Příběh negativní karmy: Jak poznat, že ten, kdo ublížil, opravdu lituje

Věříte pouhým slovům? Věříte, že když někdo říká „Lituji, už jsem se ponaučil“, opravdu si to myslí? Nebo už se zdráháte slovům uvěřit, protože jste (možná i s daným člověkem) poznali, že slova kdykoli obsahovat lež? Jenže jak potom poznat, že někdo účinně lituje?

Sledujete tedy činy? Jenže jak rozpoznat dočasnou přetvářku od dlouhodobé reality? Co když se ten, kdo se na nás provinil, jenom snaží vlísat zpět do naší přízně, ale v jádru se nezměnil? Co když mu znovu skočíme na lep, a pak budeme zas chtít věřit jeho slovům, potažmo nové, ještě důmyslnější přetvářce?

Ve své knize o karmě ve vztazích Cítit rozumem, myslet srdcem rozplétám případy lží, falší a podrazů, které ve výsledku komplikují život oběma stranám. Jen ta jedna – ta, jež podvádí – to ještě nepochopila. Jak je to tedy s negativní karmou – jak lidé pykají za své chyby? Jak poznat, že se už v sobě dostatečně ponaučili? Tak zní Vaše časté dotazy.

Řešidlo je seriál mých každodenních podcastů, kde vyberu a zodpovídám vždycky jednu z nejčastěji se opakujících otázek (všechny díly jsou zde). Dnes zvolím tuto: „Petře, měla jsem vztah, ve který jsem věřila. Dopadl špatně. On mi hodně ublížil. Odešla jsem od něj s velkou bolestí. Jeho kamarádi říkají, že toho určitě lituje. Jenže co když to není pravda? Nepříjemné je, že mně tím emočně brání se od tohoto vztahu oprostit, odpojit, začít si s někým jiným. Přece jen ve mně vrtá CO KDYŽ? Byla to moje velká láska a říkám si: Co kdybych počkala? Ale jak poznám, že skutečně lituje, že to nejsou zase jen slova?“

Dvě bolesti

Ubližování, ať už má jakoukoli podobu, je negativní čin. Negativní čin vytváří negativní karmu, protože negativní čin neumí vytvořit pozitivní život

Z knihy Cítit rozumem, myslet srdcem znáte spirálu karmy: Negativní čin způsobuje negativní výsledek. Ten pak vede k negativním pocitům. Ty následně k negativním myšlenkám. Ty znovu k negativním činům, potažmo negativním výsledkům a zase k negativním pocitům. Je to negativní spirála, ve které se člověk točí a nemůže z ní.

Objasním proč.

Ubližování vytváří bolest. Ubližování v první řadě bolí toho, komu je ublíženo. V druhé řadě ale může bolet i toho, kdo ublížil – jestliže si ten, kdo ublížil, uvědomí, že vinou svého činu ztratil člověka, kterému přivodil bolest. To je ta negativní karma.

Příklad: Negativním činem přišel o člověka, který mu věřil. Ztratil člověka, schopného mu věřit, schopného ho milovat. To je nejhorší možná vztahová ztráta. Všichni potřebujeme někoho, kdo nám bude věřit, kdo nás bude milovat. Přijít o takového člověka je strašné.

A ještě horší je přijít o něj vlastní vinou. Vědět, že jsme to neměli udělat. Vědět, že to nejde vrátit. To je strašná bolest. Ta, o níž mluvím. Ta, která přichází s vlastním činem – ublížením, které jsem zavinil já. Jak řekl Rochefoucauld: „S tím, čeho se na nás dopustili druzí, už se nějak vyrovnáme, horší je to s tím, čeho jsme se na sobě dopustili sami.“

Tohle je negativní karma. Není vidět navenek. Karma vždycky probíhá v člověku. V jeho myšlení. V jeho svědomí. V jeho zjištění, že když špatnými činy přichází o dobré lidi, on je ten, kdo ve výsledku ztrácí.

Když se jedna bolest vrací

Ten viník pak ze všech stran slyší: Je to Tvůj problém. Ty sis to způsobil. Proč naříkáš?

Aby toto viník otupil nebo vůbec neslyšel, může začít negativní karmě zdánlivě vzdorovat a toho, komu ublížil, pomlouvat. Stírat ze sebe pel viny. Jenže tím se negativní karma jen dál umocňuje. On nás tím zpátky nezíská. Proto jde o kruh, ze kterého nevede cesta ven.

Přesněji: Negativními kroky nevede cesta ven.

Přiznat si chybu je pozitivní krok. První nákrok ven. Ale není snadný. Ani vyrovnat se s vědomím vlastní chyby není snadné. Je to těžké. Strašně těžké. A to je dobře. Neboť to učí viníka pamatovat si, k čemu svými negativními činy dospěl. V jak bezvýchodné a nevratné situaci je. Proto tento člověk stejný čin neopakuje. Bolestí se ponaučil.

A pokud se neponaučí a bude své ubližující činy opakovat, a to i v dalších vztazích, bude jen dál přicházet o jiné lidi. Nezíská. Bude dál ztrácet. Než to pochopí. Život už je takový. Látku, kterou pořád nechápeme, nám opakuje (viz Cítit rozumem, myslet srdcem).

Boj uvnitř hlavy

Účinky karmy nelze vidět. Protože nemůžeme vidět do jiného člověka. Nemůžeme tudíž ani zdaleka pochopit boje, které v sobě prožívá. A hlavně nemůžeme mu ani pomoci. A je to dobře, je to jeho boj, musí to být jen jeho boj. On si musí uvědomit, že svými činy vytváří svou karmu, ne naši. A když vytváří bolest, je to nakonec hlavně JEHO bolest.

A k té otázce. Jak dlouho čekat? My nemusíme na toho člověka čekat. Ba dokonce když na něj nebudeme čekat, bude to pro něj o to těžší. Tím víc si uvědomí, že to už nesmí udělat. Že na něj nikdo nečeká.

Nenechme se vmanipulovat do pocitu, že tím, jak kvůli němu trpíme, přicházíme o čas. Ne, o čas přichází on, ne my. Čím dřív nám někdo ublíží, tím spíše získáváme čas ve svém životě, protože o to dříve poznáváme, co je druhý opravdu zač. A naopak čím později se odkope, tím delší část života bohužel prožijeme v klamu a ve lži. Jinými slovy: Ten, kdo se vůči nám proviňuje, každým svým negativním projevem ukazuje, kdo ve skutečnosti je a zač stojí. Pro nás je to užitečné zjištění. A když odcházíme, dáváme mu možnost o tom přemýšlet – pochopit, že ztratil, pochopit, že je to nevratné, pochopit, že to neměl dělat, pochopit, že to už nemá nikdy opakovat. Ale pořád je to jen jeho hra.

Je to jeho problém, ne náš

Nikdy navenek nepoznáme, jestli se člověk opravdu změnil. Nevidíme do jeho myšlení či do jeho lítosti, lítost je totiž subjektivní emoce. Vnímat můžeme jen jeho slova. Jenže on může něco jiného říkat a v něco jiného věřit – může nám znovu lhát. Stejně tak se může přetvařovat svými činy. Zásadní je však pochopit, že naším úkolem není to řešit, celé je to JEHO problém, ne náš. Čím déle pokračuje v tom, co působí bolest, k tím větší bolesti se odsuzuje. Neucítí ji hned, ale to je součást jeho trestu. Čím později si uvědomí, že si svými činy vytvořil negativní karmu, tím spíše nevrátí minulost, naši důvěru, ale to je dobře, je to pro JEHO dobro, pro JEHO pochopení, že už není čas marnit čas, že z každé chyby se musí co nejdříve ponaučit, jinak bude i dál jen ztrácet.

Takže je to JEHO boj. Nečekejme na tohoto člověka. Buďme součástí jeho negativní karmy. Svým nečekáním ho donutíme jednat, změnit se, k jeho dobru. Pokud mu za to opravdu stojíme, on se změní. Ne když na něj pořád čekáme, ale když už nečekáme.

Uvědomme si, že když čekáme, on nemá důvod se změnit. Může si říct: Proč bych se měl změnit, vždyť ten druhý neodchází, zjevně mě miluje, i když jsem takový, jaký jsem?

Dejme mu najevo, že takového ho nechceme. Že se musí stát někým jiným, lepší verzí svého Já, jinak ho nepřijmeme. Pokud nás má rád, jeho změna je v jeho zájmu. Ale musí pochopit, že nás svými dosavadními činy prostě ztratil, že ty činy byly pro nás zlé a nepřijatelné, že takhle s ním nebudeme pokračovat dál a ani on tak pokračovat nesmí.

Pokud mu to za stojíme, on se změní.

A pokud se nezmění, tak mu za to nestojíme. Tečka.

Jak vysvětluji v knize Cítit rozumem, myslet srdcem, druzí lidé se nemění jen proto, že to my chceme. Lidé se mění, hlavně když to začnou chtít oni sami. Když pochopí, že bez své vnitřní změny o něco nebo o někoho přijdou, přicházejí nebo už přišli. Tudíž když pochopí, že bez své vnitřní změny budou o dobré lidi už jenom přicházet.

Knihu Cítit rozumem, myslet srdcem, tak jako všechny ostatní mé knihy (každá je pro jinou vztahovou obtížnost, více o jejich rozdílech zde), můžete objednat výhradně zde.

Další díly Řešidla najdete zde.

© Petr Casanova

Top
Shopping Cart
[class^="wpforms-"]
[class^="wpforms-"]
[class^="wpforms-"]
[class^="wpforms-"]