Rád vyprávím pohádky. Dospělým i malým dětem – obě skupiny je totiž potřebují slyšet.

Malé děti potřebují slyšet pohádky, aby konečně usnuly. Dospělí naopak, aby se konečně probudili. Aby začali věřit ve smysl svého konání, aby šli za tím, co považují za správné.

Zvláště oblíbenou mám jednu pohádku, kterou vyprávím s koncem roku. Pohádku o tom, jak může vyhrát dobro, když se nepodvolíme zlu. Pohádku o tom, jak zvládnout společně můžeme všechno, když si nebudeme vzájemně podtrhávat nohy. Pohádku o tom, proč ze žádného vztahu nemůže vyjít jen jeden vítěz a jeden poražený, pouze dva vítězové, nebo dva poražení. Nakonec, o tom je celá moje nová kniha SPOLU.

Štědrý den už se chýlil ke konci. Hory byly plné sněhu, skulinou v dřevěných okenicích do chalupy prozpěvovala meluzína, v krbu praskalo smrkové dříví a já uspával kamarádčiny dvě malé holčičky. „A pak spolu žili šťastně až do smrti…,“ zakončil jsem klasický příběh a už chtěl ztlumit plamen petrolejky, když jedna z všeteček vyhrkla: „ALE JAK, strejdo?“

„No jo,“ zvedla se z prachových peřin ta druhá, „hloupej Honza a bohatá princezna… JAK by jim to mohlo spolu vydržet?“

Usmál jsem se. Bylo to jako na divadle: Ony prostě chtěly přídavek.

Začal jsem jim tedy vyprávět pohádku všedního života. Tu, kterou potřebovala slyšet i jejich maminka, sedící po mém boku. Žena, která se s těmi dvěma krásnými dcerkami ocitla sama a roky promarnila doprošováním se o návrat toho, kdo si jí ani jich nevážil. Než pochopila, že doprošováním se ponižuje. A ponižováním nelze zvýšit svou hodnotu v očích druhého. Tím spíše v očích, které nejsou schopny její hodnotu vidět.

A tak nejen jim, ale i jí jsem vyprávěl pohádku o vztahu, kdy se jeden druhému stáváme příjemnou slabostí – člověkem, kterého je jednou těžké nahradit.

„JAK, strejdo, JAK?“ naléhaly ty malé slečny.

Zvědavýma očima se ptala i ta velká.

Urovnal jsem dětem duchnu až pod bradu a spustil: „To bylo tak…“

pohadka

1. Zatímco většina lidí v začátcích hledá a vidí na druhém jenom přednosti, pohádkový partner spatřuje také slabiny a učí se je přijmout.

Z vánočního stromečku, ozdobeného a vonícího v rohu roubené sednice, jsem odebral papírový řetěz a škubl jím. V jednom místě se přetrhl.

„Holčičky,“ obrátil jsem se na malé. „V jakém místě praskl: V nejslabším, nebo v nejsilnějším?

„V nejslabším přece!“ zavolaly ty chytré holčičky.

Každý vztah je takový řetěz. Praskne tam, kde je nejslabší místo. K čemu je pohledný partner, když na něj není spolehnutí, je to lhář, podrazák, slaboch nebo pštros, který při prvním problému strčí hlavu do písku, nebo had, který uteče, jen aby nemusel nic řešit nebo svou chybu přiznat?

Když si vybíráme druhého jen podle jeho předností a zavíráme oči před jeho nedostatky, odsuzujeme se k pozdějšímu tvrdému prozření. Jednoho dne totiž náš vztah právě v nejslabším bodu povolí. Aby dlouhodobě vydržel, musíme znát partnerovy slabiny, křehkosti, třinácté komnaty. Pomáhat mu vnitřní zranění uzdravovat, pokud to jde, nebo se učit je akceptovat, pak jako by se vytratily. Ostatně, často se ty vady skutečně vytratí, protože druhý na tom, co nemusí skrývat, může bez studu, výsměchu a našeho odsouzení pracovat, odstraňovat to.

Chceme-li tedy sami být takovým partnerem z pohádky, přijímejme druhého takového, jaký je. I s vadami – konečně, nějaké máme každý. Nesledujme jen líc, najděme i rub. Bavme se o něm, nevyčítejme ho a nesnažme se hned druhého přetáčet, zpochybňovat, měnit. On svou změnu zvládne sám, když to půjde a když bude mít motivaci. Nikoho z nás přece nedefinují jen chyby, které zjevně máme, ale také postoj, s jakým k nim dlouhodobě přistupujeme.

Pohádkový partner je zkrátka natolik moudrý, že chápe, že i druhý je „jen“ člověk; že nemůže být dokonalý; ale že může být lepší, ba nejlepší verzí sebe sama, pokud ho správně podpoříme.

2. Zatímco většinu lidí zajímá jen dokonalý vztah, kde nebudou žádné problémy, pohádkového partnera zajímá i nedokonalý vztah, ve kterém se problémy budou řešit.

„Jejda, Ty máš nedokonalostí!“ žasnou někteří lidé, sotva se po ochabnutí zamilovanosti rozkoukají. Ti, kteří hledali dokonalost a nic míň neberou, odcházejí. Jak ale varuji ve své nové knize SPOLU, pokud tito lidé čekají dokonalost i v dalším vztahu, pak onemocní ze svého čekání. Dokonalost totiž existuje leda v pohádkách.

V reálném světě nic nepadá z nebe – jedině kroupy, dešťové kapky a meteority. Všechno hodnotné se tvoří na Zemi. A za vším je spousta práce. I za dlouhodobým vztahem je moře komunikace, naslouchání, kompromisů i dohadování – každý jsme jiný a druhému do hlavy nevidíme. Jakýkoli úspěch v životě včetně dlouhodobého vztahu není o štěstí či náhodě.

„Holčičky, chcete vidět kouzlo?“ zbystřil jsem pozornost malých posluchaček a vytáhl z kapsy minci. „Ukážu Vám, že náhoda ani štěstí ve skutečnosti neexistují. Vsaďte se, že mi padne orel!“

Vyhodil jsem minci do vzduchu a – plác. Holčičky vyprskly smíchy. Na hřbetu ruky se ukázala panna. Než ale stačily cokoli říct, vyhodil jsem minci znovu a – plác. Na hřbetu ruky už byl orel. „Vidíte!“ zvolal jsem. „Vyhrál jsem!“

„Ale…,“ snažily se protestovat.

„Přesně tohle je životní náhoda a štěstí, které stojí za každým úspěchem, i za dlouhodobým vztahem: Zkoušet to, DOKUD nevyjde naše přání. Hledat cestu. Hledat vhodného partnera. Dlouhodobý partner se jen tak nepotkává. Dlouhodobým se partner stává.“

Stává. Důležité slovo. Jak píšu v knize SPOLU, aby se pro nás stal někdo dlouhodobým, musíme v první řadě respektovat, že není a nikdy nebude dokonalý. Vždy bude chybovat, tak jako budeme vždy chybovat my. Podstatné však je, zda dokáže své chyby rozpoznat, uznat, napravit a neopakovat; zda dokáže problémy ve vztahu chápat jako společné a společně také hledat řešení. Takový partner se stává pohádkovým. Ne proto, že s ním žádné problémy nezažijeme, ale právě proto, že je zažijeme a společně překonáme.

Dlouhodobé šťastné vztahy nejsou ty, které se vyhýbají problémům, ale naopak ty, které se problémům nevyhýbají a řeší je. Takové problémy totiž nejsou na škodu, ale naopak ku prospěchu a k utužení vztahu. A proč se to s některým partnerem daří, a s jiným ne?

3. Zatímco většina lidí chce stejného partnera, jako jsou oni sami, pohádkový partner potřebuje odlišného, který vhodně doplní to, co on sám nemá.

Jsou dva druhy párů. Jedny, čím déle se poznávají, tím víc nabývají pocitu, že se vlastně rozcházejí. Obvykle začaly přednostmi a postupně odkrývané slabiny a rozdíly je odcizují.

U párů s dlouhodobým potenciálem se děje opak. Čím déle se tito partneři poznávají, tím více splývají. Doplňují se. Říká se tomu kompatibilita. Zabývám se jí hned na první straně knihy SPOLU.

Na člověku je krásné, že není dokonalý. Každému z nás něco chybí. Současně jsme však každý jiný. To znamená, že každému z nás chybí něco jiného. Podstatou nalezení dlouhodobého partnera je objevit takový „protiklad“, který nás doplní – který bude mít to, co v dobrých i špatných časech nemáme a potřebujeme.

  • Například: Když příliš létáme v oblacích, druhý nás vrátí na zem. Nebo když se choulíme na dně, zvedne nás. Má pro nás to, co sami pro sebe v téže chvíli nemáme.
  • Představme si naopak pár, kde jsou oba stejní. Jeden padne na dno s výkřikem: „Nic mi nejde, jsem k ničemu.“ A druhý jen přikývne: „To jsi, sbohem!“

Do jaké kategorie konkrétní pár patří, to se pozná podle vývoje pocitů rozdílnosti. Rozumíme si postupem času stále více, nebo stále méně? Podporujeme se postupem času stále více, nebo stále méně? Komunikujeme spolu postupem času stále více, nebo stále méně?

Jak vysvětluji v knize SPOLU, naše tolerance, velkorysost, soucit, to všechno se otevírá stále víc, jestliže narazíme na správného partnera. Pak nevadí, že se mění naše či jeho hodnoty, cíle, pohledy, zkušenosti. Jestliže chceme jít vedle sebe, jdeme. Naší prioritou je totiž jít vedle sebe, ne to, KAM jdeme. Jeden při druhém stojíme bezpodmínečně.

V páru, který naopak chřadne, si každý z jedinců uvědomuje, že samotnému by mu bylo lépe. Že kdyby odešel ze vztahu, ubyly by mu problémy. V páru, kde jeden druhého doplňují, naopak oba cítí, že rozpadem vztahu by oba ztratili.

V prvním typu vztahu se postupem času partneři stávají protihráči. Začínají stát proti sobě a volat: „Je to Tvoje vina! Tvůj problém! Ty jsi ten špatný!“

Ve druhém typu vztahu se postupem času partneři stávají ještě semknutějšími spoluhráči. Ať se děje cokoli, stojí při sobě a volají: „Je to naše společná vina! Náš společný problém!“ Chápou, že ve vztahu ve skutečnosti nikdy není jeden vítěz a jeden poražený, pouze dva vítězové, nebo dva poražení.

„Proto sdílejí. Radosti i starosti. Poznali totiž, že sdílená radost je dvojnásobná radost a sdílená starost je poloviční starost.“

„Každý problém je společný?“ otázaly se holčičky.

Přikývl jsem. „A společné problémy mohou mít jen společná řešení.“

4. Zatímco většina lidí si zakládá na své pravdě, pohádkový partner ví, že milovaný člověk má vždy větší hodnotu.

„Holčičky, existuje Ježíšek?“ zeptal jsem se.

„Jasně, strejdo. Kdo jinej by Ti nosil dárky?“

Zasmál jsem se. Měly pravdu. Svoji pravdu. Stejně jako já, když jsem byl v jejich věku a věřil jsem v Ježíška. A stejně jako moji kamarádi, kteří byli starší než já a existenci Ježíška mi v tom věku rozmlouvali. Každý máme vždycky svou pravdu a jsme ochotni se za ni hádat, někteří až do krve. Hádáme se za ni, protože jí věříme – vychází z naší dosavadní zkušenosti, zralosti a přesvědčení. Klíčové slovo však je: dosavadní.

Na světě neexistují dva lidé, kteří by měli stejnou životní cestu. Každý na své cestě sbíráme jiné pohledy. To, že někdo vidí stejnou věc jinak, neznamená, že ji vidí chybně. Vidí ji správně – ze svého pohledu.

„Život je jako cesta na Dlouhé Stráně, kam se zítra vypravíme. Nahoru vede řada cest, všechny vedou ke stejnému cíli, ale každá vede jinudy,“ vysvětlil jsem malým slečnám. „Že děda, který už nemůže tak prudce stoupat do kopce, půjde oklikou, to ještě neznamená, že cíl mine. Půjde možná pomaleji, ale pro něj to může být lepší cesta.“

Jak popisuji v knize SPOLU, vztahy, na nichž nám záleží, nás učí vnímat a respektovat jinou cestu, cizí názor, opačnou pravdu. Snáze pochopíme, že neexistuje druhý člověk s identickým pohledem na život, jaký máme my. Naučíme-li se tedy druhým odpouštět, že jsou jiní než my, ušetříme si mnoho trápení a zbytečných ztrát lidí, kteří nemají menší pravdu než my. Mají svoji, a ta je stejně velká jako naše. Přestaneme-li chtít druhé přesvědčovat o naší pravdě a necháme je, aby si některé zkušenosti, které jim třeba ještě chybí, doplnili, o to větší empatii se naučíme.

Mít pro druhého pochopení, umět se do něj vcítit, přijmout jeho rozhodnutí, ačkoli pro nás může být bolestivé, to všechno jsou schopnosti, které vycházejí z nás, ne z druhých. Proto i poslední bod:

5. Zatímco většina lidí se ve vztazích snaží měnit druhé, pohádkový partner mění k lepšímu v první řadě sebe.

Když budeme chtít, na komkoli najdeme chybu. Každý ji má. Nikdo není neomylný.

Ani my sami. I my máme chyby. A chceme-li, aby chyb ve vztahu ubývalo, potřebujeme se zaměřit jednak na jejich odstraňování, a jednak začít u sebe. Kdyby se totiž všichni lidé na světě starali v první řadě o sebe, bylo by postaráno o všechny.

Jedna z holčiček se ošívala. Pak tu otázku vyslovila: „Když jsme jednou letěly letadlem, povídali tam, že…“ A mně se to tradiční hlášení hned oživilo: Prosím rodiče, aby v případě nouze nasadili kyslíkovou masku nejprve sobě a TEPRVE POTOM svým dětem. „Proč to tak je, strejdo?“

„Protože život každého člověka závisí v první řadě na tom, kdo jej zachraňuje,“ odpověděl jsem a vzal opět do ruky přetržený řetěz. „Proto potřebujeme kolem sebe silné kroužky. A ideálně bychom měli být těmi silnými kroužky sami.“

„Pak budeme pro druhé důležití, že strejdo?“

Přikývl jsem. „Nepostradatelní. Ale abychom mohli dát druhým sílu, musíme ji v první řadě sami mít.“ Dal jsem jim napít heřmánkového čaje. „I tento hrneček Vám může dát jen to, co sám obsahuje. Kdyby v sobě neměl žádný čaj, nemohl by Vám ho dát. Ani my lidé nedokážeme předat druhému to, co sami nemáme.“

Úsměv.

Energii.

Naději.

Optimismus.

Vnitřní štěstí.

Lásku.

Zkrátka sílu. A to nejen pro sebe, ale i pro druhého. Jak totiž apeluji v knize SPOLU, i nejsilnější partner se někdy ocitne ve slabém rozpoložení. I on potom potřebuje někoho, kdo ho podpoří, kdo se hned nezhroutí.

Proto mysleme v první řadě na sebe. Na své zdraví. Na svou sílu. Na všechno, co nám dává dobré pocity a vnitřní spokojenost – i pro druhého.

„Jen tak budeme spolehlivým kroužkem v papírovém řetězu, pohádkovou slabostí i pro silného partnera,“ dodal jsem, ale – holčičky už podřimovaly.

Nevadí, že mě neslyšely.

Však to poznají.

Stejně jako to pozná jejich máma.

Jako jsme to poznali vlastně my všichni…

Rozbil nebo rozbíjí se Vám vztah? Stále méně věříte, že ho půjde ještě opravit? Ale no tak! Kde je oboustranná vůle, tam je vždy cesta. A oboustranná vůle je vždy tam, kde si oba uvědomují, že zdravý vztah potřebují. Knihu SPOLU můžete získat ZDE.

© Petr Casanova