem se poučil. I já jsem si uvědomil, co jsem tehdy neměl dělat. I já jsem už někdo jiný. (Už Ti nemohu věřit.)

Nemění se totiž jenom ten, kdo se dopustil zrady. Zradou se mění i ten, který byl zrazen. Oba jsou obrušováni zkušeností té zrady. Oba už nechtějí nikdy dopustit to, co zažili a co je tolik bolí. V tom se shodují. Ale přitom se naprosto rozcházejí. Ten, kdo zradil, už ví, že nemůže zradit, protože pak bolí, když mu milovaný člověk nevěří. Ale ten, kdo byl zrazen, naopak ví, že už nemůže věřit, protože pak bolí, když mu milovaný člověk ublíží. A to je patová situace, do které se takové vztahy dostávají. Proto „druhé šance“, když se budu držet čistě tohoto termínu, nevycházejí.

Oba si totiž musejí uvědomit, že pokud spolu chtějí i nadále být, NEMOHOU se vracet do stejné řeky. To, že nic nemůže být jako dřív, je dobře. My se přece ani nechceme vracet na ty koleje, které nás dovezly k současnému neštěstí. My potřebujeme naopak vybudovat jiné koleje, které budou směřovat jinam, na opačnou stranu, ke štěstí. To, že nic nemůže být jako dřív, vůbec nevadí, alespoň všechno může být takové jako ještě nikdy předtím. Ale musíme splnit jednu podstatnou podmínku.

Musíme se naučit rozlišovat mezi minulostí a přítomností. Mezi tím, jaký člověk byl, a jaký je. Musíme si uvědomit, že ten, kdo zradil a ponaučil se, už není stejný, je jiný – je to prakticky jiný člověk. A že ten, kdo byl zrazen, doslova zraněn, také už není stejný – také už je to prakticky jiný člověk. Proto ani jeden nejsme stejní, když chceme vstoupit „podruhé do stejné řeky“.

Nejdůležitější pochopení

Ten, kdo zradil, musí s tím, kdo byl zrazen, podle toho zacházet. Ano, jako se zraněným člověkem. Musí pochopit, že potřebuje zvláštní péči. Kdyby měl zlomenou nohu, musí se učit opatrně našlapovat. A má-li zlomené srdce, musí se učit znovu věřit.

Ano, učit. Není to hned. Je to dlouhý proces. Vyžaduje dlouhodobou snahu, dlouhodobou trpělivost, dlouhodobý soucit. Ta dlouhodobost je tu záměrně. Když něco trvá dostatečně dlouho, tak si na to zvykneme. Když si zvykneme na to, že nás druhý má rád, že s námi opravdu už zachází opatrně, citlivě, pečlivě, tak začneme přistoupit, že se možná vážně změnil, začneme ho mít znovu rádi, začneme ho zase potřebovat, a to tím víc, čím méně lásky se nám v minulosti dostávalo. A tak se ta láska pozvolna vrátí do našeho vztahu…

Ale nebude to ta, která už někdy v našem vztahu byla.

Bude daleko silnější. Nebude už tak vratká, aby znovu vedla ke zradě. Bude pevná právě pro bolestnou zkušenost, kterou oba máme. Přičemž ta zkušenost nespočívá jen v prožití zrady, ale i v uvědomění všech bolestných následků, kterým pak oba musíme čelit.

Právě kvůli nim už to oba nechceme zažít. Právě kvůli nim už se oba nechceme vrátit do téže řeky. Právě kvůli nim, když zůstanu v příměru s řekou, už chceme oba vyhloubit úplně jiné koryto a naplnit ho úplně jinou energií. Pravou láskou, ne jen předstíranou. Opětovanou láskou, ne jen jednosměrnou. Trvalou láskou, ne jen dočasnou. Proto „druhé šance“ nemají smysl. Když spolu znovu začínáme, jako dva úplně noví lidé, musíme si dát prostě šanci první.

Máte člověka, na kterém Vám záleží a chcete mu to dát (i beze slov) najevo? Vánoční Speciál to řekne za Vás. Podívejte se na neobvyklý dárek pod stromeček, který dává dobré emoce, dobré myšlenky, zklidnění a motivaci. Objednat se dá pouze zde.

Pokud do vánočního balíčku přidáte i některou z mých knih, dovolte mi, prosím, do ní vepsat osobní motivační věnování obdarovanému. Více o této možnosti najdete zde.

© Petr Casanova

Top
Shopping Cart
[class^="wpforms-"]
[class^="wpforms-"]
[class^="wpforms-"]
[class^="wpforms-"]