Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

Zažili jste to někdy? Pocit, že jste potkali skvělý protějšek, ale… nezajiskřilo to ve Vás, nebo v něm?

Vyznali jste někomu lásku, někomu, kdo se zdál být spřízněnou duší, ale on totiž necítil ve vztahu k Vám?

Divili jste se, jak to tedy vlastně ve vztazích funguje, když na jednu stranu zažehne plná sympatie, ale na druhou žádná?

Pokládali jste si otázku: Má smysl se dál snažit, bojovat s tím, znásilňovat to? Anebo jste poklesli na duchu s tím, že možná nejste tak zajímaví, a příště se nesmíte tolik otevírat?

Před Vánocemi, kdy se prohlubují pocity osamělosti, těchto otázek přibývá. Znám je na vlastní kůži. Ostatně, víte to i z mého Vánočního Speciálu, že jsem v lásce mnohokrát narazil a stál kvůli tomu ve dvaceti letech i na železničním mostě. Tím citlivější jsem na dotazy tohoto typu, protože vím, k jakým zkratkovitým závěrům pak mohou vést.

Proto dnes, dva dny před Štědrým dnem, chci odpovědět právě na tento dotaz: „Petře, jsem ten pokopaný pes, o kterém jste mluvil v pondělním podcastu. Přitom na Vánoce nechci být sama. Ale vlastně si nemohu pomoci. Čím horší zkušenosti jsem s partnery měla, tím víc o smysluplnosti vztahů pochybuji, a tím víc se cítím sama a neschopná. Když mě osloví muži, byť jsou fajn, už mám obavu věřit a milovat, bojím se každého doteku, za vším vidím vypočítavost, jediný cíl dostat mě do postele, i když tomu tak být nemusí, a pak jsem možná nespravedlivá k těm, kdo ve skutečnosti chtějí víc, kdo se mnou i plánují budoucnost, kdo se snaží, abych jim věřila, ale já je prostě nedovedu milovat. Stanu se postupně tak nesnesitelnou, že odcházejí. A tím víc pak zase o vztazích pochybuji. Je mi vůbec pomoci? Může existovat a vydržet dlouhodobý vztah bez zamilovanosti? Má smysl něco budovat, i když se svým protějškem neprožíváme to počáteční pobláznění? Má smysl věřit, i když máme strach?

Proč existuje zamilovanost

Především si vyjasněme pojmy (viz kniha 250 zákonů lásky).

Láska není zamilovanost. Láska je to, co přichází, když zamilovanost odejde.

Zamilovanost je jenom „omamný prostředek“, který příroda používá k tomu, abychom se vůbec někým jiným zabývali. Ta příroda nám dá růžový šátek přes oči, abychom vše na druhém člověku viděli hodně růžově – jeho přednosti větší, než ve skutečnosti jsou, jeho nedostatky menší, než ve skutečnosti jsou. V zamilovanosti tudíž věříme, že jsme potkali „někoho, bez koho nemůžeme existovat“. A ta zamilovanost nás poutá tak dlouho, dokud si na druhého nezvykneme. O to jde. O vytvoření návyku, který sváže dva odlišné lidi.

Něco podobného zažívají novopečená maminka a novorozené dítě. Mnohé maminky totiž po porodu nemají silný vztah k dítěti. Naopak se trápí tím, kolik povinností náhle mají, a jak jsou namáhavé. Kdyby to bylo na rozumu, možná by dítě pohodil. Jenže každodenní opakování i nepříjemných činností v matce vytváří pozitivní návyk. Po čase najednou i ty ženy, které si dříve neuměly představit, že někdy budou dobré mámy, to své dítě milují.

Milují znamená potřebují. Potřebují znamená, že se bez něj nemohou obejít.

Takhle se vytváří nejen mateřský, ale i partnerský vztah. Zkrátka – hormonálně.

Když hormony nejsou zapotřebí

Ano, je to chemie, která nás přiměje s někým naprosto odlišným být. Bez zamilovanosti bychom mohli druhým opovrhnout. Zeptat se chladně a racionálně: Proč si mám život komplikovat někým, kdo je jiný než já, kdo má nepřijatelné slabiny, odlišnou minulost, jiné touhy, opačné životní cíle? Tohle vidíme, jedině když nejsme zamilovaní. A potom, zvolíme-li přesto vztah, nevzniká láska, ale nejprve přátelství.

Abychom s někým byli přátelé, nemusíme mít pocit, že jde o dokonalého člověka. Uvědomujeme si, že má v něčem jiné hodnoty, že nám v něčem nevyhovuje, ale to nám nevadí, protože nám nemusí vyhovovat ve všem, stačí, že nám vyhovuje v něčem. Například: Skvěle se s ním povídá, nebo pracuje, nebo sportuje. Je nám místy oporou, vrbou, ramenem, na něž můžeme vždy složit svou hlavu, když je ztrápená problémy. I takového člověka potřebujeme. Je to druh lásky, ale ne partnerské. My spolu nemusíme být pořád a ve všech starostech souběžně. Zatím.

Přechod v intimním vztahu

Jak ukazuji například ve své knize Protože, jestliže někdy procházíme těžkým obdobím, pak správného kamaráda máme na telefonu téměř stále. Nebo nás nechá u sebe přespat. Nebo je pořád při nás, aby nás tišil, podporoval, nabíjel.

Ale pak se z přátelství může stát předsálí partnerství. Není tam sex, přesto můžeme mít už intimní vztah. To je klíčový pojem.

Intimní vztah není jenom o tom svléci se před druhým a mít s ním sex. Skutečně intimní vztah je daleko širší pojem. Je o důvěře, bezpečí, možnosti být k sobě upřímní. Znamená smět se před druhým vysvléci emočně. To znamená vypovídat se z toho, co cítím, a to způsobem, jaký teď považuji za správný. Nemuset se bát. Svěřit se s tím, co mě trápí, co mě bolí, co mě zraňuje. Oč se snažím, po čem toužím, co si přeju. Toto když můžeme ve svém vztahu říct, takto se před druhým duševně obnažit, smět být skutečně sami sebou, a přece vědět, že nám ten druhý neublíží, že jsme s ním celkově v bezpečí, pak spolu máme opravdu intimní vztah.

A pouhý sex je v té chvíli už jen „maličkost“, která ten blízký vztah může dotvořit, a pak už mluvíme o vztahu skutečně partnerském. Byť partnerským svým způsobem již byl.

Víc než sex

Tak jako mnohé partnerské vztahy, a nejen v pozdním věku, fungují prakticky bez sexu, fungovat mohou samozřejmě i bez zamilovanosti. Ony totiž fungují díky lásce.

Láska není chemie, nejsou to pouhé emoce. Láska je hlavně čin. Schopnost být s druhým v dobrém i zlém. Schopnost dělat si na něj čas, sdílet s ním, podporovat ho, naslouchat mu, ale také svěřovat se a umožňovat druhému, aby pomohl pro změnu on nám. Ať totiž pomáháme my jemu, nebo on nám, dělá to šťastnějšími nás oba.

Proto lidé tolik potřebují lásku. Nejen kvůli tomu, aby mohli být užiteční někomu jinému, ale aby užitečným mohli udělat někoho jiného.

A k tomu není třeba zamilovanost. K tomu stačí například sehnout se k člověku, který na dlažbě potřebuje pomoc. Podržet člověka, který klopýtl a padá. Tak vzniká přátelství, jež se postupně může vyvinout v partnerství. A takové nemá křehčí základy než partnerské vzniklé přes zamilovanost. Někdy má ty základy i pevnější. Nepotřebovalo totiž počáteční iluzi, že „druhý je dokonalý“, nýbrž začalo rovnou vědomím, že druhý má své chyby, tak jako my, ovšem i přesto můžeme být jeden druhému užiteční a nápomocní. To je láska. Vědět, že druhý není dokonalý, a přesto se bez něj vlastně nemůžeme obejít.

Takže moje odpověď zní jednoznačně ano. Pamatujte si: Zamilovanost vždy odejde. Ale láska vždy nepřijde. Proto bychom do partnerského vztahu měli hledat zejména člověka, kterému nevadí, že máme chyby, že nejsme ideální, že na nás není všechno jen dobré  jemu to totiž nevadí proto, že je schopen na nás to dobré hledat a vážit si toho. To je láska. To je poklad, který v zamilovanosti obvykle nepoznáme. Protože nám každý připadá jako spřízněná duše, ale poznáme ho až poté, kdy zamilovanost zmizí – a podle toho, zda vůbec přijde samotná láska

  • Trápíte se vztahy? Chcete s koncem roku skoncovat i se sebevýčitkami a snižováním vlastního sebevědomí? Nahlédněte do mých knih. Využijte svátky. Každá z knih je určena pro zvládání jiného problému ve vztazích. Jednotlivé rozdíly mezi knihami jsou popsány zde.
  • Stačí Vám cca stostránkové čtení? Využijte magazín FC, aktuální vydání Odpustit neznamená zapomenout je určeno na sebepročištění po toxické minulosti. Více o něm zde.

Petr Casanova