Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

346,7. To je počet Vašich dotazů, které jste mi průměrně adresovali každý den v tomto kalendářním roce. Celkem 122 038 k 18. prosinci, 8:00. Děkuji za všechny a omlouvám se, že není v mých silách odpovědět jednotlivě na každý z nich. Okruhům, jež Vás trápí, se věnuji ve svých článcích, magazínech, knihách, živých vysíláních i těchto podcastech.

Tématem závěru roku ve Vaších myslích bývá bilancování, potažmo odpuštění. Odpustit sobě za chyby, kterých jsme se dopustili, druhým za křivdy, kterým se provinili oni vůči nám. Neděláme to kvůli nim, ale sobě. Kvůli té tíži a hořkosti, kterou v sobě MY neseme, které se nemůžeme zbavit, která nám otravuje život, přítomnost i budoucnost. Proto je důležité umět vypustit negace ze své bytosti. Věnoval jsem tomu celé závěrečné vydání magazínu FC Odpustit neznamená zapomenout. (Pokud nejste odběrateli, tedy členy FC Premium, přístup k tomu členství získáte zde.)

Dnes Vám ukážu jeden z mnoha odstínů odpuštění. Souzní s myšlenkou Françoise de La Rochefoucauld, která zazněla už v sedmnáctém století: „Čeho se na nás dopustili druzí, s tím už se nějak vyrovnáme. Horší je to s tím, čeho jsme se na sobě dopustili sami.“

Inspiroval mě k tomu Váš příchozí dotaz: „Petře, včerejší podcast o lhářích mě rozplakal. Viděla jsem v tom svůj příběh, i když můj partner byl jiný. Při seznámení byl inteligentní, šarmantní, při dalších schůzkách milý, pozorný. Ale i dominantní. Postupně, nejprve při sexu, mě začal tlačit do velmi submisivní role. Končilo to tak, že jsem musela před ním klečet, když jsem něco provedla. Náš dennodenní vztah byl o mém doprošování a jeho psychickém trestání. Donutil mě omlouvat se i za to, že jsem se mu omlouvala. Velmi mi pomohly Vaše knihy, které mě přiměly z toho vztahu doslova utéct. Ačkoli mě neznáte, stal jste se mým ,psychologem‘. Dnes jsem už v jiném, bezpečném vztahu, ale pořád si nemohu odpustit, jak jsem to mohla nevidět. Jak jsem to mohla nechat dojít tak daleko, že jsem se pak styděla sama před sebou. Tolikrát jste i na internetu psal o manipulovaných ženách. Pousmívala jsem se nad tím. A dnes se neumím zbavit výčitek, jak to, že jsem nepoznala, že jsem sama byla manipulována a zneužívána skutečným tyranem. Nejsem naštvaná na něj, ale na sebe. Jak se mám smířit sama se sebou?“

Co si vlastně vyčítáme?

Už když jsem studoval práva, pochopil jsem, že i když se mohu snažit sebevíc, žádnému klientovi nevysvětlím to, co mu akutně hrozí, tak barvitě jako život sám. Až když člověk na vlastní kůži zažije to, o čem píšu nebo mluvím, pochopí, proč jsem před tím varoval.

Nikdo ve skutečnosti neví, dokud to nezažije, co skutečně znamená soužití se slabochem, se sobcem, tyranem, manipulátorem, narcistou, sociopatem, psychopatem, alkoholikem, narkomanem či schizoidním sadistou, což je tento případ, ale na názvu nezáleží. Člověk potřebuje zažít konkrétní toxický vztah, aby pochopil nejen to, co znamená, ale také co k němu vede, jak začíná, jak si nás druhý omotává kolem prstu, jak vyzvídá, co nám může nejvíce ublížit, aby to později použil proti nám, jak se to rozjíždí, jak se to stupňuje, jak ztrácíme dobré lidi kolem sebe – jak se na jeho nátlak zříkáme svých přátel, svých rodičů, své práce, své soběstačnosti, svého sebevědomí…

Kdykoli narazíme na toxického člověka, který má už při seznámení v hlavě „program, jak nám ublížit“, potřebujeme jeho systém poznat. Ten člověk s námi svým způsobem hraje hru. Snaží se nás vlákat do pasti a v ní nás ničit. A my musíme projít tou zkušeností, musíme vědět, jak to bolí, že z toho nejde jen tak vycouvat, že to není legrace, že když to jednou na vlastní kůži zažijeme, už to nechceme znovu nikdy zažít.

A to je ta lepší stránka zkušenosti: Učí nás, komu nebo čemu už podruhé neskočit na lep.

To je v zásadě moje odpověď. Není možné vyčítat si kroky, o nichž jsme nevěděli, kam vedou. Není možné se divit, jak to, že jsme „tohle neviděli“. My jsme s tím zkrátka neměli zkušenost, nechápali jsme, že takto začíná zlo, i když se tváří jako dobro, když jsme nikdy nezažili zlo, převlečené za dobro – když jsme nikdy nezažili proměnu anděla v ďábla. Teprve díky zkušenosti víme, že ani zdánlivé dobro nemusí být realita, nýbrž to v reálu může být ďábelská past…

Příběh, který noste v hlavě

Snad se ten, kdo dostane můj Vánoční Speciál pod stromeček, nebude zlobit, že nyní prozradím jednu jeho stránku. Je z části pojmenované Z jiných zemí a z jiných časů, a tam můžete najít krásný příběh O pravdě a lži, který stojí za to si pamatovat. Napsal ho Jean-Léon Gerôme a už od roku 1896 se vypráví malým dětem po celé Francii, i když je tato pohádka stvořena spíše pro dospělé. Já Vám ji s dovolením parafrázuji:

Jednoho dne se potkala Lež s Pravdou.

„Dobrý den,“ řekla Pravda.

„Dobrý den,“ odpověděla Lež.

Ach, jak si rozumíme… napadlo Pravdu. Pomyslela si, že s tou zvláštní cizinkou asi budou mít hodně společného. A tak Pravda začala vnímat Lež svýma očima. Dobrýma očima.

„Krásný den,“ vyzkoušela to Lež. A Pravda si, díky svému dobrému pohledu na vše kolem sebe, pověděla: Ano, dnešní den je skutečně krásný...

„Ale ještě krásnější je to jezero,“ dodala Lež. Pravda se rozhlédla a svým dobrým zrakem musela souhlasit. Jezero před nimi bylo pro ni opravdu krásné.

„Ovšem nejkrásnější je voda v tom jezeru. Zaplavme si,“ vybídla Lež Pravdu.

Pravda přikývla, dotkla se té vody svými dobrými prsty; sice trochu sykla zimou, protože byl mráz, blížily se Vánoce, ale Pravda posuzovala cizinku podle sebe – a tak důvěřovala Lži. Říkala si: Co když je ta voda opravdu svým způsobem krásná? Co když stojí za to si zaplavat?

A tak si obě na břehu svlékly svůj šat. Nahá Lež pak vyzvala Pravdu: „Běž první, ať jsi co nejdříve u opačného břehu. Odtamtud Ti totiž dnešní den, tohle jezero i tahle voda budou připadat ještě báječnější.“ 

Pravda se s důvěrou pustila do plavání. Občas se z vody ohlédla a stále více oceňovala tu cizinku, která jí dopřávala náskok. Lež totiž pořád stála na břehu. Ta je hodná, říkala si dobrácká Pravda a radovala se ze své nové kamarádky, která jí „umožní vychutnat si všechnu tu krásu z opačného břehu jako první…Jenže…

Když se Pravda dostatečně vzdálila od břehu, Lež se oblékla do jejích šatů a odešla pryč.

Zmatená Pravda, když se vrátila na souš, nebyla schopná obléci se do šatů Lži. To přece Pravda neudělá! Od té doby kráčí světem bez jakéhokoli ošacení a všichni se jí děsí, mají ji za nevhodnou, ošklivou, hanebnou. Tak dnes lidé daleko raději přijmou lež převlečenou za pravdu než holou pravdu.

To je ten příběh. Možná není příjemný, ale to ani poznání pravdy, nabytí zkušenosti s některými lidmi. Co zpočátku vypadá jako pravda či dobro, může být ve výsledku velká lež a zlo. A my bychom se neměli pravdě vyhýbat. I když bolí. I když si pak vyčítáme, jak jsme tak dlouho mohli věřit lži. Mohli, protože jsme neměli zkušenost se lží nebo se zlem.

A tak, prosím, nemarněme čas litováním minulosti. Vždyť obstarala naše ponaučení a zmoudření. Zažijeme-li špatný vztah, je to svým způsobem dobře, i to, že to bolí. Protože jen tak už nikdy stejný či podobný vztah nebudeme chtít zažít znovu, a tím větší pozor si dáme, abychom – když už vejdeme do nějakého vztahu – byl lepší. A tím víc potom takový lepší vztah, s ohledem na svou špatnou zkušenost, oceníme.

Proto pamatujte: Na všem špatném je i něco dobré. A když to dobré nevidíme, ještě to neznamená, že to neexistuje. Někdy jen potřebujeme změnit úhel pohledu, nebo si dopřát odstup od přítomnosti. Větší vzdálenost vždy činí věci menšími.

Více o tom ve Vánočním Speciálu i magazínu Odpustit neznamená zapomenout.

Další podcasty můžete poslouchat (nebo číst) zde.

© Petr Casanova