Jak se po rozchodu naučit znovu se mít rád

Co se to s námi děje, když se sami necítíme dobře?

Proč, když se rozejdeme, si sami připadáme nedostatečně?

Jak je možné, že když jsme do vztahu vstupovali, byli jsme sebevědomí, věřili si, cítili se sami se sebou dobře – co se rozchodem změnilo, když nyní jsme opět sami, neubylo nás, a přitom si připadáme (bez jiného člověka) neúplní?

Jedno ze základních PROČ, jež zodpovídám v knize Protože, vychází ze zvláštních počtů:

  • Jeden partner + jeden partner = nikoli dva cizí lidé, ale jeden pár (1 + 1 = 1).
  • Dojde-li však k rozchodu, platí: jeden pár rozdělený napůl = dva lidé s polovičním pocitem (1 : 2 = 0,5).

Jak se po odmítnutí druhým člověkem začít mít rád? Jak si nepřipadat nicotně, zbytečně, nedostatečně? Takové jsou otázky, jež mi často chodí do Řešidla, seriálu mých podcastů, ve kterých každý všední den odpovídám na Vaše trápení (všechny díly najdete zde).

Jeden z takových dotazů: „Petře, můj problém je tak banální, že jsem váhal, jestli Vám vůbec napsat. Přece to není nic neobvyklého. Ale Vy pořád říkáte, že máme psát o všem, co nás trápí. Tak mě trápí rozchod. Vím, že to nešlo dál, i tak nemohu zapomenout. Pro partnerku bych se rozdal. Ona to věděla, a právě proto si toho nevážila. Já vím, že jsem jí dal maximum, ale i tak mě bolí, že to nevyšlo. Jak se s tím smířit? A hlavně jak si při každém pohledu do zrcadla nepřipadat nedostatečně, že já jsem jí nestačil?

Problémy ztracené lásky i sebelásky

Jestliže víme, že jsme druhému ve vztahu dávali všechno, co jsme mohli, a nestačilo to na jeho udržení, tak jde o dva problémy v jednom.

Za prvé: jde o problém nedostatečné lásky, která nám od druhé osoby nepřicházela. Zatímco my jsme jí naopak po celou dobu všechnu svou lásku dávali, počty jsou jasné: jsme emočně v deficitu. Víc jsme dali než dostali. Jsme v minusu. Chybí nám láska.

Za druhé: navíc jde o problém nedostatečné sebelásky nebo sebevědomí. Nabýváme pocitu, že když jsme na začátku partnerovi stačili, ale postupem doby už ne, tak jsme se „museli v něčem zhoršit“. Tím by se „vysvětlilo, proč nám lásku přestal dávat – už jsme si ji nezasloužili“. Znáte tyto myšlenkové dedukce?

Pokud pro druhého naše láska nebyla dostatečná, můžeme se bát, že ani příště někomu dalšímu stačit nebude. „Jsem přece nedostatečný člověk“, vyvozujeme z toho, „neumím dávat lásku tak, abych si jiného člověka udržel“. To jsou naše myšlenky. Znáte je?

Proto když někomu přestane stačit naše láska, je to problém nejen lásky, která nám chybí zvenčí, ale také sebelásky, která nám začne chybět uvnitř, pro sebe.

(Opětovnému náběru vztahového sebevědomí jsem věnoval knihu Čtyři prány štěstí.)

Omyl, kterému věříme

Když při své práci komunikuji s lidmi, kteří mají hodně zraněný cit, snažím se rozhýbat jejich rozum. Vysvětluji to v knize Cítit rozumem, myslet srdcem. Uvedu tři příklady.

Za prvé: Jak si uvědomit, že naše láska JE dostatečná.

Jestliže jsme někomu dali něco, co on zpočátku přijímal, aniž by nám to vracel zpátky, a nakonec s tím, co jsme mu dali, odešel od nás, je to podobná zkušenost, jako když jsme někomu dali například svetr. Svetr, který jsme upletli pro někoho milovaného. Druhému se líbil, on si ho půjčil, začal ho nosit, pak od nás odešel a ten svetr nám nevrátil. A já se ptám: Proč nám ho nevrátil? Protože ten svetr byl nedostatečný? No to asi ne! Jinak by o něj přece od začátku nestál! Naopak, ten náš svetr byl krásný, příjemný, hřejivý, a proto nám ho nevracel. Možná i proto, že on takové svetry neuměl plést. Proto s námi byl. Proto si nás tolik pochvaloval. A když od nás odešel, tak si „svetr“ nechal.

To je prostý příměr, který nám pomůže pochopit, že když nám někdo něco nevrací, neznamená to, že to přestalo mít hodnotu, ale naopak že to hodnotu stále má, jen on nemusí umět tutéž hodnotu vyrábět a dávat. Je to jeho problém, ne náš.

To je třeba problém takzvaných převozníků. Když zůstanu v tomto přirovnání se svetrem, někomu je zima. Možná proto, že v jeho předchozím vztahu se ochladilo. Byl tam takový mráz, který on už neuměl vydržet. A potom potkal nás. Nás ve svetru. Načež nám se ho zželelo. Tak jsme mu svůj svetr a cokoli dalšího, co by ho mohlo zahřát, dali. On přestal být promrzlý. Roztál. Začalo mu být teplo, začal se usmívat, být v pohodě. A v té chvíli nám dal sbohem!, protože mu už začalo být dobře a už nás přestal potřebovat, a tak v našem teplém svetru klidně utekl. Neznamená to, že ten svetr nefungoval. Naopak, byl pro něj důležitý a vrátil ho do života. Takhle převozník pomůže člověku z bryndy, ale sám zůstane opuštěný. Ne proto, že by byl nedostatečný, ale proto, že svoji úlohu splnil.

Za druhé: Doporučuji uvědomit si, jak se po rozchodu cítíme.

Smutně?

A proč je nám smutně?

Protože nemáme dostatek radosti.

A proč nemáme dostatek radosti?

Protože pořád myslíme na člověka nebo vztah, se kterým nás pojí bolest.

A když někdo cítí bolest, těžko může současně cítit radost. 

Co to znamená?

Že když chceme, aby nám přestalo být smutno, musíme přestat hledat zdroj smutku a začít hledat zdroj radosti. Takže musíme myslet opačně – na to, co nám dělá radost, co máme rádi, věnovat se tomu, a pak se začneme usmívat.

Když se vrátím k příkladu se svetrem: Pokud nám někdo utekl s krásným svetrem, naším cílem by mělo být ne jenom plakat, že nám někdo utekl se svetrem, ale přijmout to jako fakt a za pomoci jiného klubíčka si začít plést svetr nový, ještě hezčí.

Prostě se znovu smát, i když nám někdo utekl s krásným svetrem. Nám to přece nevadí, hele, mám dokonce ještě hezčí!

A co to může způsobit, když se budu pořád držet příkladu se svetrem? Že se ten, komu se líbí naše svetry – v přeneseném významu náš úsměv, naše pohoda, naše síla – vrátí.

I když nevím, jestli je výhra takového člověka přitáhnout zpátky.

A za třetí nám pomůže, když se v okamžicích smutku naučíme uvědomit si, co právě v té chvíli nejvíc potřebujeme.

Nejen radost, ale něco ještě důležitějšího. Něco, co se z té radosti vyvine. To je rozlišení.

Opět to objasním: Jestliže po rozchodu zjistíme, že dokážeme i bez druhého najít zdroj nějaké radosti, že máme například další kamarády, koníčky, jimž se můžeme věnovat a které nám zas udělají dobře, zjistíme, že se sami o sebe dokážeme postarat. Že jsme se sebou v dobré společnosti, že si sami umíme pomoci, být sami sobě kamarádem a podržet se, zvednout se. Touto zkušeností můžeme zjistit, že sami sobě dovedeme být oporou a že se na sebe můžeme spolehnout. V tu chvíli nám začne být o samotě dobře a bezpečně, a současně nebude pro nás snadné někomu novému znovu věřit. Naučíme se prostě rozlišovat. Považuje-li nás někdo za nedostatečné, už umíme rozlišit, že je to jeho názor a jeho problém. Že my sebe považujeme za dostatečné a že raději budeme sami než s někým, kdo nás za dostatečné nepovažuje. Že máme kolem sebe jiné lidi, pro které jsme dostateční. Kteří si váží našich „svetrů“, které pro ně rádi pleteme. A tím se naučíme rozlišovat, že všichni nejsou stejní a že pokud si nás neváží jeden člověk, ještě to neznamená, že si nás nebude vážit nikdo, potažmo že si nás může vážit kdokoli jiný.

Pak ovšem už není důvod k smutku, pouze k přijetí smutného faktu, že se někdo rozhodl, chudák, být bez nás, a vydat se hledat někoho jiného: přestože víme, že bychom pro něj mohli být dostateční, ale to by nejprve musel být schopen naši hodnotu vidět.

Jak píšu ve Vánočním Speciálu, první pomoci v citově těžkých chvílích: Lepší začátky jsou vždy převlečené za špatné konce. A my dokonce potřebujeme, aby si nás někdo občas nevážil, protože jen tak jsme potom o to víc schopní být vděční za někoho, kdo si nás naopak váží, kdo nás naopak považuje za dostatečné. I on má u nás větší hodnotu.

Přemýšlejme o tom.

Máte potíže s osamělostí a zvládáním minulosti? Nahlédněte do magazínu FC Odpustit neznamená zapomenout. Víte o někom, kdo má dlouhodobě tyto potíže? Darujte mu pod stromeček nejen Vánoční Speciál, ale i členství FC Premium (pravidelný odběr magazínu FC + členství v uzavřené skupině s přístupem k soukromým živým vysíláním).

Pokud do svého vánočního balíčku přidáváte i některou z mých knih, dovolte mi vepsat do ní osobní motivační věnování obdarovanému. Více o této možnosti zde.

© Petr Casanova

Top
Shopping Cart
[class^="wpforms-"]
[class^="wpforms-"]
[class^="wpforms-"]
[class^="wpforms-"]